Samovolný pohyb dřevěného křížku v číhošťském kostelíku na konci roku 1949 vyvolal dvojí reakci. Přítomných farníků, kteří byli přesvědčeni, že se stali svědky zázraku. A pak komunistických orgánů, které v „číhošťském zázraku“ uviděly šanci na diskreditaci církve a katolických kněží. Zásadní roli v tom měl sehrát číhošťský páter Josef Toufar a jeho vynucené přiznání. Toho se jim však nedostalo ani po měsíci soustavného bití, kterému farář nakonec podlehl. Jeho osudu se v knize Jako bychom dnes zemřít měli věnuje spisovatel Miloš Doležal, host Petra Viziny v pořadu Před půlnocí z 19. prosince.
„Číhošťský zázrak je nevysvětlitelný,“ říká Miloš Doležal
Ve své knize jste shromáždil přes sedm set dobových fotografií. Znamená to, že jako básník a spisovatel zcela nedůvěřujete slovům, takže jste potřeboval ještě obrazový doprovod?
Věřím v sílu a moc slova, dobrého slova, ale zajímalo mě nahlédnout Toufarův život také skrze fotografie, dobové dokumenty a tváře lidí, kteří s ním spolupracovali, svědků, kteří viděli onu třetí adventní neděli pohyb křížku, v konfrontaci s tvářemi příslušníků StB, kteří Toufara umučili.
Když jste se těmi tvářemi procházel, co prozrazují, co se z nich dá číst?
Z tváře Josefa Toufara se dá číst jistá jemnost, mužnost, vroucnost. Z tváře venkovanů, svědků té události, lze číst jisté vykulení, překvapení, údiv. A z tváře estebáků agresivita, brutalita, tvrdost a podobně.
Do Číhoště jste přijel jako student v roce 1988. Co bylo tehdy o případu známo? A co jste o něm tehdy věděl vy?
O příběhu bylo tehdy už známo ledacos. V roce 1968 totiž vynikající novinář, investigativec a spisovatel Jiří Brabenec publikoval na stránkách Lidové demokracie sérii výborných reportáží, kde demaskoval zákulisí číhošťského případu, odhalil Ladislava Máchu, jednoho ze spoluviníků Toufarovy smrti, a popsal Toufarovo umírání. Ovšem v létě 1988 v Číhošti panovala podivná zakletost. Když jsem obcházel pamětníky a vyptával se, utíkali přede mnou. Jakmile se řeklo, Toufar nebo číhošťský úkaz, zavírali vrata, okenice, jako kdyby byl člověk nakažený morem. Lidé se opravdu báli. Potkal mě tam ale zvláštní iniciační prožitek. Když jsem z Číhoště odjížděl, na návsi se mě cosi hluboko dotklo a já si doslova usmyslel, že o Josefu Toufarovi a celé kauze budu psát.
Na knize jste pracoval dlouhá léta, de facto právě od roku 1988?
Nepracoval jsem na ní samozřejmě denně, spíše jsem kolem toho kroužil, je to pro mě osudové téma. V devadesátých letech jsem na to napsal diplomovou práci, vzniklo několik rozhlasových dokumentů a teprve letos se mi podařilo to celé vyzvednout a uchopit do nějakého tvaru.
Čím vás Josef Toufar nejvíce zaujal jako člověk?
Byl to velmi neformální, velmi otevřený kněz. Mimochodem vyrůstal v Arnolci u Polné v hospodě, což byl tehdy střed obecní pospolitosti, a domnívám se, že ho to zásadně ovlivnilo. Byl k lidem opravdu velmi otevřený, dokázal mluvit, a přitom nerozdělovat. Někde říká: „Jsem farář všech, celé obce, a neptám se, jakého je kdo vyznání.“ Takže lidi spíš propojoval, nevytvářel silová ghetta. Byl to člověk humoru. Nebyl zručný, nedokázal si třeba vyměnit žárovku nebo napumpovat kolo a na sport byl také levý, ale byl velmi praktický v organizování věcí. Dokázal tam zbuntovat tři sta mladých lidí, dělal s nimi divadlo, pořádal taneční zábavy, přednášky. Nebyl to tedy žádný růžolící velebníček, který by se vznášel nad realitu a snil. Byl to kněz, který moc nemluví a spíš jedná.
Připomeňme si, co se tam vlastně stalo: je 11. prosince 1949, Josef Toufar stojí na kazatelně a v kostele se uděje cosi zvláštního?
Bylo půl desáté dopoledne a číhošťský kostelík (malý intimní sakrální prostor, kde je knězi doslova vidět pod ruce) byl plný farníků z Číhoště i okolních vsí. Josef Toufar vystoupil na kazatelnu, začal kázat, a když na závěr rekapituloval, co řekl, udělal levou rukou kněžské gesto a prohlásil něco jako, zde ve svatostánku je ten, kterého mnozí neznají, váš spasitel. V tom okamžiku se na oltáři třikrát zahýbal zleva doprava dřevěný křížek, vysoký asi 48 centimetrů, a zůstal podivuhodně zkroucen a vychýlen. Josef Toufar si toho nevšiml. Zato si toho všimlo dvacet svědků z kostela, mimochodem různě rozmístěných – někdo z kůru, někdo z lavic, někdo z předlavic – a také různého věku a sociálního postavení – od studentů až po důchodce.
Jak ti farníci reagovali?
Někteří to brali jako osobní poselství pro jejich život. Jedna slečna šťouchala do druhé, aby se podívala, co se to tam stalo. Někdo nevěřil vlastním očím a myslel si, že to byl zrakový klam. Každý na to reagoval různě, ale ten den to faráři Toufarovi nikdo neřekl. Teprve druhý den ráno za ním přišel takový hromotluk, místní kovář Pospíšil, byl strašně rozrušený a zeptal se ho, zda ví, že se hýbal ten křížek. Toufar byl z toho zvláštně vykulený, protože když mu to kovář sděloval, byl dojatý a plakal. Toufar tomu zprvu nepřikládal takovou váhu, ale když se v následujících dnech dozvídal, že to viděli další a další lidé, začal se tím vážně zabývat.
Opat Tajovský z nedalekého Želivu vzpomíná, že Josefa Toufara, svého přítele ze studií, nabádal, aby o všem raději pomlčel. Snažím si představit tehdejší situaci: jaká byla atmosféra, co to bylo vlastně za dobu?
Je to zima 1949 a situace je velmi vypjatá. Komunistická strana v té době vyhlásila naprosto otevřený boj katolické církvi, je po prvních zatýkáních, snaží se církví manipulovat, vytvořit národní církev, odříznout katolickou církev od papeže.
Do Číhošti se ovšem brzy začnou sjíždět poutníci, protože se to neutají. Je toto důvod, proč se o to začala zajímat StB a později dokonce samotný Klement Gottwald s tím, že by se toho dalo nějak propagandisticky využít?
Stalo se to 11. prosince, pomalu se to rozkřikává, nejdřív tam jezdí lidé z Vysočiny, pak z celých Čech. Teprve začátkem ledna tam v převlečení za zbožného poutníka přichází Václav Dáňa z krajské správy StB z Jihlavy a jako první o tom referuje. Ovšem to, aby tam estébáci přišli, iniciovali komunisté okresního aparátu z Ledče nad Sázavou, kteří neustále volali do Jihlavy, něco se nám tady na okrese děje, zasáhněte, prosím soudruzi, zasáhněte.
Je také potřeba říct, že místo „číhošťského zázraku“ týden poté velice důsledně a detailně prohledali příslušníci SNB, existuje z toho zápis, ale nic tam nenašli.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
V čem to mělo tak obrovský potenciál pro propagandu? Dnes totiž známe ten příběh právě jako příběh propagandistický – takhle církev ohlupuje lidi, farář tam tahá za provázek a kříž se kýve…
Dlouhé týdny si s tím nevěděli rady, a až s postupem doby si začali uvědomovat, co by s tím mohli provést.
Je potřeba dodat, že i církev chtěla vytvořit komisi, která by se tím zabývala, vysvětlovala by, jak se to vlastně stalo, jak je to možné uchopit, definovat. K tomu nedošlo, protože se do toho nabourala StB, jejíž příslušníci na konci ledna Josefa Toufara podvodně vylákali z fary, de facto unesli.
Plachost místních v roce 1988 si vysvětluji mimo jiné tím, že byl „číhošťský zázrak“ tak propagandisticky zneužit. Byl to ten důvod, proč o tom nechtěli hovořit?
Určitě. Byla to jakási zvláštní úzkost, strach že by se do toho mohli namočit. Strach měli ale také proto, že Toufar byl umučen a řada lidí tím byla postižena – nemohli studovat, řada číhošťských sedláků byla vystěhována. Znamenalo to totální rozvrat a zpřelámané osudy, a to se tam táhne možná dodnes.
Byli potrestáni i svědci „číhošťského zázraku“, anebo jen pan farář?
Nejdříve s nimi svědectví sepsal farář Toufar. Po jeho únosu to se svědky znovu projednával prokurátor, ale žádný z nich to ani před komunistickými aparátčíky neodvolal. Nikdo ze svědků nebyl zatčený. Někteří z nich, například Marie Rosičková, tehdejší studentka gymnázia v Ledči nad Sázavou, ale nemohli dál studovat.
Pátera Toufara unesla StB koncem ledna 1950 s rozkazem donutit ho k doznání za každou cenu. Co ale mělo být tím doznáním? To, že hýbal křížkem?
Ano, snažili se na tomto případu ukázat, jací jsou faráři podvodníci, jak manipulují prostý venkovský lid a jak něco jiného kážou a něco jiného žijí. Začali Josefa Toufara vyslýchat, ale po třech týdnech byli stále na mělčině, protože Toufar se nepřiznával, neměl k čemu, a oni neměli žádný důkaz. Pak začali zatýkat jeho spolupracovníky z Číhoště, kostelníka Bártla, bohoslovce Zmrhala a několik dalších farníků, ale ti buď měli alibi, nebo s tím příběhem vůbec nesouviseli. Tak se znova vrátili k Toufarovi s jasným příkazem, který jde napříč komunistickým aparátem (od Gottwalda přes ministry Čepičku, Noska), rychle případ vyřešit, faráře všemi prostředky donutit k lživému přiznání a udělat veřejný monstrpropces, kde by národu ukázali, co jsou katolíci za podvodníky.
Setkal jste se s mučiteli Josefa Toufara?
Setkal. Dvakrát jsem hovořil s velitelem instruktážní skupiny Ladislavem Máchou. Když jsem se ho ptal, zda něčeho lituje, zpupně odpověděl, že možná toho, že pracoval hodně v kanceláři a málo na sluníčku. Ničeho nelitoval a ještě pak dodal, měli jsme je mlátit víc. Mácha byl pak odsouzen asi ke dvěma létům odnětí svobody.
Měl jste z lidí, kteří pátera Toufara vyslýchali, pocit, že to jsou lidé přirozeně brutální, anebo že ta doba k tomu člověka prostě donutila?
To spektrum bylo asi daleko širší, od lidí primitivních až po lidi schopné nějaké základní psychologie. Například Ladislav Mácha skutečně prožíval třídní boj, sám říkal, že si jakoby prodloužil válku až do padesátých let. Pro něj byla katolická církev a faráři nepřátelé.
Farář Toufar byl ve Valdicích podroben, i na tehdejší dobu, krutému výslechu. Čím si takovou krutost vysvětlujete? Čím tak provokoval?
Určitě nějakou vnitřní pevností. Poslední měsíc svého života odolával doslova zabíjačce. Druhá věc je, že se ten úkaz dotkl jejich světového názoru v základu. Jako materialisté nemohli připustit, že by to bylo něco metafyzického, mystického, co by nešlo racionálně uchopit, a strašně zuřili, protože věděli, že to sami neudělali, a viděli Josefa Toufara, který odolává a nepřiznává se. Způsob Toufarova dobíjení (v jednu chvíli jich na Toufarovi leželo pět) byl přitom skutečně sadistický. Mlátili ho dopoledne, pak se šli najíst a odpočinout, aby v tom odpoledne a večer pokračovali.
Pro tento nevysvětlitelný jev zatím existovala dvě vysvětlení. To propagandistické, že tam měl farář Toufar nějaká táhla, ale i to, že šlo o práci StB, aby si pak na něj mohla vyšlápnout. Vy přicházíte s jinou variantou?
Dlouhá léta jsem si myslel, že šlo o provokaci StB. Když jsem ale znovu a důkladně procházel život Josefa Toufara, mluvil s očitými svědky, dnes jich žije asi deset, a procházel výpovědi estébáků zaznamenávající průběh vyšetřování, došel jsem k přesvědčení, že pohyb křížku je stoprocentně nevysvětlitelný a tajemný. Technická skupina StB se v kostele několikrát pokoušela sestrojit takový mechanismus, ale nikdy se jí to nepodařilo. Jeho model sestrojili až v dílnách v Bartolomějské v Praze.
Jaký má v širším kontextu i v odstupu těch 62 let tento nadpřirozený jev smysl? Když to řeknu lapidárně, hýbal se křížek.
To už se dostáváme do teologické nebo mystické roviny. Interpretace této události od nějakého dobrého teologa chybí. Můj laický názor je, že když se tehdy zachvěl kříž, zachvěl se i Bůh. Možná tím naznačil, že přichází temná noc, že se na střední Evropu valí temno a zlo jak z Mordoru.
O číhošťském zázraku se mnohdy mluví jako o předehře tvrdého pronásledování řeholních řádů a společenství. Máte dojem, že měl k tomu tento exemplární případ sjednat lidovou podporu?
Nešlo jen o řeholníky, ale i o soukromé zemědělce a sedláky na Vysočině. Svazek sedláků, z nichž někteří byli za druhé světové války vynikajícími odbojáři, s katolickou církví byl pevný. To komunistům velmi vadilo a snažili se mezi tyto tradiční vazby vrazit klín. Po Číhošti přichází první velký proces s řeholními představenými, Akce „K“ – přepadení klášterů, zákaz řeholního života, z řady klášterů se stávají koncentrační tábory, vlna zatýkání kněží i laiků. V roce 1951 přichází Babice, popravy tří katolických farářů a další popravy. Je to opravdu masivní vlna teroru.
O pohybu kříže jste mluvil jako o předzvěsti nějaké temné epochy. Může to ale s odstupem doby znamenat i něco pozitivního?
Poslední dny jsem si, i v souvislosti s mou knihou, uvědomil, že komunisté a jejich pohůnci, estebáci, Josefa Toufara zavraždili s tím, že si mysleli, že ho umlčí. Ovšem v posledních měsících jako by se rty Josefa Toufara rozpohybovaly a on měl možnost své pevné postoje sdělit našemu dnešku. To je něco nadějeplného nebo pozitivního.
Jak může Josef Toufar oslovit lidi, kteří nepatří k církvi či nevěří v Boha?
Byl to člověk neformální, velmi otevřený, který propojoval lidi, nestavěl zdi ani ghetta. Naopak, to byl skutečný otec, farář, který měl rád svou obec, své lidi, a nepřistupoval k nim jako nějaký učitel svrchu, ale jako jejich blíženec, který s nimi žije každodennost.
Miloš Doležal (*1970, Háj u Ledče nad Sázavou )
Básník, publicista, editor. Absolvoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, od roku 2002 zaměstnanec literární redakce Českého rozhlasu 3 – Vltava. Vydal šest knih poezie (mj. Podivice, 1995; Les, 1998; Sansepolcro, 2004), sbírku fejetonů a čtyři knihy rozhovorů s pamětníky druhé světové války a účastníky protikomunistického odboje. Je rovněž autorem básnicko-prozaického průvodce svým rodným krajem, Vysočinou. V roce 2012 vydal knihu Jako bychom dnes zemřít měli, životopisný román věnovaný páterovi Josefu Toufarovi, která zvítězila v Anketě Lidových novin Nejlepší kniha roku 2012.
(redakčně kráceno)