Praha - Alexander Dubček se jako vůdčí postava pražského jara 1968 stal symbolem pokusu o "socialismus s lidskou tváří". Normalizační režim jej proto téměř na 20 let odstranil z československé politické scény. Do vrcholné politiky se vrátil až po listopadu 1989 v čele federálního parlamentu. Patřil i k nejvážnějším kandidátům na prvního slovenského prezidenta po připravovaném rozdělení Československa. Kandidovat ovšem nestihl. Řidič jeho služebního BMW jel 1. září 1992 příliš rychle, nezvládl řízení, a jeho auto vylétlo ze silnice. Dubček utrpěl vážná zranění, kterým 7. listopadu ve věku nedožitých jednasedmdesáti let podlehl.
Dubček – symbol pražského jara 1968 odešel s rozpadem Československa
Podle vyšetřování autonehodu zavinila příliš rychlá jízda, přesto nejsou ani po 15 letech stále rozptýleny všechny nejasnosti. Neustávají ani spekulace o spiknutí či přímo o vraždě. Podle jedné z verzí měl být dokonce obětí akce sovětské tajné služby KGB. Vyšetřování skončilo až v únoru 2000 a potvrdilo, že Dubčekovu smrt nikdo neplánoval a ani havárii nikdo nezinscenoval. Soud řidiče, který autonehodu zavinil jízdou v rychlosti 114 až 131 kilometrů za hodinu, odsoudil na 12 měsíců nepodmíněně.
Ihned po nehodě se objevily hlasy, že místo nehody na 88. kilometru dálnice D1 u Humpolce je nebezpečný a že je nutná změna. Ty zesílily po dalších nehodách. Vážně tu boural herec Petr Haničinec, v roce 1995 se tu stala hromadná nehoda 40 aut, další řetězová nehoda následovala v roce 2001. Na místo se dokonce sjeli i psychotronici s virgulemi, kteří mluvili o špatné geopatogenní zóně. Úsek dálnice vypadá nyní na první pohled stejně, ale změny přesto nastaly. Voda z vozovky se dnes prostřednictvím drážek na silnici odvádí do stran. Změnilo se i klopení zatáčky.
Dubček, pravděpodobně nejznámější Slovák novodobé historie, prožil život plný zvratů. Narodil se 27. listopadu 1921 v Uhrovci u Topoľčan. Historici jeho politickou činnost hodnotí rozporuplně, podle mnohých nebyl úspěšným politikem, vyčítají mu slabost, opatrnost až nerozhodnost. Důvěru prý vzbuzoval více svými lidskými kvalitami než politickými. V zahraničí však Dubčeka uznávali a oceňovali. Reformní proces pražského jara 1968 a poté šokující konec po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy z něj udělaly pro svět hrdinu boje za svobodu, demokracii a humanismus.
Dubčeka jako prakticky neznámého funkcionáře vynesly v lednu 1968 do nejvyšší funkce prvního tajemníka frakční boje ve vedení KSČ. Jeho volba jako náhrada za Antonína Novotného prý byla kompromisem. Dubčekovi se ale podařilo spojit názorové proudy ve straně a stal se lidovým tribunem obrodného procesu. Demokratizační proces však v srpnu 1968 ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Dubček byl s dalšími členy vedení KSČ internován v Moskvě, kde pod nátlakem podepsal Moskevský protokol, který stvrzoval okupaci. Intervenci však vždy odmítal a podpis přiznal později jako svou prohru. Dubček byl na jaře 1968 milován všemi. Dívky, které dříve čekaly na umělce před divadlem Rokoko, trpělivě vyhlížely Alexandra Dubčeka před budovou ÚV KSČ. V listopadu 1968, v den jeho narozenin, jej lidé zasypali květinami přímo na ulici.
V čele KSČ Dubčeka v dubnu 1969 vystřídal Gustáv Husák. Nějaký čas byl ještě předsedou Federálního shromáždění, a jeho pozdější kritici mu nikdy nezapomněli, že podepsal tzv. pendrekový zákon, který umožňoval zásahy proti demonstrantům. Krátce byl také velvyslancem v Turecku. Nakonec byl v červnu 1970 vyloučen ze strany a za normalizace pracoval jako dělník a technický úředník. Žil v ústraní a pod trvalým dohledem StB.
Ani po dvaceti letech na něj lidé nezapomněli, za sametové revoluce často znělo jeho jméno na náměstích. Po letech se vrátil do funkce předsedy Federálního shromáždění, v jehož čele stál až do konce volebního období, tedy do června 1992. Odolal i pokusům o odvolání, jako po schválení lustračního zákona, od něhož se distancoval. A jako zastánce společného státu měl problémy také se slovenskými poslanci, kteří toužili po samostatnosti.
Svou politickou kariéru ukončil v Sociálně demokratické straně Slovenska, kterou vedl jen necelých osm měsíců do své smrti. K Dubčekovu odkazu politiky s lidskou tváří a sociálního státu se na Slovensku dnes nejvíce hlásí strana Směr - sociální demokracie premiéra Roberta Fica.