Pokus o reformu komunistického režimu, o socialismus s lidskou tváří, byl sledován s napětím a nadějí nejen v Československu, ale i v ostatních státech východního bloku. Sympatie tento proces vzbuzoval i na Západě, kde tehdy pulsující studentské hnutí silně vnímalo dění v socialistických zemích. Konec všem nadějím a iluzím o možné svobodnější společnosti přinesla vojska Varšavské smlouvy. Podporu okupovanému národu v tu chvíli vyjadřovala západní i východní veřejnost. Oficiální politika nejvyšších míst však tak rozhodná nebyla. Zapříčinilo to i počínání našich státních představitelů, kteří ubezpečovali neustále svoje okolí o tom, že všechno zvládnou sami. I kdyby však jednali jinak, je těžké si představit jakou formu a účinek by mohla zahraniční pomoc mít. Nejhmatatelnějším projevem podpory tak byly otevřené hranice západních států pro tisíce uprchlíků z Československa.
Srpen 1968 a svět
O tom, jak vnímal svět dramatické události srpna 1968 v malé zemi uprostřed Evropy, se v pořadu Historie.cs z 21. srpna bavili novinářka Petruška Šustrová (PŠ), historik Vilém Prečan (VP) a historik Oldřich Tůma (OT) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Diskuzi moderoval Vladimír Kučera.
Před čtyřiceti lety k nám vtrhla sovětská armáda s dalšími vojsky Varšavské smlouvy. Změnila se řada věcí v lidech, dokonce se změnil vztah nejen k těm, kteří okupovali, ale i ke světu, protože se mezi lidmi zase začalo říkat: „Zase nás tam všichni nechali.“
To jsme tehdy nevěděli, že se v Rusku našli lidé, kteří dali s rizikem najevo, že s okupací nesouhlasí.
Hovoří básnířka Natálie Gorbaněvská (přepis doplňujícího rozhovoru):
21. srpna jsem se probudila ráno dost brzo a jako vždycky jsem si pustila svůj rozhlasový přijímač Spidola. Jeden kamarád mi tam dodatečně nainstaloval krátké vlny, na kterých se poslouchalo lépe. Pustila jsem přístroj a slyším rádio Maják, oficiální sovětskou rozhlasovou stanici. Četli právě zprávu tiskové agentury TASS o „poskytnutí bratrské pomoci“ Československu. Byla jsem v šoku a zavolala své kamarádce Larise Bogorazové a říkám jí: „Lari, oni tam poslali armádu!“ Ona na to jen: „Ano, zrovna to posloucháme.“
Hrozně mě zpráva o invazi do Československa zasáhla. Usilovně jsem přemýšlela, co mám dělat. Psát protestní dopisy? Těch jsme napsali hodně. Taky demonstrací na obranu lidských práv bylo několik. Na žádné z nich jsem nebyla, připadal mi ten způsob divný, nepřirozený: stát někde a něco vykřikovat? Teď jsem ale pochopila, že přišel čas veřejné demonstrace. Musíme ukázat, že je aspoň někdo proti. Moji kamarádi disidenti postupně došli ke stejnému závěru. Zbývalo jen dohodnout místo a čas.
PŠ: To byla slavná demonstrace na Rudém náměstí, kde byla Natalie Gorbaněvská se svým tříměsíčním dítětem v kočárku. Pochopitelně nestačili svoje transparenty ani rozvinout a už je sebrali, jak se dalo předpokládat. Toto vystoupení rehabilitovalo ruskou nebo dokonce sovětskou společnost. Těch reakcí bylo ale víc.
Například když se dozvěděl o vpádu do Československa vůdce krymských Tatarů Mustafa Džemilev, který byl tehdy ve vězení, začal držet hladovku a dostal další trest. To je oběť srpna, o které se vůbec neví. Protesty ovšem neprobíhaly jen v Sovětském svazu, ale i v řadě jiných zemí.
To nejdůležitější mi vysvětlovala Ana Blandiana, zakladatelka Muzea obětí komunismu a odporu vůči němu v rumunském městě Signet. V roce 1968 tady byla se svým manželem tři měsíce na nějakém studijním pobytu. Velice si zamilovala Československo, zejména Prahu. Říkala to hodně lakonicky: „Okupací všechno skončilo - představa, že by komunismus bylo možné reformovat. Bylo prostě jasné, že to je dirigované Moskvou, že nic jiného z toho nebude. A jakmile se z toho někdo pokusí udělat lidštější, demokratičtější řád, přijedou tanky.“
Potom jsem se vyptávala na to, co znamenal srpen 1968 pro mé přátele v postkomunistickém bloku. Odpověď byla naprosto jednoznačná: byl to konec všech iluzí, jakýchkoli iluzí o komunismu.
Hovoří básnířka Natálie Gorbaněvská (přepis doplňujícího rozhovoru):
Byla jsem na demonstraci s kočárkem, v něm bylo mé malé dítě. Oni vůbec nevěděli, co s tím. Museli hledat víc aut. Pět minut poté, co demonstrace začala, jsem z demonstrujících najednou zůstala na „Ruďáku“ sama. Někdo z kolemjdoucích se mě ptal, co tam proběhlo. Řekla jsem, že to byla demonstrace proti invazi v Československu a že zbili mé kamarády, vytrhli nám naše plakáty, roztrhali je a pozatýkali nás.
Hlavní pocit, který nás hnal na náměstí, byl stud. Stud z toho, jak „celý národ podporuje invazi“. Protestů proti invazi však bylo v SSSR víc.
OT: Lidé, kteří protestovali bezprostředně proti okupaci Československa na Rudém náměstí, si zaslouží naši pozornost, obdiv a vděk. Také za to tvrdě zaplatili. Byl bych ale skeptický, nakolik to bylo pro ruskou společnost reprezentativní. Byla to přece jen méně než kapka v moři.
Nedávno jsem slyšel zajímavý výklad postojů ruské inteligence na konci 60. let od renomovaného znalce toho problému, Vladislava Zuboka. Ten říká, že ruská inteligence a celá ruská společnost v té době (po desetiletích stalinismu a válce) začala žít trošku normálním životem, takže tam převládal silný postoj jakéhosi pragmatického cynismu.
Hovoří básnířka Natálie Gorbaněvská (přepis doplňujícího rozhovoru):
Postupně jsme skončili v psychiatrické léčebně jako duševně nemocní. Bylo to dost strašné z několika ohledů.
Zaprvé: Neexistuje doba, na kterou jste zavřený. Může to být navěky, jak se úřadům a lékařům, kteří vás „léčí“, zachce.
Zadruhé: Cpou do vás léky. Šlo o těžké preparáty používané proti halucinacím a blouznění. Halucinace jsme přitom nikdo neměli, za halucinace označovali naše názory. Sověti na to měli v psychiatrii dokonce široce používaný termín „blouznění reformismu“. Léky měly samozřejmě vedlejší účinky jako třeba náběhy na Parkinsonovu nemoc. Proti tomu se dalo bránit jen použitím dalších léků, které ale byly v SSSR nedostatkové.
Zatřetí: Na psychiatrii se samozřejmě setkáváte s opravdově nemocnými lidmi. V Kazani nás bylo ve dvou odděleních zhruba 140 žen. Z toho asi deset politických vězeňkyň, jinak samé duševně choré kriminálnice. Některé to jen předstíraly, ale většinou byly opravdu nemocné.
Sedíte tam, díváte se na lidi a říkáte si: Cpou do mě léky a jednoho rána mi možná ani nedojde, že už jsem se taky zbláznila. Nebo: Třeba si to tady odsedím, nakonec mě pustí na svobodu, ale už si to třeba vůbec neuvědomím. Z takových myšlenek se nakonec může člověk doopravdy zbláznit.
OT: Třeba v roce 1956 byly protesty studentů a intelektuálů proti intervenci v Maďarsku viditelnější a silnější než v roce 1968. Jiná reakce však byla v některých jiných částech tehdejšího Sovětského svazu. Tedy tam, kde byly i jiné důvody být nespokojen a jiné důvody pro opozici a projevy odporu vůči sovětskému režimu.
Byli zmíněni krymští Tataři. V Pobaltí (Lotyšsku, Litvě, Estonsku) se objevovaly nápisy a letáky. Dokonce i na některých schůzích komunistické strany padaly dotazy nebo se ozývaly protestní hlasy. V Lotyšsku v Rize se na jaře 1969 pokusil upálit student Ilja Rips. Takže tam, kde bylo podhoubí nespokojenosti s komunistickým režimem, okupace Československa a pražské jaro a jeho vliv padly na úrodnou půdu víc než v tehdejší ruské společnosti.
VP: Jen tak mimochodem jste řekl, že lidé říkali, že svět nás v tom nechal. Ovšem Československo, českoslovenští státní i straničtí představitelé nikdy v žádné etapě do 21. srpna neinternacionalizovali československý problém. Naopak se v depeších americké ambasády do Washingtonu zdůrazňuje, že Češi říkají, abychom nikterak nezasahovali, že se se Sověty dohodnou.
Nikdo nikdy nežádal, nikdo se neobrátil ke světu. Ostatně nikdo neřekl ani lidem doma zcela otevřeně, jak jsou vztahy se Sověty napjaté a jak vypadá jednání s nimi. Ani po Drážďanech, ani v květnu,ani po Čierné nad Tisou.
Čili svět (světové veřejné mínění) nebyl de facto připraven na to, že by se něco takového mohlo stát?
VP: Byl a nebyl. Je zajímavé, že například 27. července (druhý den jednání v Čierné nad Tisou) na americkém ministerstvu zahraničí vzniklo 21 dokumentů pro případ sovětské intervence. A to od konceptu prezidentova projevu až po pokyny velvyslanců v jednání atd.
PŠ: Ani nevím, jakou pomoc bychom byli očekávali nebo si přáli. Pro intelektuály v tehdejším komunistickém světě to byla rána, která zahubila iluze o možnosti demokratického komunismu. Nezapomínejme ale, že tady byla obrovská podpora pražského jara také provázena iluzemi o demokratickém socialismu a o lidské tváři, která se dá režimu vtisknout. A přece jen západní svět byl vnímán jako kapitalistický. Pořád jako nepřítel nebo jako něco cizího. Nemůžeme se na to dívat dnešníma očima. Československá realita vypadala jinak. Nevím, jak by na to lidé reagovali.
Navíc Maďarsko jako krvavé potlačení skutečného povstání zůstalo ze západní strany bez jakéhokoli mocenského ohlasu. Takže bylo asi scestné představovat si, že někdo zasáhne, když si to soudruzi vyřizují nekrvavě mezi sebou (samet je asi nějaká československá specialita). Chápeme, v čem to bylo velké, v čem to bylo důležité, ale proti popravám, proti mrtvým, to je přece jen menší apel.
OT: Od počátku roku 1968 měli reformátoři ve vedení komunistické strany danou zásadu: V žádném případě se neuchylovat z linie naprosto pevného spojenectví se Sovětským svazem, nikterak neproblematizovat postavení Československa v rámci sovětského bloku. Do jisté míry to bylo také dáno zkušeností z roku 1956. Ovšem trošku špatně pochopenou zkušeností. Sovětské tanky totiž nezasáhly v Maďarsku, aby zachránily Varšavskou smlouvu, ale aby zachránily komunistický režim.
Takže tady byla představa, že když nebudeme opakovat maďarské chyby, vytvoříme si tím prostor pro vnitřní reformy. Nebyl proto ani náznak nějaké debaty o tom, jak se pokusit československý problém internacionalizovat, kde hledat podporu, jak alespoň předem sovětskou vojenskou akci nějakým způsobem ztížit.
Byli sice pozváni Tito a Ceauşescu, ale to byla spíš symbolická záležitost. Hrálo to roli v uklidnění československé veřejnosti: po dramatu Čierna nad Tisou, Varšavě a jednáních během prázdnin nejsme úplně sami. Bylo to však zcela mimo reálnou politiku.
Hovoří novinář Jan Petránek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Americký prezident v roce 1968 věděl o tři dny dříve přímo z Moskvy k čemu dojde. To byl výsledek rozdělení světa mezi velmoci: „Čecháčkové, Slováci, buďte rádi, že jste to přežili, že to nebylo jako u Dunaje, který byl zbarven krví, když přišla Budapešť roku 1956.“
Samozřejmě bylo smutné vidět, s jakým historickým nadhledem nebo s jakým bezbřehým cynismem bral svět osud jednoho národa uprostřed Evropy.
OT: Od jara byla sovětská intervence téma, debatovalo se o tom nejen na stránkách světového tisku, ale i československého tisku - přijdou, nepřijdou, kdy přijdou. Bylo to zkušeností z roku 1956. Otázka, jestli Sověti budou intervenovat, byla na pořadu dne a byla pořád dokola omílána a probírána ze všech stran. To neznamená, že to v konkrétním okamžiku nevzbudilo překvapení, ale nebyl to blesk z čistého nebe.
VP: Dva tři dny před invazí si naše oddělení nejnovějších dějin pozvalo skutečného znalce z ministerstva zahraničních věcí. Byl to člověk, se kterým jsme mohli mluvit zcela otevřeně o všem. Chtěli jsme aby nám řekl, jak vidí pravděpodobnost sovětského zásahu. Během dvouhodinové debaty snesl šest argumentů pevných jako skála, proč je to málo pravděpodobné a jakou škodu by si Sovětiudělali ve světě, ve své politice, jak hluboce by ohrozili vlastní zájmy.
Takže mluvilo se o tom, ale když to přišlo, byli jsme překvapeni stejně, jako byl překvapen ministr zahraničí Spojených států Dean Rusk a ministr obrany Spojených států Clark Clifford. Ti se otevřeně přiznali na zahájení schůze Národní bezpečnostní rady v noci z 20. na 21. srpna, že jsou překvapeni. Byli překvapeni, protože to čekali dřív. Kolem 10. srpna se jim zdálo, že napětí zůstává, ale že se to po Čierné a zejména po jednání v Bratislavě uvolnilo.
Administrativě Spojených států vývoj u nás trošku vadil, protože potřebovala klid k jednání se Sovětským svazem v rámci uvolňování napětí ve světě. Do toho jim najednou přišlo československé jaro, které poněkud komplikovalo situaci?
OT: Americká administrativa možná ani nedokázala postřehnout, jaký potenciál československá situace v Evropě vytváří. Byla totiž opravdu úplně pohlcena válkou ve Vietnamu, hledáním způsobu, jak vietnamský konflikt skončit.
Je příznačné, že všechny debaty i po 21. srpnu, které jsou otištěny v Radě národní bezpečnosti a jsou věnovány Československu, vždycky v nějakém okamžiku končí: A teď se debata stočila k situaci ve Vietnamu… To především zajímalo amerického prezidenta a americké činitele. Čili Československo byla spíš vedlejší záležitost.
VP: Je potřeba říct, že se Američané přece jen obávali vzhledem k sovětské propagandě i vzhledem ke zdůvodnění intervence. Když Dobrynin přednesl ústní nótu sovětské vlády o tom, že se rozhodli k tomuto kroku a proč, jedním z důvodů bylo spiknutí domácích a zahraničních sil proti socialistickému zřízení v Československu. Takže Američané se zdržovali, uvažovali, co dělat, a řekli si, že to povedou raději přes Spojené národy.
PŠ: Zahraniční reakce veřejnosti na Západě i na Východě byly různé. Nebyli to jen zoufalí a odhodlaní lidé, které nelze označit jinak než jako hrdiny, kteří vystupovali i proti veřejnému míněn naprosté většiny svého národa.
Byly to ale také reakce západních univerzit, které reagovaly velmi prakticky, praktičtěji než OSN. Vypisovaly třeba stipendia pro deset českých nebo slovenských studentů na rok. Pamatuji, jak jinak vnímali realitu moji studentští kolegové, kteří pobyli v zahraničí, a ti, kteří ne. Smyslem komunismu bylo zaklapnout skleněný zvon, z kterého je trochu vidět ven, ale člověk se nenadechne. Měli jsme zůstat v představě, že žijeme v jediném možném světě, a že to, co vidíme ve filmu, jsou jen obrázky, ne pravda.
VP:Jestliže mluvíme o reakci na invazi, reakce veřejnosti v celém světě byla obrovská. Když mluvíme o studentech: Hned ráno 21. srpna se 200 západoberlínských studentů shromáždilo před sovětským velvyslanectvím a bránili Carapkinovi, aby odjeldebatovat s kancléřem Kiesingerem.
Hovoří novinář Jan Petránek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Obrovská chytrost a vděk patří našim technikům. Technici dokázali vymyslet něco, co Rusy zaskočilo. Na centrálním pracovišti, kde jsou spoje prokolíkované šňůrami, dokázali během noci, než se Rusové zorientovali, vlézt za spojovací panely a navařit spoje napevno. Takže když přišli Rusové a všechno to vytahali, byli v domnění, že jejich voják hlídá spojovací centrum a jsme zneškodněni. Houby, my jsme vysílali dál.
Když se v sousedství nebo nedaleko pohnula taková masa sovětských vojáků, nevyvolávalo to napětí v západoevropských zemích? Copak Amerika, ta je přece jen daleko.
OT: Vyvolalo to určité obavy především v Rakousku. Obava, jestli se pohyb opravdu zastaví na hranicích, určitou roli hrála. Samozřejmě také ve sféře vojenského plánování to muselo vyvolat nějakou reakci. Od toho vojáci a štáby jsou, aby posouvali divize a praporky, ale to nemá co činit se skutečným politickým rozhodnutím.
Byla to největší vojenská akce v Evropě od roku 1945, přivedlo to statisíce sovětských vojáků mnohem blíž k hranicím západního Německa a Rakouska, než tomu bylo předtím. Nicméně Sověti na druhé straně od počátku dělali diplomaticky a politicky všechno možné, aby Západ přesvědčili. Dokola proto opakovali, že je to opravdu operace, která má stabilizovat a pacifikovat situaci v Československu, která se děje na žádost československé vlády. Alespoň tak to bylo v první nótě, kterou předkládal Dobrynin Johnsonovi. Takže obava z nějakého válečného konfliktu tady asi nebyla.
VP: Obava byla z jednoho a trvala 10 dní, do konce srpna: jestli není na řadě také Rumunsko a Jugoslávie. To byla velmi akutní obava u všech západních vlád. V tomto směru také Sovětům daly najevo, že jakékoli rozšíření tohoto konfliktu by nemohly spolknout.
PŠ: Sovětská vojska byla ve východním Německu, v Maďarsku, v Polsku, takže přesun do Československa vlastně nebyl tak zásadní krok. Vypadalo to hrozivě, ale když se podíváme na mapu, bylo to celé obsazené. Je pochopitelné, že to znepokojilo Rakušany, ale pro Němce to zas takový problém nebyl.
OT: Z hlediska vojenských historiků existuje teorie o tom, že jedním z důležitých zdrojů sovětského rozhodnutí byla vojenská strategie. Šlo o to ucpat mezeru v sovětském válečném plánování, kterou tvořilo Československo bez přítomnosti sovětských vojsk, zásob, jaderných zbraní a sovětské techniky.
Myslím, že to není správná teorie a že to mělo politické důvody, ale samozřejmě to do jisté míry dlouhodobě změnilo strategickou situaci v Evropě.
Hovoří historik Francesco Caccamo z G. D'Annunzio University, Chieti-Pescara (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pražské jaro mělo rozhodující vlivna italskou komunistickou stranu.Italové podporovali Dubčekovy experimenty, protože to byla ukázka, že komunistický systém lze reformovat, že se dá spojit socialismus a svoboda. Italští komunisté nechtěli sociáldemokratizaci. Neměli rádi reformní radikály, jako byl Ota Šik nebo Dva tisíce slov.
Invaze do Československa byla pro italské komunisty skutečné trauma a snažili se podporovat Dubčeka proti normalizátorům. Invazi odsoudili oficiálně, ale nebyli úspěšní. Navíc proti tomu nemohli bojovat, protože cítili že patří k mezinárodnímu komunistickému hnutí.
Velmi to zasáhlo komunistické strany na Západě. Co to s nimi vlastně udělalo?
VP: Nejen komunistické strany. Ty největší se zcela jasně od sovětského zásahu distancovaly: francouzská, italská, šlo to celým světem s výjimkou asi tří nebo čtyř komunistických stran.
Třeba Kuba to schválila. Rakouská komunistická strana se na základě tohoto rozštěpila a vystoupilo z ní velké množství intelektuálů. Ovšem skončily také levicové iluze nebo iluze, které mělo levicové hnutí roku 1968 mezi studenty ve Francii a jinde. Takže to byla těžká rána.
PŠ: Sovětský svaz si strašně uškodil. Kapitál, který mimo jiné pomáhaly budovat tajné služby už v meziválečném období, kdy jediný pravý antifašista byl ten, kdo byl spojencem Sovětského svazu, ztratil. Také iluze, že je Sovětský svaz hráz míru, pro ostatní padla. Koneckonců agentů, kteří potom pracovali z nadšení, bylo málo. Pak už to bylo za peníze.
OT: To určitě roli hrálo, i když zase bych to neviděl tak absolutně, přece jen lidé jsou nepoučitelní. Na přelomu 70. a 80. let bylo relativně silné hnutí proti rozmisťování amerických raket atd. Koneckonců vidíme to i dnes v debatě o radarech.
Reakce západní a třeba německé veřejnosti opravdu byla mnohem silnější než reakce vlád. Československo vzbuzovalo velké sympatie. Je zajímavé, že v roce 1979 při okupaci Afghánistánu to bylo naopak - daleko tvrdší reakce politická a diplomatická a mnohem méně veřejného protestu.
V roce 1968 nebylo Československo z pohledu západní Evropy a především Německa ještě úplně součástí nerozlišitelného prostoru mezi Chebem a Vladivostokem. Proto se v roce 1968dalo daleko snáze navázat na vzpomínky a tradice, kdy Československo ještě patřilo do Evropy. V roce 1989 jsme už ze západního pohledu byli Východ, kde není úplně jasné, kdo kam patří.
VP: Podpora přišla i v podobě přijetí uprchlíků v západních zemích. Mnozí z nich se potom vrátili, ale rozmýšleli se. Byla to obrovská podpora, i materiální. Nehledě na to, že vlády daly okamžitě příkaz udělovat víza. Až na Rakušany, kde však tehdy velvyslanec Kirchschläger neuposlechl pokynu svého ministerstva a udělovali až 5.000 víz denně.
Ovšem zapomněli jsme ještě na jednu část světa a jeho reakci. Mluvili jsme o Americe, západní Evropě, o vládách, o veřejnosti. Ale je tu velká země na východě, a to je Čína, a v té době její malý spojenec v Evropě, Albánie. Albánie dokonce vystoupila z Varšavské smlouvy.
OT: Čína v roce 1968,v období vrcholící kulturní revoluce,nebyla ničím sympatická,byly tam tisíce obětí.Stejně tak albánský režim nemohlvzbuzovat u nikoho sympatie.A také pražské jaro v těchto zemích žádné sympatie nevzbuzovalo. Situaci však změnila srpnová intervencea Brežněvova doktrína.
Toho se samozřejměČíňané začali bát. Existovala vážná obava,že by Brežněvova doktrínamohla být použita i proti Číně.Tato doktrína spočívala totiž v tom,že státy světového socialistického společenstvímají společnou odpovědnostza osud socialismu v jednotlivých zemích, kde už jsou komunisté u moci.V té době Sovětský svaz mluvil dokonce o fašistických elementech v Číně,takže ideově by se tam Brežněvova doktrína použít dala.
Existují závažné důvody si myslet,že pro obrat v čínské politicesměrem k čínsko-americkému sbližování na začátku 70. letměla zkušenost sovětské intervence v Československu docela velký význam. V rozhovorech,které Henry Kissinger v Číně vedl i s Maem a Čou En-lajem se opakovaně o sovětské intervenci mluví. Takže to byl další z nepříznivých postranních efektů pro Sovětský svaz, který přineslo rozhodnutí intervenovat.
Jak reagovalo OSN a jak jsme v něm vystupovali my?
VP: Sešla se Rada bezpečnosti,měl projev československý zástupce v OSN Jan Mužík. 24. srpna přijel ministr zahraničí Jiří Hájek,který byl v době intervencev Jugosláviia dostal se pak do New Yorku.
Při prvním hlasovánío návrhu rezoluce,která měla odsouditsovětskou invazijako ohrožení míru v Evropě a ve světě,neshodující se s Chartou OSN atd.,Sověti návrh vetovalia tři neutrální státy se zdržely. Československá strana pak už znovu jednání v Radě bezpečnosti nevyvolala a jednání skončilo. Československá strana si další jednání nepřála kvůlimoskevskému protokolu z 26. srpna, kde byl závazek,že stáhnou tuto záležitost z jednání.
Čili se vracíme obloukem k tomu, co jsem říkal na začátku. Oni se na nás všichni nevykašlali. Naše vedení neprojevilo o podporu ze světa zájem?
PŠ: Opuštěni jsme byli od těch, kteří nás měli teoreticky reprezentovat. Obyvatelstvo dalo jinak dostatečně najevo, že by o nějakou podporu, pomoc, nějaký protest velmi stálo.
VP: Sověti pustili hrdiny pražského jara z původního zajetí domů, aby pacifikovali nás zdola, kteří jsme se nechtěli dát pacifikovat. Poněvadž protiklad, zvláštní konfliktní situace mezi těmi nahoře a těmi dole tady byla jasná. Bez nich jsme sice nic nemohli, žádné jiné vazby nebyly. Začínající protodemokratická revoluce si nestihla vytvořit vlastní orgány. Ale nevzdali jsme to. O tom svědčí celé další měsíce až do srpna 1969. Pak už to ale nebyly sovětské tanky a sovětští vojáci, ale československé pohotovostní oddíly. Celé to navíc řídil jeden z hrdinů pražského jara, předseda vlády Oldřich Černík.
OT: Rozhodující moment byl, že samo Československo požádalo o stažení této otázky z agendy Rady bezpečnosti. Takže zrovna v tomto případě si Organizace spojených národů nezaslouží tolik ironie.
Na druhou stranu je otázka, co vše by Západ nebo velmoci byly ochotny udělat na diplomatické úrovni. V srpnu 1968 vznikla představa, že by agresoři měli být vyloučeni z olympijských her, které byly v říjnu 1968 v Mexiku. To ale asi nikoho vážně nenapadlo. Narozdíl od roku 1980, kdy byly olympijské hry v Moskvě, které celá řada západních státůbojkotovala v reakci na invazi do Afghánistánu.
Existoval případ vyjádření podpory, který byl dramatický, drastický, tragický a který nám vyjádřil podporu nejen do hrdel, ale i do statků. A to bylo Polsko?
PŠ: To byl Ryszard Siwiec, účetní, který se upálil na oslavě dožínek ve Varšavě na Stadionu Desetiletí. Takové publicity jako o několik měsíců později Janu Palachovi se mu samozřejmě v žádném případě nedostalo, režim se snažil všechno ukrýt.
Ryszard Siwiec nebyl jediný. Jan Kelus, slavný polský písničkář, Kornel Morawiecki, vůdce pozdější bojující Solidarity, a spousta dalších Poláků nejen šířila například letáky protestující proti okupaci Československa, ale vyjádření podpory skutečně pršela.
Pravda je, že to vždy musíme brát v kontextu s potlačeným společenským děním v Polsku nebo potlačenou společenskou vzpourou. Pražské jaro ještě zvýšilo naděje, protože bylo jakýmsi kontrastem. Bylo to něco, co bylo v Polsku potlačeno právě po březnových vystoupeních, takže v to miliony lidí vkládaly naděje.
OT: Drobný komentář k Ryszardu Siwiecovi: Neupálil se jedině a hlavně na protest proti okupaci Československa. Jeho politický testament je testament polského vlastence a tradičně pojatého antikomunisty. Zmínka o Československu tam hraje trošku marginální roli.
Jeho případ byl tragický dvakrát. Upálil se na stadionu za přítomnosti desetitisíců lidí, za přítomnosti Gomułky, přesto se to režimu podařilo ututlat. Zprávy o tom, co se stalo, i do západních médií pronikly s odstupem několika měsíců. Čili jeho čin nevyvolal bezprostředně žádnou reakci. V tom byla jeho tragédie ještě větší.
Jak byste zhodnotili vztah pražské jaro a svět? Přineslo pražské jaro světu něco pozitivního? Jak jsme říkali, že jsme přišli s něčím novým, převratným, nebo to byla marginální, bezvýznamná epizoda v světaběhu?
VP: „Sedm pražských dnů“: Takový nenásilný odpor, který ukázal, že sebemocnější armáda je bezmocná,když se k ní obyvatelstvo obrátí zády,v takovém masovém měřítku nebyl v Evropěnikdypraktikován.
Druhá podstatná úloha byla úloha médií. To, že hlavně rozhlas koordinovalvšechny protestní akce, udržoval komunikaci mezi regiony země,dodávalinformace v době, kdy jejich šíření bylo nejrůznějším způsobem podvázané.
Hovoří novinář Jan Petránek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bylo možná pět míst, kde lidi na Spidolách na krátkých vlnách všechno poslouchali a psali si, pak šli k mikrofonu říct, co zjistili. Ohlasy Francie, Německa, Ameriky, Anglie. Dokonce jsme měli někoho, kdo uměl finsky, tak snad chytil finský rozhlas. Všechny tyto záznamy někde budou.
Věděli jsme ale, že naše kapacita vysílačů by nestačila tak skvěle pokrýt československé území, kdyby naše vysílání nebylo zachycováno na západních územích, jako bylo Německo, Rakousko, Itálie i Dánsko, odkud jejich vysílače vracely naše vysílání jako zesilovače. To byla obrovská pomoc. Dodnes by lidé uvítali, kdyby všechny vysílačky Českého rozhlasu byly tak slyšet, jak to bylo v srpnu 1968.
VP: Srpnová okupace Československa byla událost, která se odehrávala na obrazovkách. Byla tady rakouská televize, která to všechno zabírala a posílala do celého světa. Takže Češi a Slováci zápas a konflikty prožívali na otevřené scéně. Dějiny se děly na otevřené scéně. Stejně jako jsme to v roce 1969 nebo 1970, když se lámaly charaktery a lidé odvolávali atd., všechno viděli. Bylo to hmatatelné, neodehrávalo se to v zákulisí, v kabinetních jednáních. Takže to byla pro celý svět i pro nás taková lekce politiky.
OT: Pražské jaro bylo poraženo, ale bylo poraženo pomocí tanků. Zároveň je to celé důležitým stupínkem na cestě od vzniku přes rozvolnění a postupnou degeneraci komunistických režimů až k jejich kolapsu v roce 1989. Tam československý rok 1968 hraje důležitou roli.
PŠ: Pro mě je nejdůležitější deziluze, že koncept sloučit komunismus s demokracií a otevřenou společností nebyl prostě možný.
VP: To, čemu se říká pražské jaro, nebylo omezeno na osm měsíců, byly to události dvou tří let. Československé jaro bylo v mém pojetí největším předělem v československých dějinách od Mnichova 1938. Tehdy začal diskontinuitní proces dřívějšího demokratického, liberálního, který pokračoval únorem 1948 a desetiletím nezředěného stalinismu.
V roce 1968 se ohlásili lidé, veřejnost, zárodky občanské společnosti. A ti, co nekapitulovali, ukázali cestu dál. Československo zmizelo na pár let z mapy světa jako subjekt, ale znovu se na politickou mapu Evropy vrátilo v roce 1977, ať se to někomu líbí nebo ne, Chartou 77. Byl to však proces, který začal už v roce 1968.
(redakčně kráceno)