Český lev a ruský medvěd

Málokteré téma je tak rozporuplné a nejednoznačné jako vztah malého Československa a imperiálního Ruska. Čeští vlastenci v době národního obrození viděli v ruské říši jediný slovanský stát a zásadní oporu. Pohled prvorepublikových politiků na poválečné Rusko potom byl i přes časté rusofilství značně obezřetný. V tomto tanci trpaslíka s obrem přišel zásadní obrat až během druhé světové války. Sovětský svaz se stává nejdříve naším spojencem a po osvobození republiky v roce 1945 bratrem a hlavně soudruhem. Nekonečná vděčnost za osvobození, ale i mezinárodní politickou podporu potom zavřela masám oči před zjevným nástupem brutálních sovětských praktik.

Definitivní kocovina ze sovětského opojení přichází vlastně až po srpnu 1968 a sovětské okupaci. Tehdy národ nadobro demaskoval svého velkého bratra jako nesmlouvavého uzurpátora a tyrana. O to horší pak bylo dalších dvacet let potupného vazalství, které ukončila až sametová revoluce. V současnosti se sice Rusko tváří jako demokratická země, ale některé výroky jeho čelních představitelů jasně signalizují, že se se ztrátou svých imperiálních pozic nehodlá smířit.
O vývoji rusko-československých vztahů tentokrát hovořili publicista Vladimír Bystrov (VB), historik Michal Reiman (MR) z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a historik a politolog Emil Voráček (EV) z Historického ústavu Akademie věd. V pokračování pořadu Historie.cs z 6. listopadu je přivítal Vladimír Kučera. 

Pořad Historie.cs se sice zabývá existencí republiky od roku 1918, ovšem u ruského a česko-ruského problému budeme muset jít hlouběji. Tento vztah se formoval už v době obrození?
EV:
Mluvíme-li o vztazích českého lva a ruského medvěda, ke vzájemnému vyjadřování se a vytváření problémů a otázek dochází v době, kdy Rusko existuje už dávno jako multinacionální imperiální stát, zformovaný v době Petra Velikého. Zatímco český národní stát v této době neexistuje. Existuje České království v rámci rakouské monarchie a české národní obrození se v 19. století nachází v období formování národní identity.
Vztah k Rusku byl také velice zvláštní proto, že dřívější znalosti o něm úplně na počátku  byly hodně zprostředkované skrze poselstva a diplomatické kurýry apod.
Podstatné ale je, že představitelé českého národního obrození hledali oporu. Nezapomínejme, že národní obrození se definovalo vůči německému národu, německému živlu a hledalo spojence. Toto hledání mělo několik etap.
Nejdříve přichází etapa hledání ve smyslu civilizačně-kulturním. Proto také národní obrození zdůrazňovalo nutnost učení se ruskému jazyku. Teprve s Karlem Havlíčkem Borovským (a v tom je jeho obrovitá zásluha) přichází další etapa - politický pohled na česko-ruský vztah.
V okamžiku, kdy přichází Karel Havlíček Borovský, máme na scéně už vyvíjející se českou politickou scénu, v jejímž rámci jsou názory na Rusko různé. K. H. Borovský si za svůj krátký pobyt v Rusku přinesl poznání, že existuje jakoby dvojí Rusko. Rusko imperiální, samoděržavné, s nímž se Havlíček neztotožňuje, a obyčejný ruský lid, který Havlíček chápe. Zároveň je mu však jasné, že od lidu někde dole spásu čekat nelze.

MR: Každá generace potkává Rusko trošku jinak. Když si vezmeme mapu Evropy v druhé polovině 19. století, jsou ve střední Evropě de facto tři mocnosti - Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko a někde vzadu Francie.
Dnešní člověk už si neuvědomuje, že ruský stát začínal za humny, už u Krakova. Pak už jen záleželo, kam pojedete. Mohl jste jet přes ruské město Varšavu na Vilno a do Petrohradu. To bylo jedno Rusko. Nebo jste taky mohl jet z Varšavy směrem na Moskvu, což bylo něco úplně jiného. Podstatné je, že byste stáli v konfrontaci ve střední Evropě s Němci. To bylo to základní.
Můžeme asi říct, že většina politicky myslících Čechů tehdy nesnila o samostatném státě, ale viděla se v Rakousku. Rusko pak reprezentovalo jediný slovanský stát, protože se nevyčerpávalo tím politickým.
Rusko začíná být od 19. století velmi významný evropský stát ve všech odvětvích umění a kultury, což je také velmi významný faktor. Nemůžeme státy zredukovat pouze na politickou substanci.

To Tomáš Garrigue Masaryk neudělal, nicméně jeho Rusko a Evropa je opět ve své době kritické vůči rusofilsky nadšenému pohledu?
VB:
V okamžiku, odkdy odpočítáváme celou kauzu vztahů, je už Rusko multinacionálním státem. To je základní klíč, který neustále všechno determinuje. Z pohledu lidového rusofilství byl tady totiž německý živel, germánský živel (Rakousko-Uhersko), Frankové (Francie), možná i Románi a vedle toho byli Slované.
Jenže kdo nebo co byli Slované? Rusové, ruská říše, která byla z poloviny národů neslovanská? To ale lidé nevěděli a právě v tom se to láme. Překrývání slovanského a ruského je velice idealizované, mytizované, možná i politicky zneužívané.
Přehoupl bych se až do doby po druhé světové válce. Tady je nejjednodušší klíč k rusofilství u lidí, kteří jezdili do Sovětského svazu na dovolenou: Jsou bílí, rozumíme jejich jazyku, mají stejnou citovou vlnu. Tečka. To bylo to hlavní, co spojovalo.
Lidové vrstvy nemluvily o Dostojevském, Karlu Havlíčkovi, Bakuninovi a o podobných věcech. Lidové vrstvy to spojovaly s lidskými a naprosto přízemními faktory. Pak samozřejmě přišla deziluze, když nastupovala multinacionálnost. To je základní problém, který se neustále prolíná do rusko-českých, československých vztahů. Neprolíná se ovšem do vztahů kulturních. Tam dominuje Rusko jako čisté Rusko a ruská, možná ukrajinská kultura.

V roce 1917 v Rusku vznikl nový stát, v roce 1918 u nás vznikl také nový stát, oba na úplně rozporuplných principech. Jaký byl vztah Československé republiky a bolševického Ruska? Jak se formoval? Pokud vím, byli jsme jednou ze zemí, která dlouho bolševické Rusko neuznávala nebo k němu měla rezervovaný postoj.
EV: Dochází k velice zajímavému vztahu s postupně se stabilizujícím sovětským Ruskem, které má spoustu problémů (občanskou válku), a jehož profil je dán určitou ideologií. Tento ideologický moment hraje obrovitou roli.
Ve vedení československého státu jsou totiž lidé, kteří mají hluboký vztah k Rusku - třeba Kramář, ale i Beneš a Masaryk. Zároveň ale chápou, že zde je Rusko sovětské, ale také Rusko mimo Rusko. Tedy nejen ruská emigrace, ale emigrace národnostně ukrajinská, běloruská atd. V tomto okamžiku se posunuje vztah k Rusku neboli Sovětskému svazu, impériu, a Rossiji, tradičnímu Rusku.
Masarykovo přesvědčení v prvních letech bylo, že se režim bolševiků neudrží a po nějaké době zanikne. Přesto neváhá, když je v Rusku v letech 1920 až 1922 hlad, na výzvu Maxima Gorkého vyzvat svět k pomoci hladovějícímu Rusku.
Malá Československá republika tak ukázala vstřícný postoj vůči rossijské emigraci, ať to byli Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a další, která u nás zanechala velice hlubokou a pozitivní stopu. A zároveň neváhá vyzvat k pomoci hladovějícím v Rusku, které bylo bolševické.
To jsou dva podstatné momenty, které se v československé zahraniční politice odrážejí spíše jen zprostředkovaně, protože Československo uznává Sovětský svaz až v roce 1934.

VB: Tehdejší zkušenost a potřeby nějakým způsobem reagovat na různé další vlivy a jevy celý obraz vztahů ještě v jedné věci rozmnožuje.
Uvedu velmi konkrétní příklad: V roce 1932 byl zorganizován na Ukrajině obrovský proces s českými učiteli učícími na Volyni. Byli to učitelé jak z volyňské komunity, tak učitelé, kteří tam byli vysláni Kostnickou jednotou. Proces skončil, jak skončit musel. To znamená tresty smrti atd.
V Československu se o tom nesmělo psát. Rodiny byly informovány, ale nesměly o tom nikde hovořit. Poprvé se o tom začalo hovořit až roku 1938, za druhé republiky, a to tak nešťastným způsobem, že se tito lidé dostali do vlivu Ligy proti bolševismu, což se jim po válce vrátilo atd., atd.
Ovšem skutečností je, že tato tendence oficiálně potlačit negativní zprávy o Sovětském svazu tady byla. To je jedna věc.
Druhá věc je, že česká předválečná levicová inteligence měla dobré styky s představiteli ruské emigrace. Byla to inteligence umělecká, která se pak za války i po válce angažovala v některých věcech, ale vztahy pokračovaly.
Takže tady to také překrýval iracionální vliv nějakých lásek nelásek, víry nevíry. Vím o mnoha levicových spisovatelích, hudebních, skladatelích, divadelnících, kteří před válkou udržovali velice dobré styky nikoli s Nejedlého Společností pro spolupráci se Sovětským svazem, ale s Československo-ruskou společností, s legionářskými okruhy.
Po válce se tito lidé díky svému přesvědčení velice rychle etablovali v komunistické straně, ale přitom dál udržovali styky i s rodinami těch, kteří potom zmizeli v gulagu.

EV: Československo udržuje určitým způsobem vztahy se sovětským Ruskem, byť ho oficiálně neuznáváme a Rusové nás také ne. Jsou to například vztahy hospodářské. Charakter těchto vztahů je specifický, protože jed o formující se Sovětský svaz, politicky orientovanou zemi ve smyslu diktatury. (Stalin se v roce 1929 definitivně dostává k moci.)
Avšak kromě toho zde ve vztazích československo-sovětských vystupuje jeden velice podstatný moment, Kominterna. Instituce, která představuje zájmy mezinárodního světového proletariátu. Do značné míry ale reprezentuje zájmy pragmatické velmocenské sovětské zahraniční politiky. Z toho později vychází celá řada velice krutých obratů zahraniční politiky koncem 30. let.
A když řeknu Kominterna, řeknu i Komunistická strana Československa, která je sekcí Komunistické internacionály. Českoslovenští komunisté ovšem ve 30. letech nehrají na politickém kolbišti větší roli, kromě volby prezidenta Beneše. Velice výrazně vstupují na scénu až v zářijové krizi roku 1938.
U komunistů je podstatnější, že se ve 30. letech vytvořila, vytrénovala určitá skupina lidí, kteří jsou vedeni jakousi intelektuální elitou, která je dobře proorganizovaná a která si nedělá iluze o tom, jakým způsobem by do budoucna chtěla dobýt moc. A to přesto, že v tomto okamžiku k tomu ještě nejsou stanoveny podmínky.

Ve škole jsme se učili, že Sovětský svaz byl jediný, kdo nás při Mnichovu nezradil a chtěl nám pomoci. Vzhledem k tomu, že už tehdy jsme měli jistý odstup k oficiální politice, říkali jsme si, že to není pravda. Nyní se o tom mluví trochu jinak. Například Jan Tesař v Mnichovském komplexu říká, že samozřejmě ne z důvodu nějakého bratrství, ale z praktických důvodů byli Sověti ochotni něco udělat.
Jak to tedy bylo? Chtěli pro nás něco udělat, nebo nechtěli? A dá se to vůbec zjistit?
MR:
Celé to vidím trošku jinak. Smlouva byla francouzsko-československo-sovětská. Bez zásahu Francie nemohli Sověti nic dělat.
Sověti by ale skutečně bývali nemohli ani fyzicky. Sovětská armáda tehdy fungovala s vyvražděným velitelským sborem asi do úrovně pluku. Polsko se k této situaci stavělo velice nejasně. A druhý spojenec, Francie, sedí u jednacího stolu v Mnichově, kde nesedí Sovětský svaz, protože ho tam nikdo nezve. Situace je v tuto chvíli celkem jasná.
Hovořil jsem s lidmi, kteří tvrdili, že na Ukrajině v tu dobu seděli v zákopech, že tam byla mobilizace. Jenže zásah Sovětského svazu byl možný jen za předpokladu, že do toho nejde sám. To je základní kritérium.
Všechno ostatní je pozdější propaganda. Můžeme se přít, jestli chtěli nebo nechtěli, nebo jestli by nešli, což ani nemůžeme zjistit. Rozhodující je, že nemohli, neměli na to.

EV: Zahraniční politiku Sovětského svazu formuloval Josef Vissarionovič Stalin. Stalin byl pragmatik, který se neštítil žádných nástrojů a byl ochoten přemýšlet o mnohém. V tomto okamžiku jednal ale velice pragmaticky.
V Sovětském svazu byly uvedeny do stavu vojenské pohotovosti tři západní vojenské okruhy. Nešlo jen o obranu Československa, ale i o to upozornit Polsko. To Sovětský svaz udělal svou diplomatickou nótou vůči polské vládě. Jednalo se o České Těšínsko. Dál postupoval ryze pragmaticky.
V československé společnosti byly vkládány obrovité naděje do Sovětského svazu, které byly využívány politicky. Ale šance tyto naděje realizovat byla minimální.

Roku 1943 byla podepsána sovětsko-československá smlouva. Bylo už tehdy Stalinovi jasné, že bude usilovat o dominanci v Československu?
MR:
Chuť se asi v průběhu války velmi výrazně měnila. V roce 1941 byl problém, jak válka vůbec dopadne. Byl to problém pro spojence Ruska i v Moskvě. Němci rychle postupovali do země, k Moskvě, k Petrohradu. V dalším roce války byli u Stalingradu a v předhůří Kavkazu. Takže to byl velký problém.
Další věc bylo udržení hranic stanovených v roce 1941. Na tom Stalin trval, protože země anektoval tak, že je nechal právně odsouhlasit příslušnými sbory. Nemohl proto jít právně na pozici před tento stav. Tím to ale prozatím končilo a rozhodoval vývoj na frontě.
Když bylo po Stalingradu a zejména po Kursku, situace se změnila. Také se tehdy začalo jednat v Teheránu o tom, co bude v Evropě.
Z té doby máme zřetelný dokument. Jde o materiál Ivana Majského. Je to koncept, o co Rusko bude usilovat v Evropě po válce. Bylo v něm jasně řečeno, že Rusko bude po válce nejsilnější pozemní mocností v Evropě, Anglie bude námořní mocností a Američané se pravděpodobně z Evropy po válce stáhnou. V podstatě citoval to, co řekl Roosevelt.
Potom se hovořilo o tom, jaké jsou preference v Evropě. Jako konkrétní požadavek byly stavěny „spřátelené vlády“ v sousedních zemích, nebylo ovšem definováno, co to znamená „spřátelené vlády“. Další požadavky byly základny v Rumunsku a ve Finsku.
Pak se hodnotila situace v různých zemích. Československo z toho Majského hodnocení vyšlo nejpozitivněji v tom smyslu, že Sovětský svaz má zájem, aby byla spolupráce posílena. Naopak velice negativní vztah byl k Polsku - to byl naprosto jiný koncept. Takže tehdy skutečně nešlo o jiné státy, ale o problém Evropy jako celku.

U nás byla tendence k rusofilství, která se samozřejmě v roce 1945 razantně vrátila. Nebylo ale lidem nápadné, že odsud začínají unášet československé spoluobčany do gulagů v podstatě se souhlasem našich orgánů, že se vzdáváme části území? Nebylo divné, že Československo do jisté míry nepůsobilo v roce 1945 jako součást vítězných zemí, byť jsme mezi ně byli přijati, a že Sověti s námi zacházeli trošku jako s poraženou zemí? Jak to, že lidem nedošlo, co se tady děje?
MR: Jsem do určité míry pamětník, protože patřím k této generaci. Když se zemí pohybuje ruská válečná fronta se svými orgány, bezpečnostními orgány atd., je to někdy pro úřady země složité. Ale ani na československé straně nebyla ochota tyto věci pěstovat.
Důležité také je, že Rusko kromě Podkarpatska jistilo Československu některé věci, které by za jiné konstelace možná zajištěny nebyly. Byl to jejich souhlas s odsunem, byl to maďarský problém, byla to záležitost vyrovnání Těšínska s Polskem. To byly po válce všechno otevřené otázky, o kterých se jednalo…

Rusové nám de facto pomohli…
MR: Samozřejmě se o tom velice spekulovalo. Ale to je otázka, do které bych se nerad pouštěl.
Prostě jsme nestáli jako země bez zájmu, když jsme udržovali určitý vztah s Ruskem. Tak se to může jevit zpětně, ale pro Československo to byla v roce 1945 spolupráce, která něco umožňovala. Také jsme byli jedna z mála zemí, která v roce 1945 zůstala bez cizích armád. Takže to určitě byly věci, které situaci v Čechách velice výrazně ovlivnily, alespoň v poměrně velké mase obyvatelstva.

VB: V životě neporozumím, byť jsem byl tehdy chlapec, jak veřejnost, nikoli politické kruhy, přijímala to, že od 1. září 1945 se ve školách začala povinně učit ruština. Že na ministerstvu školství byla od 6. června, od převzetí Nejedlým, tabulka v ruštině, že je to ministerstvo školství. Také se nesmělo v tisku psát proti Sovětskému svazu. Když v Tigridových Obzorech napsali o jáchymovských dolech, kde uran zpracovávají sovětští odborníci, byl za to redaktor Kolár zatčen, protože prozradil něco o Sovětském svazu.
Národ byl prosovětský, ale zároveň společnost věřila v pevnost Benešova Československa. To jsou ty iracionální věci, které člověk asi musel žít a nemůže je zpětně posuzovat.
Jak se tady třeba hovořilo o unesených: Rodiny postižených věřily, že Beneš pomůže, protože je to Benešova republika. A těm, kteří věděli, že to na ně dopadne, a chtěli utéct ještě v prvních dobách roku 1945 do americké nebo britské zóny v Německu, jejich rodiny říkaly, vždyť máme Československou republiku, máme prezidenta Beneše.
Pak samozřejmě přichází to, co se promítá do všech masových věcí, ony masové lásky k Sovětskému svazu. V únoru 1948, asi 19. nebo 20. února, byl sjezd Svazu československo-sovětského přátelství v Lucerně. Tam poprvé zaznělo heslo: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“.

Myslíte si, že kdyby se nepovedlo Gottwaldovi převzít moc, jak se mu to povedlo, že by Stalin zasáhl?
EV:
Když se podíváme do materiálů politbyra, nenajdeme tam vůbec nic,protože tyto konkrétní materiály nejsou přístupné,takže o tom nechci spekulovat.
Když potom proběhlo dodatečně zhodnocení průběhu února 1948,byli komunistická strana a její představitelé zkritizováni,že to provedli špatně. Ale cíle byly splněny.Československo přešlo z etapysatelizace do etapy sovětizace.

MR: Problém nezákonnosti je tu od začátku (od roku 1945). Jsou tady služby, které působí politicky, a samozřejmě jsou tady politické zájmy. Navíc společenský zájem, jak je chápán bohužel nejen komunistickou stranou, ale i jinými stranami, je takový, jaký je.
Vedlo to až k tak paradoxním věcem, že když českoslovenští komunisté předkládají moc radikální požadavky, část politiků, kteří se účastní třeba jednání v Moskvě se Stalinem, si myslí, že komunisté dělají něco, co jim Stalin neschválí.
Je to zase složitý společenský mechanismus. Dnes víme, jak vypadal, ale musíme brát také dobu, protože nemůžeme dnešní vědomí a znalost přenést a předložit a pak říct, jak to, že jste nevěděli, co dnes víme? Takhle to nefunguje. To je podstata.

EV: Jestliže se zabýváme problematikou československo-sovětských vztahů, nevystačíme si pouze s historií. To znamená, že uvedené materiály historik nastuduje a popíše, kdo s kým jednal. Chceme-li zjistit, jaká byla společnost, musíme společnost prozkoumat.
Sociologické průzkumy se tehdy až na výjimky nedělaly, ale máme k dispozici obrovité množství archivních dokumentů a denního tisku. Z toho je potřeba postupně vytahovat, jak reagovala společnost úplně dole - lidé na úrovni obyčejné malinké vesničky. Výsledky pak ale nesmíme sčítat, ale vzít makrosociologickým pohledem.
Proměny společenského paradigmatu. Paradigma bylo po roce 1945: svět jde doleva. A samozřejmě lidé si ani v únoru 1948 v Československu nemohli představit, co zde bude. Bylo zde několik stovek tisíc lidí, kteří byli postiženi. Byli to příbuzní unesených československých občanů, ruských emigrantů, lidí, kteří byli uneseni, aniž by byli ruskými emigranty. Pak samozřejmě postupně se zahušťující prostředí. Ovšem veřejný většinový výklad byl: Chceme spravedlivou společnost.

Hovoří bývalý velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Byla jiná doba a nemohli a nesměli jsme zapomenout na účast Sovětského svazu na vítězství nad hitlerovským Německem. To bylo velmi silné a velmi důležité. Výsledky druhé světové války znamenaly rozštěpení Evropy, která se v tom bilaterálním vztahu chovala opatrněji, než by bývala mohla.
Dnes je naprosto jiná situace. Pro mě je charakterizována jedním ze strašných výroků Vladimira Putina. Ten řekl, že největší tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Vymizela mu první i druhá světová válka, holocaust, vymizel mu gulag. Vymizelo mu vše, co pro nás znamená tragédii 20. století. Pro něho je tragédií 20. století ztráta imperiálních pozic Ruska.
Jestliže si nevšimneme této změny, jak si jí nevšímá prezident Sarkozy, rizika přicházející z Ruska budou (stále více za podpory některých našich politiků, třeba pana Zaorávka) růst a posilovat. Takže by mohlo hrozit, že Rusko ovlivní i náš vnitropolitický život.

Gustáv Husák tvrdil, že se tady Rusové po srpnu 1968 chovali jako okupanti a že o všem rozhodovali. Nám se to příliš nezdá. Nám se zdá, že jsme si normalizaci organizovali sami. Ví se o tom něco?
MR:
V roce 1968 byl samozřejmě rozhodující zlom v srpnu, protože jakmile na něco jednou přistoupíte, má to svou logiku. Logikou v tomto případě byl sovětský diktát.Nebylo to samozřejmě tak, že by se diktovalo do pera,co se musí přesněv určitém okamžiku stát. Ovšem v podstatě byl „fahre plán“ zřejmý a spousta lidí meze ústupkové taktiky poznala velice pozdě.
Osobně si myslím, že pokud byly pochyby, lidé, kteří se toho účastnili a viděli, co se dá nebo nedá dělat, měli odejít. Měli odstoupit, a ne si pak stěžovat, že na ně Rusové tlačí. Pak přirozeně vstupuje do hry logika: kdybych tam nebyl já, byl by tam někdo horší. To sice má svou racionalitu, ale i tady se musí vážit, co je racionální a co iracionální.

Hovoří bývalý velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dnes vidím otázku našeho vztahu k Rusku nikoli jenom a primárně v naší zahraniční politice, ale v naší společné neschopnosti přimět například prezidenta Sarkozyho k tomu, aby zmírnil svou snahu být rozhodujícím partnerem Ruska.
Měli bychom najít dostatek argumentů a spojenců k tomu, aby už konečně, i když ještě nebude vytvořena společná zahraniční politika Unie, byl vytvořen alespoň základní společný evropský postoj zejména vůči dodávkám energetických surovin. Vše, co Rusku bude nabídnuto jako podpora v některých jeho nezbytných krocích, musí být vždy podmíněno posilováním demokratických institucí a jejich funkčností na území Ruska.
To se neděje a obávám se, že se naopak Rusku daří rozvracet možnou jednotu Evropské unie a vkládat do vztahu Evropy a USA velmi nebezpečné a vůči nám problematicky fungující překážky.

Jak se pátrá v sovětských archivech, respektive ve dvou současných ruských archivech?
MR:
Prodělal jsem si několikaletou anabázi, kdy jsem byl vyzván ruským archivem, abych umožnil publikaci dokumentu o roce 1968. Vycházelo se z toho, že dostaneme materiály nejvyšších orgánů o tom, jak to bylo.
Argument byl pochopitelný: nejsou to jen ruské dějiny, ale jsou to bohužel také naše dějiny, takže bychom rádi věděli, co se tam odehrálo. Výsledek je takový, že po řadě dlouhých let něco z toho dali, ale celá řada základních věcí není pro nás přístupná ani dnes. Dokumenty se budou publikovat, ale celá řada materiálů tam bude chybět. Dokonce tam budou chybět i takové materiály, které už byly ruskými historiky obsahově přetlumočeny.
Mě to vedlo k tomu, že jsem se po řadě let rozhodl z toho vystoupit. Nechci říci, že to tak má být, ale už také musím počítat svůj čas a tohle bylo víc, než jsem unesl.

EV: Bádání v ruských archivech je otázka sama pro sebe, která by si vyžádala diskusi. Ještě jsem to nevzdal a jsem optimista, ale je mi jasné, že je to běh na dlouhou trať. Chce to výdrž a dokonalou přípravu, než se tam člověk vypraví. A to i s vědomím toho, že ne vždy dostaneme to, co potřebujeme, co bychom chtěli nebo si představovali.
Ale málo platné, v ruských archivech se skrývá podstatné, co je důležité pro pochopení základních momentů vývoje Sovětského svazu. To je pro nás velice podstatný moment ve vztazích k Sovětskému svazu jako velmoci.
Další věc je, že je potřeba mít výdrž, protože o tom nelze nemluvit. Když přijíždějí ruští politici, hovoří o tom, že jsou naplněni k ruskému partnerství s námi atd. Na to je třeba říct partnerství ano, ale na základě toho, že budeme jako rovní s rovnými bádat v ruských archivech a společně s ruskými historiky se také dobereme k nějakému kvalifikovanému názoru na těch našich 70 let.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod