Peking - Hongkong, bývalá britská kolonie, má status „zvláštní administrativní zóny“ a Ústava mu zaručuje vysoký stupeň autonomie. Peking odpovídá pouze za mezinárodní politiku a ozbrojené síly. Například do ekonomiky ale podle smlouvy s Londýnem nezasahuje. Hongkong, asijský tygr s nejsvobodnější ekonomikou světa, byl do té doby bezpečným útočištěm čínských disidentů a jeho hospodářství stálo na vrcholu rozkvětu. Prvního července 1997 byla nad Hongkongem vztyčena čínská vlajka a ukončila 156 let trvající britskou koloniální vládu. Ne všichni tehdy očekávali konec Hongkongu, ale 4 000 čínských vojáků, kteří tehdy vpochodovali do města, příliš důvěry nevzbuzovaly.
Nad Hongkongem byla vztyčena čínská vlajka
„Vonný ostrov“, jak zní název města v překladu, však kvete více než kdy dřív a ekonomické i politické svobody zůstaly zachovány. Na úplnou demokratizaci obyvatelé Hongkongu však stále čekají. Čínská vláda v prosinci 2007 oznámila, že umožní občanům Hongkongu, aby si přímo volili svého nejvyššího představitele až v roce 2017 a všechny své zákonodárce v roce 2020.
Po Britech nezůstala jen jména ulic či sochy královny Viktorie. Peking dodržel slibované politické uspořádání „jedné země, dvou systémů“. Podle tohoto principu si má Hongkong na dalších 50 let od předání zachovat vlastní parlament, svého správce a svůj právní systém a základní svobody.
Hospodářství krátce po převzetí Hongkongu Čínou vážně zasáhla finanční krize. Oslabila všechny sektory hospodářství, přinesla řadu bankrotů a růst nezaměstnanosti. Silná hongkongská ekonomika se s ní ale vyrovnala z asijských zemí asi nejlépe. Hongkong neztratil důvěru zahraničí a zůstal „asijským tygrem“. Ostrov téměř opustila průmyslová výroba - stal se centrem služeb a finančnictví a také odrazovým můstkem pro investice do Číny.
Nejen ekonomické, ale ani politické a náboženské svobody nebyly omezeny. A tak se v Hongkongu každoročně konají demonstrace u příležitosti masakru na náměstí Tchien-an-men a tisk informuje o potlačování nepokojů v kontinentální Číně.
3 minuty
Telefonát Tomáše Etzlera
