Praha - Konec 60. let v Československu byl ve znamení společenského uvolnění. Na vysoké školy se vraceli do té doby politicky nevhodní profesoři. Celá společnost si užívala nově nabytých politických, kulturních i náboženských svobod. Necenzurovaná média začala přinášet i diskuse o kontroverzních tématech. Poprvé se například hovořilo o hrůzách, které lidé prožívali v 50. letech.
Obrovská naděje na změny se po návratu z Moskvy proměnila v hlubokou depresi
Srpnová invaze sice mnohé zaskočila, nicméně lidé nepropadli panice. Spojili se, navzájem, si pomáhali a společně jako jeden muž se postavili proti agresi. Tiskli a rozdávali se letáky s informacemi, jak se chovat k okupantům. Hlavní bylo zabránit hrozícímu krveprolití a snažit se vysvětlovat okupantům, že k žádnému ohrožení socialismu v Československu nedochází. V zemi nastal neuvěřitelný chaos, podniky nevyráběly, doprava nejezdila, úředníci nepracovali. Obyvatelé se začali předzásobovat potravinami, jako kdyby se chystala válka.
Přesto se mnozí stále upínali k naději, že komunistické vedení v čele s Alexandrem Dubečkem chce z Československé socialistické republiky vybudovat „takovou zem, v níž by bylo člověku dobře a kde by každý člověk byl člověkem.“ Takové myšlenky zaznívaly v komunistických projevech ještě na konci října 1968. Bohužel v té době to již byly jen prázdné fráze, neboť kritický zlom ve vývoji Československa nastal 27. srpna, kdy po návratu z Moskvy před národ předstoupili se svými projevy prezident republiky Ludvík Svoboda a první tajemník KSČ Alexandr Dubček.
Všechny naděje byly pohřbeny
Lidé se jen těžko smiřovali se skutečností, že ti, jimž věřili, je zradili. To, co slyšeli, v nich vzbuzovalo pesimismus a přesvědčení, že vše to, co se snažili dělat během prvních několika dnů okupace, bylo nadarmo a víc už se dělat nedá. Nechtěli však uvěřit tomu, že se člověk může vzdát svých myšlenek. Proto se někteří domnívali, že dočasná kapitulace umožní uskutečnit alespoň některé myšlenky Pražského jara 1968. Omyl, pomalu plížící se normalizace nakonec zničila vše, co umožňovalo žít v tehdejším Československu alespoň trochu svobodně.
Deprese a pocit marnosti zavládl mezi lidmi poté, co si poslechli prezidenta Svobodu a prvního tajemníka Dubčeka. Svoboda ve svém projevu oznámil dosažení dohody o postupném plném odchodu cizích vojsk. Nicméně zapomněl dodat, že podle Moskevského protokolu podmínkou pro odsun vojsk je, že „pomine nebezpečí hrozící socialismu“. Okupační armády měly odejít „z těch měst a vesnic, kde mohou místní úřady samy zajistit pořádek.“ Zároveň prezident naznačil snahu pokračovat v polednovém vývoji. Přesto každý pochopil, co bylo mezi řádky. Všechny naděje byly pohřbeny. A to i přesto, že v Dubčekově projevu zazněla i povzbudivá vyjádření: „Nezahyne národ, v kterém se každý dokáže řídit jak svým vlastním rozumem, tak svým svědomím.“
Předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský byl již otevřenější a lidem tak sundal klapky z očí. Kromě dočasného pobytu vojsk oznámil i mimořádná opatření v tisku, rozhlasu a televizi proto, aby se nehovořilo proti politickým zájmům republiky. Další „vyžadovaná opatření povedou k rozpuštění politických klubů a k zamezení vzniku dalších politických stran.“ Přesto jedním dechem dodal: „Jdeme dále svou cestou!“ Všechny změny se uskutečňovali na základě zákonů projednaných v parlamentu v následujících měsících.
A normalizace byla tady, přišla neuvěřitelně rychle
Právě podpis Moskevského protokolu odstartoval nástup normalizace. Obrovskou vůli ke změně společnosti, kterou měli lidé v roce 1968, stihli normalizátoři plněním Moskevského protokolu zničit během dvou let. Tragickým obrazem doby byly i volby v roce 1971, když voliči rezignovaně zvolili normalizační vedení strany. Normalizace celý národ zaskočila, přišla příliš rychle a mezi lidmi zavládla deprese. „Dočasný“ pobyt vojsk se náhle změnil na trvalý.
Lidé řešili hlubokou depresi, která postihla československý národ, okamžitou emigrací. Na velvyslanectvích se víza vydávala jako na běžícím pásu. Otázkou však bylo, kam emigrovat, aby se člověk alespoň částečně mohl uplatnit. Ne každý totiž dokázal psychicky unést skutečnost, že v každé zemi bude až do smrti cizincem a že se do své vlasti pravděpodobně již nikdy nebude smět vrátit.
Občané byli donuceni přijmout nový vývoj v zemi. Probíhaly prověrky, které zjišťovaly, jaký mají lidé názor na „vstup vojsk“. Pokud se někteří rozhodli řídit se vlastním rozumem a vlastním svědomím, museli počítat s tím, že takové jednání bude pro ně mít nedozírné následky. Ti, kteří pamatovali 50. léta věděli, že pojem „nedozírné následky“ by mohl znamenat i deportaci na Sibiř, odkud v mnoha případech nebylo návratu.
- Fotografie z tehdejšího tisku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/347/34695.jpg
- Předseda Národního shromáždění z roku 1968 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/347/34685.jpg
- Okupace v srpnu 1968 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/49/4874.jpg