Lipsko - Ve své době byl uznáván jako vynikající varhaník a mistr improvizace, jeho skladby však byly dlouho nedoceněny. Po své smrti byl Johann Sebastian Bach přes půlstoletí zapomenut, než v něm postupně vědci, interpreti i posluchači celého světa objevili jednoho z největších hudebních géniů. J. S. Bach zemřel 28. července 1750 v Lipsku na infarkt. Tento německý skladatel je také označován za dovršitele hudebního baroka a mistra polyfonie, jenž přivedl k dokonalosti formu fugy. V centru Bachovy tvorby, která čítá přes 1 100 kompozic, stojí díla duchovní, zejména kantáty, jichž se dochovalo přes 200.
Dílo barokního mistra J. S. Bacha bylo málem zapomenuto
Neméně významné jsou i jeho skladby pro klávesové nástroje, veledílem je Dobře temperovaný klavír, jenž obsahuje ve dvou dílech z let 1722 a 1744 po 24 preludiích a fugách. Ze skladeb orchestrálních patří k nejznámějším Braniborské koncerty, věnované braniborskému markraběti Christianu Ludwigovi.
Za jednu z nejgrandióznějších hudebních kompozic v dějinách hudby je považována Bachova monumentální Mše h moll, jež vznikla v letech 1733 až 1739 na objednávku pro drážďanský dvůr. Své dílo završil Bach cykly Hudební obětina (1747), téma skladateli zadal pruský král Fridrich II., a Umění fugy (1739-1750), který zůstal nedokončen a jenž bývá považován za dosud nepřekonané dílo svého druhu. Jedním z mála Bachových děl vydaných ještě za jeho života je klavírní cyklus Goldbergovy variace (1741).
V 18 letech ředitelem arnstadtského kůru
Johann Sebastian Bach se narodil 21. března 1685 v durynském Eisenachu. Základy hry na smyčcové a dechové nástroje získal od otce Johanna Ambrosia Bacha, který zemřel, když bylo Johannovi deset; matka zemřela o rok dříve. Poté žil v Ohrdrufu u staršího bratra Johanna Christopha, který ho učil na varhany. Od 15 let se živil sám jako sopranista v Lüneburgu a již jako osmnáctiletý se stal varhaníkem a ředitelem kůru v Arnstadtu.
V roce 1707 se během krátkého působení jako varhaník v Mühlhausenu oženil se vzdálenou sestřenicí Marií Barbarou Bachovou. Následující rok se přestěhoval do Výmaru, kde se stal dvorním varhaníkem vévody Wilhelma Ernsta, jenž ho v roce 1714 jmenoval koncertním mistrem. Právě výmarské působení je považováno za „zlatý věk“ Bachova varhanního díla. V roce 1717 přijal nabídku na funkci kapelníka v Köthenu, kde se mohl těšit přízni knížete Leopolda.
Na sklonku života Bach oslepl
V roce 1723 Bach odešel do Lipska. Pracoval zde jako kantor místní školy a ředitel kůru chrámu sv. Tomáše. Ke konci života trpěl Bach oční chorobou a oslepl. Podrobil se proto operaci, která nebyla úspěšná a která podle některých pramenů nepřímo vedla k jeho smrti. Bach zemřel na infarkt v Lipsku, kde je v chrámu sv. Tomáše pochován.
Po Bachově smrti jeho dílo upadlo v zapomnění. Ve druhé polovině 18. století byli sice známi hned dva Bachové, ale šlo o jeho syny Carla Philippa Emanuela (s přízviskem „Bach berlínský“ či „hamburský“) a Johanna Christiana, který proslul jako „Bach londýnský“ a který ovlivnil osobně i Wolfganga Amadea Mozarta. První knihu o Bachovi vydal v roce 1802 v Lipsku Johann Nikolaus Forkel, ale bachovská renesance začala až rokem 1829, kdy Felix Mendelssohn-Bartholdy v Berlíně uvedl jeho Matoušovy pašije.