Praha - Loutka utržená ze špagátu, statistik, který řídil vládu, dnes viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Muž, který si naklonil přízeň populace rychleji než kdejaká celebrita. Stalo se tak tím, že z loutky, na které se shodla levice i pravice, se vyklubala osobnost schopná samostatného úsudku, rozhodné reakce a přesvědčivé argumentace. Řeč je tu o Janu Fischerovi, který v posledním vydání interaktivního pořadu Hyde park v roce 2010 pohovořil o svém přístupu k vysoké politice, o poměrech mezi politiky, o svých pocitech během funkčního období předsedy vlády nebo o postoji k všudypřítomné korupci.
Jan Fischer: Na politika musí existovat poptávka
I přesto, že má v Londýně trochu jiné starosti, jak sám řekl, českou politickou scénu i nadále zaujatě sleduje. „Pokaždé, když přijedu a mluvím s lidmi, tak v nich cítím hodně frustrace, a to už poměrně záhy po volbách,“ postěžoval si. Na druhou stranu ale zároveň doufá, že tato vláda dostojí svým slibům a na správné reformy, které podle něj Česká republika potřebuje, ještě dojde.
Jan Fisher o svém členství v KSČM:
„Pyšný na to samozřejmě nejsem, ale nesmírně jsem toužil pracovat na univerzitě. Poprvé jsem sice odmítl, ale po čase jsem na to kývl. Cítím dluh vůči těm, kteří tu sílu našli a uměli vyjádřit odpor. Těchto lidí si nesmírně vážím.“
52 minut
Hyde Park ČT24
Už nějakou dobu se spekuluje, že má Jan Fischer ambice na kandidaturu na funkci prezidenta. To ovšem v ČT ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Na otázku, zda alespoň pomýšlí na návrat do vrcholné politiky, odpověděl: „Zda se vrátím do funkce premiéra či do politiky vůbec, na to musí existovat poptávka.“ Je totiž přesvědčen, že politik by měl být veřejností povolán a jeho hlavním úkolem by měla být práce pro obec. Jelikož však nechce spojit život s nějakou politickou stranou, domnívá se, že moc možností pro návrat do vrcholné politiky v současné době nemá, i přesto, že si jej mnozí žádají. Nicméně Jan Fischer ani nepočítá, že by tak kvůli své současné práci v blízké budoucnosti udělal. „Zatím je to otázka, o které neuvažuji,“ dodal.
Nejhorším obdobím ve funkci premiéra byl „luxusní hrzánský žalář“
Zatímco jeho funkční období a jeho práci v něm někteří chválí, jiní na ně žehrají a označují je za promarněnou šanci. „Ta vláda měla omezený mandát, a proto jí teď těžko vyčítat malou odvahu či nedostatek razantních rozhodnutí. Musela se totiž chovat v mantinelech svého mandátu, a proto nemohla vyvíjet zásadní legislativní změny,“ vysvětlil. Ve spojitosti s tzv. Janotovým balíčkem, který je dnes hodně kritizován, bere za největší úspěch naopak to, že jeho vláda udržela na uzdě takový deficit, jaký si předsevzala.
Nejhorší období ve funkci premiéra zažil podle svých slov hned na začátku, v tzv. hrzánském období, nebo také v „luxusním hrzánském žaláři“, kdy přišel první náraz na tvrdou zeď, když se dostal do soukolí dvou politických matadorů a nesmiřitelných soupeřů Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. „Oba jsou silné povahy s uměním hnát svého protivníka tam, kde ho chtějí mít,“ popisuje jejich charaktery a dodává, že on sám toto pocítil zvláště na začátku, kdy ještě neznal grify politického vyjednávání a řeči.
Je nutné vyměnit slovo korupce za slovo zlodějina
Na pořad dne přišlo také aktuální téma korupce, již Jan Fischer pokládá za největší problém, který tíži naši zemi. Podle něj je však skutečnou podstatou hlavně přijímání a postoj lidí ke korupci. Je chyba, že se místo cizího slova korupce nepoužívá české slovo zlodějina. Tehdy si prý teprve lidé uvědomí závažnost tohoto trestného činu. „Kvůli slovníku, který se tu používá, máme pocit, že se jedná o něco fajnovějšího než obyčejná zlodějina,“ vysvětluje. U velkých korupčních afér nám chybí koncovka. „Jsou to tzv. vraždy bez mrtvoly,“ dodává.
Jan Fischer-statistik o sčítání volebních hlasů:
„Já jsem za zpracování voleb odpovídal od prvních voleb v roce 1990 a technický zásah do sčítání hlasů u nás není možný. Systém kontroly je tak nastaven, že takový zásah zkrátka není možný.“
S morálkou taktéž souvisí aféra ředitele Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Dohnala, který měl podle Fischera vyvodit z událostí, jež se kolem něj děly, patřičné důsledky pro svou osobu. To, že měl v určitou dobu sám odstoupit, čekal, ale bohužel se tak nestalo. „Osoba zastávající takovou funkci by neměla být konfrontována s takovými problémy,“ řekl.
V protikorupčních kauzách by měla podle něj být činná policie a složky k tomu státem určené. „To potom není určené pro politický chat nebo jen novinovým článkům,“ sdělil. V kauze Martina Bartáka, který čelí obvinění, že si v roce 2008 řekl jako náměstek ministerstva obrany při obchodu s Tatrou o úplatek, se chce zatím zdržet veškerých konečných prohlášení, protože podle něj je nutné počkat, až zmíněné složky státní moci případ vyšetří a rozhodnou. „Stojím si ovšem za tím, co jsem o Bartákovi zatím prohlásil, protože to vyplývá z toho, jak jsem ho během čtrnáctiměsíční spolupráce poznal,“ řekl.
Jan Fischer pochází z židovské rodiny matematiků a statistiků. V roce 1974 dokončil studia statistiky a ekonometrie na VŠE, kde o jedenáct let později získal titul CSc. v oboru ekonomická statistika. Mezi jeho největší „kostlivce“ patří fakt, že byl v letech 1980-89 členem KSČ, k čemuž se ale otevřeně přiznal. Za doby jeho působení v ČSÚ se dostal do povědomí veřejnosti v období voleb, kdy na obrazovce zastupoval tento úřad. Po vyjádření nedůvěry druhé Topolánkově vládě na konci března 2009 byl v dubnu téhož roku zvolen předsedou úřednické vlády, která ve Strakově akademii setrvala do června 2010. Od září tohoto roku bydlí se svou manželkou v Londýně, kde vykonává funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Je podruhé ženatý a má tři děti.