Tomáš Zmeškal vystudoval anglický jazyk a literaturu, v současnosti působí jako středoškolský profesor anglického jazyka (původně pracoval na Univerzitě Karlově jako lektor, tlumočník a odborný asistent) a nově také jako spisovatel, který zazářil na českém literárním trhu jako kometa. Jeho prvotina Milostný dopis klínovým písmem se stala čtenářským objevem roku, dostal za ni dokonce cenu Josefa Škvoreckého a byl nominován na Magnesii Literu. V současnosti vydává svou druhou knihu Životopis černobílého jehněte. S Tomášem Zmeškalem v Interview ČT24 z 23. prosince hovořil František Lutonský.
„Nejsem schopen psát na plný úvazek,“ říká spisovatel Tomáš Zmeškal
Ve všech rozhovorech říkáte, že píšete už dlouho. Úvodem se zeptám, kdy nastal zlom, že jste si řekl: teď to konečně zkusím vydat?
Zlom nastal asi před 7 lety, kdy jsem si řekl, že by to stálo za to. Začal jsem obcházet nakladatele, až jsem se dostal to Torstu, kde se po poměrně krátké poradě rozhodli, že tu knížku vydají.
Obcházení nakladatelů předtím ovšem trvalo 5 let a nebylo to vůbec jednoduché, protože jsem si trošku hrál s formou, což se některým redaktorům nezdálo jako šťastné řešení.
Milostný dopis klínovým písmem, bestseller loňského roku, potažmo i toho letošního. Pamatujete si ještě na nějaké výhrady od nakladatele?
Od nakladatelů byla celá řada výhrad. Že je to příliš komplikované, že forma je příliš složitá, že tomu čtenáři nebudou rozumět, že to je stylisticky udělané trošku jinak, než se píše v Čechách.
A zasáhl vám někdo do toho díla, nebo ne?
V Torstu jsme se domluvili. To byl pro mě docela hodně důležitý okamžik, protože jsem úpravy nechtěl připustit a oni žádné velké úpravy nechtěli. Takže jsme dělali opravdu pouze technické úpravy a korekturu a změnilo se asi 6 stran.
S odstupem víc než roku, kdy kniha vyšla, je něco, když se ohlédnete na téma 60. až 80. let, komunismu, co byste předělal? Vím, že knihu jste psal několik dlouhých let a že jste ji snad od začátku přepsal.
Nepřepsal jsem ji úplně od začátku, ale asi prvních 60 nebo 80 stránek jsem úplně přepsal a začal znovu. Ale nebylo to tématem. Nebyl jsem úplně spokojený s formou, takže jsem to poměrně značně zkomplikoval. Zdálo se mi totiž, že když je forma složitější, trošičku víc vypovídá nejen o té době, ale také o tom, jak ji dnes vnímáme. A mít to úplně od začátku až do konce, jako se to psalo v 19. století… Dnes už vnímáme trošku jinak. Ta komplikovanější forma se mi zdála jakoby věrnější tématu.
Zajímalo by mě, jestli to u spisovatelů není podobné, jako to mají filmaři, kteří když natočí jeden film, už mají v hlavě námět na další. Je něco podobného u spisovatele?
No, v mém případě, protože tam byla mezera asi 5 let, jsem žil úplně něčím jiným. Takže jsem se do toho musel trošku jakoby vracet a musel jsem si zase vybavovat pocity, které jsem měl, když jsem pracoval s textem. Vlastně dnes je to 7 let, co jsem tu knížku napsal, takže pro mě už to je trošku minulost.
Pamatujete si na první kritiku, kterou jste si přečetl a která nebyla zrovna pochvalná? Předpokládám, že na autora, kterému vychází první kniha, je to jak deka.
První kritiku, která nebyla úplně pochvalná, si pamatuju. Pamatuju si v podstatě na všechny, čtu je dost podrobně a archivuju si je, abych měl přehled, jaká je ta recepce.
A první kritika nebyla úplně zdrcující, ale bylo tam něco, co se objevuje dodneška. Každý spisovatel se totiž nejenom nějak vyjadřuje, ale také má nějaké směry, kterými chce, aby se psalo a četlo. Takže v psaní jsou vždycky určité konflikty.
Protože ono se všude psalo a prakticky se po roce vžilo, že na Milostný dopis klínovým písmem byly jen pochvalné kritiky. Musím ovšem říct, že jsem našel i poměrně dost negativních nebo těch, které to dílo rozpitvávaly a vyčítaly vám poměrně spoustu věcí?
Bylo poměrně hodně negativních kritik, které jsem do určité míry vlastně už předtím slyšel od redaktorů. Bylo to trošičku z mé strany. Mě to stálo za těch pět šest let hledání nakladatele, protože jsem si to chtěl trošičku udělat po svém.
Nedávno mi spisovatelka Radka Denemarková říkala: „Musí si zvyknout na nový hlas.“ Lidé si prostě musí zvyknout, že se to dá dělat trošičku jinak. A to se nemusí každému líbit, to je naprosto přirozené.
Milostný dopis klínovým písmem, je to dvojsmysl?
Nezamýšlel jsem ho, ale pochopitelně se tam potom dvojsmysl objevil. Primární pro mě ale byl odkaz na Chetity, na skutečné klínové písmo.
Jakoby pocta Bedřichu Hroznému?
No, ano. Bohužel většina textů, které napsal, jsou v němčině a francouzštině, v češtině jsou od něj jen asi dvě knížky. Ale přečetl jsem je velmi podrobně a byl to zajímavý člověk a obrovská osobnost.
Máte kamarády bohemisty z dob, kdy jste studoval v Anglii. Dával jste jim svoji knihu číst?
Někteří moji kamarádi zahraniční bohemisté tu knížku četli, respektive četli obě dvě, a měli naprosto protichůdné reakce. Třeba jednomu kamarádovi bohemistovi se první knížka strašně zásadně nelíbila, napsal mi tří a půlstránkový dopis, který byl horší než všechny negativní kritiky. Ale potom se mu líbila ta druhá. Takže jsem byl už předtím, než to vyšlo, připravený na to, že reakce můžou být protichůdné.
V první knize je obrovské množství dialogů. Nelákalo vás třeba divadlo?
Když jsem studoval a pokoušel se dělat postgraduální studium, věnoval jsem se hodně dramatu, takže se to tam asi nějakým způsobem promítlo. Ale pořád jsem se na to díval jako na literární text. Drama je velmi těžký útvar, do kterého se zatím nechci až tak příliš pouštět. Ale spisovateli každé drama dá trošičku cítění pro postavy. Je to prostě hodně složitá forma a to člověku vždycky pomůže.
A také jsem se vlastně v té době, hodně zabýval dramatem renesanční Anglie. Takže i to tam asi je cítit.
Životopis černobílého jehněte, Milostný dopis klínovým písmem. To jsou v tuto chvíli vaše dvě knihy na českém literárním trhu. Co je spojuje kromě doby komunismu?
Příliš toho není. Postavy jsou jiné, příběh je jiný, zpracování je poměrně odlišné. Možná je tam podobné určité téma složitého, podivného a zajímavého života v době před více než 20 lety. Ale jinak jsou odlišné.A také mezi tím, než jsem je napsal, uplynulo několik let. I když Životopis černobílého jehněte jsem měl v šuplíku. Byl napsaný už před tím, než vyšla první kniha. Teď už ale v šuplíku žádnou další nemám.
Čím to je, že si komunismus v současné době spousta lidí idealizuje?
Paměť je selektivní a člověk, ať chce, nebo nechce, si vždy pamatuje věci, které jsou příjemné. Člověk prostě vzpomíná na mládí před 20 lety vždycky trošku lépe.
V jedné z knížek popisujete život v době, kdy jste nežil. Ve druhé je tomu naopak, byť úplně nevyzdvihujete reálie a a priori neříkáte, jak to byl těžký život?
To je pravda. Druhou knížku jsem částečně napsal proto, abych na ty věci už nemusel vzpomínat. A taky mi přišlo pro mě osobně důležité, aby se to zachovalo. Právě sám na sobě totiž vidím, že spoustu věcí člověk zapomíná. Spoustu věcí, které nebyly úplně nejlepší. Myslím si, že je dobře, že se na to zapomene, ale ne úplně na všechny ty věci.
Jak jste vlastně žil za komunismu tady v Československu?
Žil jsem úplně banálním, obyčejným životem normálního pražského kluka. Pouze tam byly takové věci, které jsem použil. Třeba že jsem chodil do mateřské školy naproti Belvederu, takže vlastně na Hradě. Přitom v té době Praha byla uzavřená, šedivá. Ale zase to mělo ty kladné stránky, že si člověk šel přes Karlův most a nikoho nepotkal, což už se nebude nikdy opakovat.
Ovšem když se potom zpětně na to člověk ohlíží, uvědomí si, že to byly někdy až absurdní situace. Jedno z nejkrásnějších měst vůbec bylo pod takovým příkrovem a zároveň člověk prožíval krásu města, kterou si mimochodem uvědomí, až když odjede jinam. A potom dospívání, které bylo v té době poměrně složité.
A bylo složité třeba i kvůli barvě pleti?
Byly určité prvky, kdy se to objevilo. Když člověk jednal s některými institucemi, najednou zjistil, že to může hrát roli. Jednu věc jsem ve zkratce trošičku v knížce uvedl. Například vojenská služba, armáda měla opravdu velmi specifický názor na to, kdo a jak tam má vystupovat. Takže to bylo složité, občas velmi složité.
Když jste říkal, že jste šel sám po Karlově mostě a nepotkal žádného turistu, předpokládám, že jste byl jako člověk snědší pleti automaticky terčem pozornosti. Když jste pak studoval na počátku 90. let v Anglii, předpokládám, že tam si nikdo snědšího člověka ani nevšimne?
To je pravda. V té době, i když člověk mluvil třeba finsky, začal být středem pozornosti, protože hranice byly téměř vodotěsně uzavřené a vlastně se jakoby nedalo nebýt středem pozornosti, protože cizinců tu bylo žalostně málo. S tím se ale nedalo nic dělat. Na to si člověk zvykl, takže jsem to až tak nebral. Pochopitelně jsem o tom věděl, ale situace dnes a tenkrát je naprosto nepředstavitelně jiná.
Zmiňuji to také proto, že se angažujete v poměrně zajímavém projektu Čokoládové děti. Jde o projekt sinologa Martina Kříže. Zkuste letmo říct, jak by měl pomáhat?
Projekt by měl pomáhat afročeským dětem, které jsou převážně v dětských domovech, ale ne úplně. Měl by jim trošičku pomoct s integrací, protože ten přechod je potom poměrně složitý. A moje velmi malá část je v tom, že bych se chtěl věnovat nějakým literárním soutěžím pro ta děcka, které bych vyhodnotil a vybral vítěze. To je jedna z těch částí.
Martin to začal nedávno, takže je to stále otevřené lidem, kteří by chtěli pomoct. Není tam až tak důraz na finanční stránku, ale spíš na nápady a na to, co tomu kdo chce obětovat, kolik má volného času.
Říkal jste, že v šuplíku už nic k vydání nemáte. Co chystáte teď? Zraje vám něco v hlavě?
Před několika měsíci jsem začal pracovat na další knížce. Protože jsem několik let nepsal, mám za ty tři čtyři roky v hlavě takový námět, o kterém nebudu jako přísloveční autoři nic říkat, protože to zase bude několik dalších let, než se to urodí.
Neplánujete, že byste psal na plný úvazek?
To ani plánovat nemůžu, protože toho nejsem schopen. Obdivuji lidi, kteří mají talent psát, nechci říkat na zakázku, ale psát jakoby na termíny. To je poměrně složité a já nemůžu psát pod žádným tlakem, to bych nic nenapsal.
A v tom dlouhém čase se vám píše lehce? Když máte nějakou myšlenku, tak si prostě sednete a píšete. Nebo přitom trpíte?
Je strašně zajímavé, že je to pokaždé trošku jiné. Jsou kapitoly, nad kterými trpíte, a jsou kapitoly, které napíšete úplně lehce. Zajímavé na tom je, že když to potom dáváte číst redaktorům, zjistíte, že nikdo na textu nepozná, za jakých podmínek byl napsán. A sám to potom kolikrát taky zapomenete, takže se musíte podívat do poznámek, jestli jste tehdy třeba měl chřipku a bylo vám úplně strašně špatně.
To si děláte přímo poznámky, co jste při psaní prožíval?
To ne, ale mám tam poznámky, kdy jsem to napsal. Z toho to potom dokážu jaksi trošku odvodit.
Sem tam si v bezčasí odskočíte k nějaké povídce. Tak jako odpočinout, aby to bylo rychle zakončeno?
To je taková psychohygiena. Ty další texty jsou dlouhé a pořád nemáte žádnou práci hotovou. Povídky vám umožňují si ověřit, že jste schopen něco dokončit. Takže povídky jsou v tomhle poměrně důležité, i když spíš pro toho člověka, co píše.
Dáváte něco číst vašim studentům?
Nedávám, protože učím angličtinu, neučím českou literaturu.To se sice nevylučuje, ale na středních školách teď probíhá poměrně složité období, kdy se připravují nové maturity, a příprava není úplně ideální, takže na to opravdu není čas. Příprava byla opravdu trošičku podceněná. A na to pochopitelně doplácíme nejen my učitelé, ale také studenti. Takže vůbec není čas na nic jiného než na náš předmět.
Váš poměrně košatý český jazyk přeložit do angličtiny by mohl být pro některé studenty docela oříšek?
To by byl oříšek i pro mě. Zkoušel jsem to a vzdal jsem to.
Vědí studenti, že jste poměrně úspěšný současný český spisovatel?
Dozvěděli se to.Byli překvapeni, ale já jsem byl také překvapen. Takže jsme byli vzájemně překvapeni. Někteří z nich to využijí, že se mě třeba občas na něco zeptají, protože některé zajímá literatura víc. Tak jim člověk může doporučit nějaké knížky s určitou věrohodností.
Starší generace vždy nadává na generaci nastupující – že nečte, že nemá rozhled. Můžete to z vaší praxe doložit? Nebo byste s tím vůbec nesouhlasil?
Nechci být příliš optimistický, ale s tímhle bych přímo nesouhlasil. Mladá generace používá jiných kanálů, než jsme používali my. Když jsem vyrůstal, nebyl internet, nedaly se stahovat knížky, časopisy. To je věc, s kterou starší lidé nemají až takovou zkušenost, zatímco mladí středoškoláci a vysokoškoláci a vlastně i žáci základních škol s tím poměrně značnou zkušenost mají. Informace se prostě zpracovávají úplně jinak než před 10, 15, 20 roky.
Původně jste byl vysokoškolský profesor, teď jste středoškolský. Má to nějaký důvod?
Finanční. Tehdy na Karlově univerzitě vlastně každý z mých kolegů musel mít několik dalších zaměstnání, ty platy byly žalostné.
Na počátku 90. let jste studoval v Anglii. Nelitujete, když se podíváte zpátky, že jste tady neprožíval ty změny?
Lituji toho, ale v té době jsem studoval a to mě velmi bavilo. Psal jsem od nějakých 19 let a pro českého spisovatele je trošku problém, že kontinuita češtiny přece jenom není úplně plynulá. Takže mě zajímalo, jaké je to u světových jazyků, a potom jsem se shodou okolností ocitl v Anglii.
Dění tady jsem pozoroval poměrně bedlivě, ale nemohl jsem to pozorovat pořádně, protože už tím, že nebyl internet, noviny přišly za 14 dní, a to nemohlo nikdy nahradit to skutečné. Jinak jsem sem jezdil, ale jenom na prázdniny nebo na dovolenou. Takže jsem to nezažil.
Závěrem se zeptám na pár věcí ze spisovatelského ranku: Sledoval jste teď spor, kdy spisovatel Jan Cempírek napsal knihu jako vietnamská dívčina?
Sledoval jsem to a bohužel jsem jí ještě nečetl, takže nemůžu k tomu příliš dodat. Hodně mě to mrzelo, protože jsem se těšil, že se všichni seznámíme s devatenáctiletou spisovatelkou. Sám bych v devatenácti nebyl schopný napsat román. Proto jsem si říkal, že když někdo v devatenácti napíše román, jaké věci napíše v pětadvaceti. Takže to mě trošku zklamalo.
Vím, že jste na váš web dal asi dvě kapitoly z vaší první knihy. Sledoval jste teď spor francouzských vydavatelů se společností Google? Co je pro vás jako spisovatele lepší? Když bude vaše kniha v nějaké elektronické knihovně, tím pádem dostupná kdekoli na internetu, nebo když bude v klasické knihovně a lidé si ji budou muset půjčit anebo koupit?
Znám alespoň rámcově situaci českých nakladatelů a je finančně poměrně napnutá. A když je cokoliv připraví ještě o nějaké poměrně malé zdroje, bude velmi kritická. V případě, že na tom spisovatelé nebudou finančně škodní, bych řekl, že to je jedno. Ale v případě, že se tam objeví návrhy, že ten, kdo chce dát text na internet, nemusí zjišťovat autora a jak je to s autorskými právy, je to velmi nebezpečné.
(redakčně kráceno)