Jednotky, šikující se od konce června pod záminkou cvičení „Pochmurné léto“ v příhraničních oblastech polského Slezska do podoby intervenční armády, procházely důkladným a stálým politickým školením. V něm vojákům bylo představováno Československo jako země zasažená kontrarevolucí, směřující k obsazení západoněmeckou armádou, což by bezprostředně ohrozilo Polsko. Ve shodě s domácí antisemitskou kampaní upozorňovalo školení na „sionisty“ čili Židy jako viníky československé krize hned vedle „agentů imperialismu“. A pak tu byl „lid“ žádající spojence o pomoc.
O tom, jak se tento denně opakovaný vzorec vryl do hlav polských důstojníků a účinně předurčil jejich vnímání událostí, svědčí výpovědi o chování obyvatel k intervenční armádě po jejím překročení hranic. Hned několik velitelů, kteří jeli v čele kolon, uvádí, že jim při průjezdu prvními sídly v noci na 21. srpna přátelsky mávali kolemjdoucí. Chování domorodců se změnilo nad ránem. Místo pozdravů Poláky vítala hněvivá gesta a stále častější zátarasy na ulicích. Tuto změnu ještě po dvou desetiletích přičítali faktu, že začala působit „nepřátelská propaganda“ z rozhlasu, a ne tomu, že noční chodci ještě nevěděli o začínající okupaci. (…)
Polské jednotky mířily ke strategickým bodům, nejčastěji obkličovaly vojenské objekty. (…) Často se Poláci setkávali s veliteli rozrušenými a neschopnými jednat o zásobování okupačních jednotek vodou. Místo toho zdržovali nepříjemnými výklady a otázkami. (…) V Hradci Králové velitelé místního letectva řekli na uvítanou, že se Poláci podílejí na okupaci Československa v nedlouhé době podruhé, minule přijeli s Hitlerem.
