Mnozí rodiče mají s adopčním procesem špatné zkušenosti, a to zejména kvůli nepříjemné byrokracii. Každý zájemce o adopci musí totiž na obecním úřadě podat žádost, opis trestního rejstříku a potvrzení o příjmu. Dále se zkoumá zdravotní stav a následuje návštěva sociální pracovnice, psychotesty a rodičovský kurz.
Celý proces trvá až rok a půl. Až po jeho ukončení dostanou zájemci o adopce certifikát na to, že jsou připravení. Odborníci se však domnívají, že proces, který adopcím předchází, je potřebný a zdlouhavý není. Až poté, co odborníci zjistí, zda žadatelé o dítě jsou spolehliví, začíná běžet čekací doba, která je v případě, že rodiče nejsou ochotni vychovávat postižené dítě, minimálně dva roky. Nejkratší čekací doba je v Praze, naopak například na Moravě čekají zájemci o dítě až pět let.
Milénium
Odborníci dnes upozorňují na fakt, že pobyt dětí v ústavech kromě byrokracie a dlouhých čekacích lhůt u soudů ovlivňuje i zvyšující se náročnost žadatelů. Zejména Pražané chtějí dítě jen malé, které pochází z dobře situované rodiny. Při pohledu zvenku se může zdát, že adopcím brání stát, nicméně sociální pracovníci se domnívají, že kvalitních žadatelů je málo, jsou příliš nároční a zdaleka nejsou tak tolerantní, jak je v případě adopcí potřeba. V dnešní době jde do adoptivní péče až 80 procent miminek, starší děti jdou většinou jen do pěstounských rodin, kterých je velmi málo.
Stát pro dítě, které je určeno k adopci, hledá vhodnou adoptivní rodinu nejprve v regionu, kde se narodilo. Má na to tři měsíce. Nicméně sociální pracovníci již daleko dříve vědí, zda vhodné kandidáty pro adopci ve svém regionu mají, a proto se dítě, pro něž se nenajde vhodná rodina v místě narození, velmi brzy dostane do celostátní evidence. Pak má šanci na adopci v celé republice.
