Ostrava - Narodil se před 50 lety v Nitře. Vystudoval slovenštinu a hudební výchovu na Vysoké škole v Nitře a posléze činoherní režii na DAMU v Praze. Jako hostující režisér prošel mnoha českými a slovenskými divadly. Na kontě má přes 90 činoherních režií, muzikálů i oper. Je nositelem českého divadla za režii za Goetheova „Fausta“. Dnes je šéfem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, které ve čtvrtek v premiéře nabídne divákům komedii „Pozvání na zámek“ v režii Petera Gábora, předpůlnočního hosta Šárky Bednářové.
Na osobní snění nemám čas ani prostor
Gratuluji k padesátinám, jak se cítíte?
Všichni říkají, že je to úžasná etapa v životě, že se všechno zklidní, předpovídají mi pohodový soukromý život, že nejhorší starosti má člověk za sebou. Že se dívá na život s větším nadhledem.
Do Ostravy jste přišel v r. 1994, to je skoro 20 let. Dnes působíte druhou divadelní sezónu ve funkci uměleckého šéfa činohry. Jaký máte vztah k městu?
Vztah je silný, budoval se od roku 1994. Mohl jsem zde nastudovat inscenaci hry „Tanec na konci léta“. Byla to dámská jízda, kde se představily herečky Národního divadla moravskoslezského a také páni. Začátek byl šťastný. Pak jsem dostal další nabídku a tam to začalo vznikat. Po úspěšné premiéře jsem začal stále více hostovat. Vztah se začínal budovat a rád jsem se vracel do Ostravy.
Když vám byla nabídnuta pozice šéfa činohry. Váhal jste?
Neváhal jsem. Byl jsem v té době uměleckým šéfem v divadle v Martině. Nastala situace, která byla dána mým životním krokem, která se nedala odmítnout. Možná několik let předtím jsem chtěl spolupracovat, ale neměl jsem odvahu nabídnout se do nějakého angažmá. Byl to splněný vnitřní sen.
Odmalička jste se pohyboval na prknech nitranského divadla. Hrála tam vaše maminka. Na gymnáziu jste začal první režijní pokusy, vedl jste divadelní kroužek. Výrazně vám v režii pomáhal pan Bednárik. Byl to on, kdo vás nasměroval k divadlu?
Nedávno zesnulý Jožko Bednárik to způsobil, ale impuls vyšel ode mne. Protože jsem odmala byl přímo v divadle, když jsem byl malý, mámini kolegové se u mne střídali během představení, když jsem plakal. Tím byl život hodně ovlivněný. První kroky se dělaly na scéně. A touto cestou jsem pak herectví začal vytvářet. Béďo byl velmi kritický, byl silná osobnost, dával mi zabrat.
Co vám vštěpoval?
Spíše provokoval. Říkal, že pro profesi herce musím více číst, být více v obraze, mít více zážitků. Motivoval mě. Po střední škole jsem se rozhodl být hercem. To mě bavilo, ale nevyšlo to. Cesta se pak přesunula k režii.
Herectví nevyšlo, takže nejdříve hudební výchova a slovenština. Ve 4. ročníku pedagogické fakulty v Nitře jste se dostal na režii.
Dokončil jsem tu školu. Promoval jsem jako učitel slovenského jazyka a hudební výchovy. Pedagogové věděli, že odcházím do Prahy, gratulovali mi, ať jdu dále, ať nezůstanu v této profesi. Drželi mi palce.
Máma vám nevymlouvala herectví?
Říkala, že je to moje věc, že si to musím vyřešit sám. Na herectví mě vzali, ale z politických důvodů to měla celá rodina těžké za totality. Táhlo se to už od dědečka. Nebyl jsem přijatý. Bylo to zklamání. Nejdříve vás přijmou, že máte talent, ale pak je všechno jinak. Pak jsem přešel na režii, říkal jsem si, že nepůjdu do Bratislavy, ale do Prahy.
Vystudoval jste činoherní režii, ale občas utečete k hudbě – k muzikálu i opeře. Co vám muzika dává? Táhne se to jako červená nit vaším životem. Máte to i v genech, po otci. Nezapochyboval jste, zda jste se dal správným směrem, zda jste se neměl dát na hudbu?
Pochybnosti nebyly. Zvítězil dramatický talent. Hudba byla silným partnerem. Jsem rád, že můj starší syn studuje kompozici a dirigování na VŠMU. Předává se to na další generaci.
Jak vás ovlivnil otec? Zažíval jste ho intenzivně nebo ne?
Měli jsme odloučený vztah. Až v 9 letech jsem zjistil, kdo je mým otcem, bylo to jako z telenovely. Vztah byl sporadický. Matka byla svobodná matka, měl jsem jméno po otci. Když jsem šel do 1. třídy, tak máma tajně zařídila, že budu mít jméno po ní.
To jste si v tom věku neuvědomoval?
Neuvědomoval jsem si to, následovala hledání v šuplících a skříních, kdy člověk hledal předměty, nějakou identitu, kdo otec je. Stalo se, že mě otec v 9 letech navštívil. Mámě pomáhala s mou výchovou au-pair. Ten pán přišel na návštěvu a bavil se se mnou, když odešel, říkal jsem té au-pair, že by bylo fajn, kdyby ten pán by mým otcem…
Z muzikálů jste přešel k operám. Byla to velká výzva, když jste dostal od šéfa opery Jindry příležitost před pár lety zrežírovat Giordanovu „Fedoru“. Byla to těžká zkouška? Nechal jste si čas na rozmyšlenou?
Nepochyboval jsem, ani sekundu. V ten moment jsem to bral jako pokračování práce v jiném žánru s jinými lidmi, na jiných principech. Těšil jsem se.
Jsou tam nádherné árie, režie asi vypadá jinak v opeře než v činohře. Jaké jsou hlavní rozdíly?
Rozdíly jsou v tom, že máte partituru, je tam muzika. Není možné, abyste si tam dali věci navíc. Je tam čas, který plyne. Muzika je úžasná věc, dodává hlavní emoci, atmosféru celého představení. Na tom je to postavené. Strašně moc to dělá v celku. Zajímavé je pracovat s operními zpěváky a s jejich smyslem pro herectví. Z toho mám krásné zážitky.
A co muzikály? Šakalí léta, Balada pro banditu, Donaha? Je tam jiný druh v přístupu v režijní práci než u opery? Je to jednodušší?
Neřekl bych, že je to jednodušší. Tam nastupuje mluvené slovo, to znamená, že herec musí umět zpívat, tancovat a hrát. Je to syntetický žánr, aby fungoval, tyto věci musí být stoprocentní.
Jste přísný režisér?
To se musíte zeptat herců. Jsem náročný, jsou to určité nároky, které člověk v sobě má, protože vím, že na konci toho zápasu musí vzniknout představení, které musí mít nějaký tvar. Než se to podaří, tak člověk přejde nějakou cestu. Nevím, zda jsem přísný, ale náročný určitě.
Necháváte hercům volnost improvizace, nebo jste typ režiséra, který vyžaduje svou představu tak, jak ji vidí?
Důležitý je pro mne dialog mezi hercem a režisérem. Vidím to tak, že když herci vyznačím mantinely, tak rád vítám hereckou improvizaci, kdy se herec dostane do vnitřní pohody a svobody tvorby. Cítí se tak uvolněně, že v rámci kontextu udělá to, co je nutné a co situace vyžaduje. Nejsem ten typ, že to musí být přesně nakrokované. Je dohoda v určitých představeních, že herec má určitou volnost. Každé představení je jiné. Záleží, jaký je tlak v sálu, jací jsou ten večer diváci. Myslím, že je tam určitá benevolence dovolená, aby výkon byl spontánní.
Ostrava - Divadlo Antonína Dvořáka
Prošel jste nejedním divadlem, máte možnost srovnání. Jak si vede soubor Národního divadla moravskoslezského?
Jsem na soubor hrdý, sleduji ho dlouho a myslím, že si prošel různými talentovanými režiséry, různými metodami. Je ve vynikající kondici. Složení souboru, i mladé generace, která je teď velmi silná, je to dobrý signál. Dramatický plán, který chystáme na příští sezónu, je zajímavý pro diváky i herce. Herec musí na něčem růst a vyvíjet se.
GALERIE
Pozvání na zámek
Jak bude sezóna vypadat? Ve čtvrtek vás čeká premiéra, nazval jste to „pichlavá, roztancovaná komedie“ – „Pozvání na zámek“ od francouzského dramatika Jeana Anouilha. Představte nám ji.
Jeana Anouilha mám velmi rád. Tato hra patří ke hrám, která provokuje, se svéráznou ironií nás zve do světa nechutně bohatých lidí, jak tomu pracovně říkáme na zkouškách. Pozvání na zámek přijímá mladá statistka z opery, tanečnice, kterou aristokrat Horác chce využít na ten večer a chce, aby byla královnou plesu. Chce přes ni demaskovat pokřivené vztahy, které vládnou ve VIP společnosti, kde velkým demoralizátorem jsou peníze. Vše se točí okolo peněz. Je to velká herecká výzva pro mladého herce Aleše Bílíka, protože hrál dvojroli. Hraje identická dvojčata Horáce a Frederika. Je to zajímavý herecký úkol.
Má režisér Gábor trému před premiérou?
Mám. Mí kolegové vědí, že nemám rád to napětí, ten přetlak, který musí existovat. Raději jsem za reprízy, kdy se věci usadí, uvolní a zůstanou v těch konturách, jak jsme se dohodli. Pocit trémy tam je stále přítomný i za ty všechny na jevišti a za celý večer.
Divadelní sny se vám plní, ale jak je to se sny v osobním životě? Máte nějaké?
Jsem tak vytížený pracovně, že nemám čas a prostor na osobní snění. Vedle cesty pracovního života jde cesta soukromí. Něco se mi splnilo, něco ne. Ale zato se to vyvažuje někde jinde: v práci nebo talentovaných dětech, které považuji za svůj nejúspěšnější projekt v životě.
Redakčně kráceno
Před půlnocí (zdroj: ČT24)