Hostem Jolky Krásné v rubrice Dobrého rána Profil z 25. dubna byl legendární český režisér Jiří Menzel. Hlavním motivem jeho pozvání byla Menzelova cesta do Londýna, kde se zúčastní debaty Cenzura jako kreativní síla, kterou organizuje České centrum Londýn. Cenzura nemusí být podle Menzela jen negativním vlivem, ale naopak limitem, který by měl být vlastní každému tvůrci. Navíc i vyloženě hloupá cenzura, jaká fungovala v komunistickém Československu a dalších státech východního bloku, vytváří jakýsi tvůrčí rámec podmínek, který autora zpětně motivuje a vede k nápaditější práci.
„Nemám důvod se měnit,“ říká Jiří Menzel
Dovedu si představit, jak cenzura ovlivňuje umělce negativně. Našel byste, ale nějaká pozitiva?
Určitě. Mně se po cenzuře svým způsobem stýská, protože spousta lidí si plete svobodu se zpupností. Cenzura přitom existovala po celé kulturní dějiny. Až teď se lidé pustili ze řetězu a je to trošku ke škodě celé společnosti.
Soudě podle filmu Nejistá sezona byla cenzura veselá záležitost. Ve skutečnosti to asi tak zábavné nebylo?
Bylo to přesně, jak je to v tomto filmu. Byla to víceméně legrace. Byla to hloupost, zákazy byly hloupé. Ovšem do jisté míry nás cenzura limitovala od největších pitomostí, které se teď produkují ve velkém množství.
Tenkrát cenzura zkrátka patřila k podmínkám, ve kterých člověk pracoval. A takových podmínek je spousta. Člověk má vždy nějaké limity, kterým se musí přizpůsobit, když něco tvoří. A když jsme věděli, co se nesmí, o to víc jsme se snažili. Limit provokuje, motivuje: když vám něco zakazují, musíte si najít cestu, jak to obejít. A to vede k určité vynalézavosti.
Existují názory, že umění musí vznikat v opozici, undergroundu?
Nevím, underground není moje doména. Ovšem umění, tvorba vzniká ze zápasu, kdy vám něco klade odpor. Čím větší tento zápas je, o to hodnotnější je potom i výsledek. Když to děláte jen tak, jak to padá z ruky, nemá to cenu. Moc se mi nelíbí volnost, se kterou se dneska tvoří.
Jako cenzor býval někdy v tehdejším Československu nastrkován dramaturg. Zdá se mi ale, že právě dramaturgie dnešním filmům chybí?
Nepletl bych dramaturga s cenzorem. Dramaturg je porodní bába, která pomáhá filmu na svět. Má totiž na rozdíl od autora odstup. Dramaturgové skutečně velmi pomáhali.
V podstatě to byla legrace. Dramaturg vám řekl, že to neprojde, i když tomu fandí, ale že když to schválí, jeho šéf řekne, že se mu to sice taky líbí, ale že to neprojde nahoře. Každý měl tehdy strach z vyšší autority. Takže podle toho, jak byla konkrétní věc odvážná, se to dostalo do určité fáze (výšky hierarchie). Když ale člověk tyto podmínky znal, vyjádřit se mohl.
Domnívám se, že svoboda není v tom, že člověk může svobodně nadávat. Každý člověk má mít limity v sobě. Cenzuru v sobě máme každý, nemůžeme přece plácat, co nás napadne, ale musíme mít ohled ke svému okolí.
Chybí českým filmům dramaturgie?
Dramaturg hájí zájmy diváka tím, že autorovi říká, kdy jde například dolů s tempem nebo kde chybí zápletka. Dramaturg je jako redaktor knih nebo poradce, je to velice důležitá funkce. Chyba současných českých filmů je právě v ledabylosti při literární přípravě.
Dramaturgové také často nejsou u zrodu filmu, ale vstupují až do hotového projektu, který se potom těžko ovlivňuje?
Dříve to bylo tak, že dramaturgové byli zároveň lektoři, takže témata přinášeli, objevovali, spojovali tvůrce s tématem, inspirovali to. U nás byla celá řada skvělých dramaturgů jako Šašek, Nývlt, pan Bor. To dnes chybí: kultivovaní lidé.
Jen bych k cenzuře dodal (abychom nebyli naivní), že cenzura existovala pořád. Za první republiky byla celkem dost přísná. Také se v kinech neobjevily sprosťárny.
Dnes cenzura neexistuje, nebo je ze strany sponzorů?
Dnes je to jinak. Velmi hezky to říkala Chytilová: „Bolševika můžete nějak oblafnout a obejít, ale peníze neoblafnete.“
Mluvil jste spíše o pozitivech cenzury. Jistě to ale má i svá negativa: zakázaný film Skřivánci na niti jsem viděla až po roce 1989. Jak to na tvůrce působí? Není to pro práci demotivující?
Ne. Šlo o úplně jiné věci. Tento film byl jeden z mnoha, které byly zakázané. Mě to tak moc nebolelo, mě štvala celková situace. Štvalo mě, že toho využila celá řada špatných povah, které kořistily na tom, že dobří lidé najednou nemohou pracovat. To, že byli zakázání Skřivánci mně tolik nevadilo, protože až tak zamilovaný do svých filmů nejsem.
Vaši tvorbu to ale jistě ovlivnilo. Několik let jste nemohl točit, dělal jste divadlo…
Nemohl dělat Hrušínský, nemohla dělat celá řada dalších lidí. Byl jsem jen jeden z mnoha, netrpěl jsem. Nemám rád dělat ze sebe oběť.
Byl jste přece mladý, na vrcholu tvůrčích sil. To musí mrzet?
Bylo to horší. Byl jsem tenkrát slavný a měl cestu do světa otevřenou. To jsem ale odmítl, protože jsem chtěl být tady. Pomstili se mi potom za to tím, že mě zakázali jako prvního.
Věci v republice byly ale daleko horší. Mnohem hůře jsem snášel, jak se najednou vyrojily krysy, které začaly z režimu profitovat. To samé se stalo během událostí v roce 1938, 1948 a k mému překvapení i 1989. V tomto národě prostě dřímá spousta špatných povah.
Litoval jste někdy, že jste po oscarovém úspěchu Ostře sledovaných vlaků nezůstal v Americe?
Jenom chvíli, když jsem na tom byl dost nejhůř. Jinak se ale chválím, že to ode mne bylo dost rozumné.
Jaké zásadní změny jste zaznamenal za dvanáct let, kdy jste měl odmlku v točení filmů, od Čokina k Anglickému králi?
Nejviditelnější je jistě digitální podoba. Ovšem řeknu něco rouhavého: „Chválím kapitalismus.“ Vždy jsem měl kolem sebe dobré lidi, ale byla to taková socialistická práce. Teď jsem se sešel se štábem a technikou, a to byli fantastičtí lidé, kteří pracovali s chutí, gustem, obětavě a od nevidím do nevidím s plným nasazením. Byli rádi, že dělají český film, protože většinou pracují na amerických blbostech. Byl to pro mě velký zážitek.
Dnes odlétáte do Londýna. Jedete tam s Istvánem Szabó a Agnieszkou Hollandovou. Původně měl jet i Andrzej Vajda, ten je ale nemocný. Znáte jejich filmy?
S Istvánem jsme skoro dvojčata. Narodili jsme se takřka ve stejný den, takže se známe dlouho a jsme kamarádi. Agnieszku jsem nezažil, protože studovala, když už jsem byl ze školy pryč. Občas se někde potkáme, viděl jsem ale asi jen dva její filmy.
Chci ale říct, že tam bude promítán Anglický král. Navíc bude mít tento měsíc premiéru v Paříži, Jižní Koreji a Americe, kam také poletím.
V čem jste jiný, než když jste začínal? V čem jste stejný? Cítíte pořád stejný zápal, stejnou radost z tvorby?
Nikdy jsem moc velký zápal neměl. Nemyslím si, že bych se nějak měnil. Možná jsem méně naivní, ale jinak jsem pořád stejný. Nemám důvod se měnit.
(redakčně kráceno)