Washington – Několik století byla Antarktida, oblast věčného ledu a mrazu na jižní polokouli, považována za jednu z posledních Terra incognita. Lidé ani dlouho nevěděli, kde toto území s nejstudenějším, nejsušším a největrnějším podnebím planety končí a kde začíná. Změnil to až americký admirál Charles Wilkes, když 19. ledna 1840 prokázal, že Antarktida je skutečným kontinentem. V rámci několikaleté průzkumné expedice určil 2400 kilometrů dlouhou hranici oddělující pevninu od moře, což znamenalo důkaz o existenci samostatného kontinentu.
„On na to naštěstí nebyl sám. Před ním už objevovali dílčí úseky pobřeží Antarktidy jiní badatelé. On měl za úkol ty útržky již objevených částí pobřeží pospojovat do jednotné, souvislé pobřežní linie,“ vysvětlil polárník Pavel Prošek.
První Evropané, kteří se přiblížili k nejjižněji položenému pevninskému území zeměkoule, byli členové posádky mořeplavce Jamese Cooka. Muži britského objevitele překročili jižní polární kruh několikrát mezi lety 1773 – 1774. Další výpravy sem začaly proudit až v první polovině 19. století. Poprvé se k mase ledu a sněhu na dohled dostala smíšená rusko-britsko-americká posádka v lednu 1820 a za třináct měsíců již na ni vstoupili první lidé.
Antarktida měla patřit USA
Charles Wilkes na čtyři roky trvající expedici vyrazil v roce 1838. Skupina lodí se pod jeho vedením nejprve vydala kolem jižní Ameriky do Pacifiku. Z australského Sydney poté přes Antarktický oceán vyrazili směrem k Antarktidě. Zde Wilkes prozkoumal východní pobřeží kontinentu, které po něm bylo později pojmenováno jako Wilkes Land. Toto území zároveň nárokoval pro Spojené státy.
Od tohoto objevu se poté všichni výzkumníci začali orientovat na jediný cíl – dobýt Jižní pól. Anglický polárník Robert F. Scott sem vedl výpravu na počátku 20. století, nejblíže se však dostal na vzdálenost 150 km. Nakonec se k pólu podařilo dojít Norovi Roaldu Amundsenovi v roce 1911.
Již od svého objevení si na území Antarktidy dělala nároky řada států. Mezinárodní rivalitu spojenou s neobydleným kontinentem ukončila až dohoda z roku 1959, která udělala z Antarktidy mezinárodní nepolitickou zónu. Dohoda také zajistila svobodu vědeckého zkoumání a zakázala vojenské aktivity. V roce 1991 zase další mezinárodní smlouva toto místo zapověděla pro těžební účely na 50 let. Díky pokračujícímu globálnímu oteplování a následnému uvolňování až dosud věčného ledu se však dá očekávat, že zájem o potenciální naleziště zemního plynu či vzácných kovů opět stoupne.
Antarktida za dobu od svého objevení velkými změnami neprošla. „Ona totiž na rozdíl od jiných kontinentů, jiných částí země se chová velmi konzervativně. Určitě tam došlo k nějakým změnám v hranici šelfových ledovců, které vytékají v pobřežních částech Antarktidy z pevniny nad moře a které se pravidelně odlamují, ale to je vzhledem k celkovému tvaru, k celkové kondici kontinentu v podstatě nepříliš významné,“ poznamenal Pavel Prošek.
