Moskva - Pobaltské země, Estonsko, Litva a Lotyšsko, zasáhlo během 30. a 40. let uplynulého století několik pohrom. Po více než dvaceti letech nezávislosti osud těchto zemí poznamenala druhá světová válka v podobě anexe Sovětským svazem, která byla spojena s represemi a deportacemi, a následná okupace nacisty. Pád nacismu a opětovné obsazení SSSR tak tyto země vnímaly s ohledem na minulé i další represe ne vždy jako osvobození. Další tragédie zasáhla tyto země 25. března 1949, kdy sovětské úřady zahájily takzvané březnové deportace občanů Estonska, Lotyšska a Litvy, tentokrát zaměřené proti odpůrcům násilné kolektivizace a dalším nepřátelům režimu. Deportováno bylo přes 94.000 osob.
Sovětské deportace z Pobaltí postihly přes 94 tisíc lidí
Nezávislost vyhlásily pobaltské země v roce 1918. V roce 1940 ale byly na základě tajných dodatků ke smlouvě o přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem anektovány Sovětským svazem. Během prvního roku vlády sovětské úřady deportovaly na Sibiř desítky tisíc obyvatel těchto zemí. Přepadení SSSR Německem pobaltské země využily k opětovnému vyhlášení nezávislosti, kterou ale Němci smetli ze stolu, a Litva, Lotyšsko a Estonsko byly začleněny do říšského komisariátu Ostland.
Svobodu Pobaltí nepřinesl ani konec války. Po porážce hitlerovského Německa země znovu padly do rukou sovětské armády, před jejímž příchodem stihly na Západ uprchnout z jednotlivých zemí desítky tisíc lidí. Další desítky tisíc osob sovětské úřady poslaly do vyhnanství na Sibiř a stejné množství lidí odešlo do lesů, kde jako „lesní bratři“ vedli až do počátku 60. let partyzánskou válku proti okupantům. Pod záminkou boje proti odpůrcům kolektivizace zemědělství se sovětský režim odhodlal k tvrdé odvetě.
Kolektivizace zemědělství postupovala ve třech etapách. První etapa, která se zaměřila na daňový nátlak, neměla velký úspěch. Sovětské vedení se proto rozhodlo k tvrdším opatřením. Operace Priboj (příboj), kterou vedení Sovětského svazu schválilo v lednu 1949, byla oficiálně zaměřena nejen proti kulakům a odbojným rolníkům, ale také proti „nacionalistům“, „banditům“ a jejich pomocníkům a rodinným příslušníkům.
Velením celé operace, do které byly zapojeny desítky tisíc vojáků, stranických funkcionářů a dalších přisluhovačů režimu i z postižených zemí, byl pověřen velitel vnitřních vojsk ministerstva státní bezpečnosti, předchůdce nechvalně známé tajné policie KGB, Pjotr Burmak. Samotné deportace prováděly menší operační skupiny o maximálně deseti lidech. Operace byla rychlá a nečekaná, začala ráno a večer už byla většina deportovaných ve vlacích, které je rozvážely do míst určení. Všechno totiž bylo dopředu pečlivě naplánováno a vykonavatelé deportací se o akci dozvěděli kvůli možnému vyzrazení až asi deset hodin před jejím zahájení.
Celkem bylo deportováno více než 94.000 lidí, podle lotyšského historika Heinrichse Strodse jich 42.149 pocházelo z Lotyšska, 31.917 z Litvy a 20.713 z Estonska. O zrůdnosti operace svědčí fakt, že přes 44 procent deportovaných tvořily ženy a téměř 30 procent děti. Více než 4000 lidí zahynulo během prvního roku ve vyhnanství. Organizátory i vykonavatele těchto zločinů čekaly odměny a vyznamenání. Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje podle českého odborníka na dějiny Pobaltí Luboše Švece na 124.000 v Estonsku, 136.000 v Lotyšsku a 245.000 na Litvě.
Za sovětské vlády se v Pobaltí výrazně zvýšil počet Rusů. Dodávky surovin z Ruska svázaly ekonomiku Pobaltí s Ruskem a industrializace vyvolala masový příliv ruského dělnictva do pobaltských zemí. K tomu je třeba přičíst i pracovníky komunistického aparátu, bezpečnosti a armády.
V roce 1990 jako první z postsovětských republik zahájily pobaltské země boj za nezávislost na SSSR. Rusko také nelibě neslo vstup pobaltských států do NATO a neúčast těchto zemí ve Společenství nezávislých států (SNS), které tvoří zbylých 12 bývalých sovětských republik. Po získání nezávislosti začaly v Estonsku a Lotyšsku spory o postavení ruskojazyčné menšiny, která v těchto zemích tvoří přibližně třetinu obyvatel.