Brno – Národní divadlo Brno ukrývá na půdách a v suterénech svůj zaprášený poklad. Tisíce šatů a maličkostí, které už dosloužily a čekají na zapůjčení nebo další inscenaci, v níž budou opět užitečné. Jen divadelních kostýmů fundus schraňuje kolem pětadvaceti tisíc. Příběhy zapomenutých kostýmů a rekvizit přinese i sobotní Týden v regionech v pravé poledne na ČT1.
Divadelní fundus ukrývá tisíce šatů s příběhem
„Vítám vás v suterénu Janáčkova divadla, kde jsou umístěny téměř všechny kostýmy, které už nehrají. Jinak se tomu říká také fundus neboli sklad mrtvých kostýmů,“ začala kostymérka Yvona Krejčířová, která mezi tisíci vyřazených šatů strávila posledních deset let. Své svěřence zná do detailů, zejména ty šaty, které si nesou svůj vlastní příběh. „Třeba tyhle z opery Don Carlos patří nejen mezi nejhezčí, ale taky nejtěžší,“ vypráví kostymérka a bere sedmikilový renesanční kostým do rukou. „Šaty jsou velmi široké – vidíte, že mají i vlečku, další vlečky jsou našité na rukávech. A to nejsou ze sametu, sametové kostýmy váží i 18 kilo. A to si představte, že v tom mají herci hrát, chodit po jevišti i zpívat. Nemají to vůbec lehké,“ popisuje Krejčířová.
Fundus schraňuje kostýmy pro stovky postav – od indiánů a čarodějnic až po obyčejné, civilní charaktery. Jsou mezi nimi skvosty co do krásy, ale i šaty, které nesou památku na významné osobnosti brněnského divadla. „Tohle jsou šaty po herečce Vlastě Fialové, která působila tady v Mahenově divadle. Je to kostým z inscenace Stromy umírají vstoje, což byla snad její poslední inscenace, kterou v kostýmu hrála. Pro divadlo je to taková památka,“ vzpomíná kostymérka.
3 minuty
Kostymérka Yvona Krejčířová provádí divadelním fundusem
Od klobouků po rapíry
Hercům na divadelních prknech neslouží jen kostýmy, ale i řada drobných maličkostí. Stejně jako vyřazené šaty, i tyto rekvizity končí ve fundusu divadla. Národní divadlo Brno má i vlastní zbrojnici, kterou spravuje Ivan Lisický. Kromě sečných zbraní, jako jsou šavle, meče, kordy a rapíry, spravuje i pistole, pušky a bambitky. „Já osobně mám rád tuhle pušku, je to pozůstatek z dob Rakouska-Uherska. To je pro mě taková nejcennější relikvie,“ pochlubil se zbrojíř.
Naopak Miluše Tóthová už 12 let pečuje o pokrývky hlavy, které divadlo schraňuje, a svýma tvořivýma rukama k nim přidává další kousky. „Nevyrábím jen klobouky, ale i různé čepice, barety. Hodně mě baví dobové věci. Tyto pocházejí z inscenace Romeo a Julie, což je období renesance,“ popsala kloboučnice. I její sklad plní vyřazené klobouky, které čekají na svůj návrat na scénu. „Díky hodným lidem, kteří nám nosí do divadla třeba věci z pozůstalosti, tady mám například krásné buřinky a cylindry. Ty už se dneska nedají ani vyrobit, protože původní materiál se už dávno nedělá. Tohle jsou krásné původní kousky,“ uzavřela prohlídku Tóthová.
