Jednou z nejsvébytnějších a nejzáhadnějších postav světové kinematografie je Edgar Georg Ulmer, žid, který studoval u jezuitů a byl fascinován Kalvínem a Lutherem. Už jen místo a datum jeho narození jsou opředeny tajemstvím. Někdy je uváděn rok 1900, někdy 1904, někdy Vídeň, někdy Olomouc. Každopádně má dnes pamětní desku na Resslově ulici v Olomouci, která byla jako místo narození potvrzena historickým výzkumem. Stejně tak se neví, zda spolupracoval jako výtvarník při natáčení dnes již klasických děl jako Kabinet doktora Caligariho, Nibelungové nebo Metropolis či zda byl skutečně vynálezcem pohyblivé kamery. Sám tyto nejasnosti kolem své osoby spíš ještě podporoval, a tak působí jako zosobnění bizarní středoevropské hry mlhy a stínů ve slunné Kalifornii.
Bludný Olomoučan
Měl pohnuté dětství, neboť jeho otec Siegfried zemřel za první světové války a malý Edgar byl odeslán spolkem pro osiřelé děti do Švédska. Snad jeho pozdější neustálý pohyb mezi Evropou a Amerikou má cosi společného právě s hledáním domova. V šestnácti odjíždí ze Švédska do Vídně, kde se dostává k jevištní architektuře v divadle Theater an der Josefstadt. Brzy však z Vídně odchází do Německa, kde začíná spolupracovat s filmovými režiséry, jako byli Eugen Schüfftan či čtyřmi Oskary ověnčený Fred Zinnemann nebo Billy Wilder, který později zazářil v Hollywoodu s Někdo to rád horké a pak byl tak jako Ulmer tamní vrchností ignorován. Především je ale nutné zmínit jeho dlouholetý vztah s Friedrichem Murnauem, s nímž v roce 1927 jako výtvarný režisér vytvořil slavný Východ slunce, který získal tři Oskary a je hodnocen jako třetí nejlepší němý film vůbec. V roce 2002 byl Východ slunce v anketě britských filmových kritiků vyhlášen za sedmý nejlepší film všech dob.
Spolupráce s Murnauem ho přivádí do Hollywoodu, kde se v roce 1929 usazuje natrvalo. Právě Ulmer také zpracoval poslední Murnaův film,Tabu z roku 1931, jehož premiéry se už samotný Murnau nedožil. I tento polodokument z Francouzské Polynésie byl oceněn Oskarem. Tím začíná zvláštní vztah mezi Ulmerem a Hollywoodem, když byl tímto místem přitahován a odpuzován zároveň.
V roce 1934 natáčí pro společnost Universal Pictures už jako režisér horor Černá kočka na motivy povídky svého jmenovce E. A. Poea. V tomto filmu se vůbec poprvé setkávají hvězdy tehdejších hororů Béla Lugosi a Boris Karloff. Specifický vizuální styl, který byl později pro režiséra typický, zajistil Černé kočce značný úspěch, a tak se stala největším hitem sezóny. Ulmer si však začal s manželkou producenta, který byl synovcem ředitele Universal Pictures, a později se s ní dokonce oženil. To mezi mocnými vyvolalo pobouření a velká hollywoodská studia ho od této chvíle ignorovala. Tak byl nucen se uchýlit k nezávislé produkci.
Začal tedy točit filmy pro etnické menšiny ve Spojených státech a jeho tvorba se zaměřuje na tamní černochy, židy, Ukrajince, Mexičany, Armény, Navahy či Maďary (ti ho doprovázejí snad všude, hudbu do mnoha jeho filmů skládal Leo Erdödy, jehož otec byl posledním žijícím žákem Ference Liszta a jenž učil Ulmerovu dceru hrát na klavír). Není bez zajímavosti, že později jeho tvorbu ocenili právě ti američtí režiséři, kteří pocházejí z prostředí etnických menšin, jako Peter Bogdanovich nebo Martin Scorsese. Vedle toho tvořil dokumenty pro zdravotnické instituce či americké ozbrojené síly, reklamy na Coca-Colu a naučné snímky.
Postoj Hollywoodu přetrvával i po válce, a tak byl nucen točit filmy tzv. B kategorie, které měly velmi omezený rozpočet. Navíc sociální, možná až marxistické ladění některých jeho děl v době hysterického antikomunismu také nebylo pro tamní smetánku to pravé. Jeho film Detourz roku 1945 byl například kritizován s tím, že „všechno, co ukáže z Los Angeles, je parkoviště“, jako by Los Angeles skutečně nebylo jedno velké parkoviště.
A tak byl nucen tvořit za skromných podmínek a s omezeným časem, aniž by byl Amerikou uznán. Oplácel to furiantským zdůrazňováním své nezávislosti (takto tvrdil, že v 30. letech odmítl možnost točit dva filmy s tehdejší dětskou hvězdou a později velvyslankyní USA v Československu Shirley Templeovou pro 20th Century Fox).
O to větší byl ovšem jeho úspěch ve Francii, kde byl vyzdvihován filmaři tzv. nové vlny, pro které se stal inspirací. Pro ty ho v roce 1956 objevuje tehdy devatenáctiletý Luc Moullet, který o něm napsal do časopisu Cahiers du Cinéma. Když v roce 1959 přijel François Truffaut do New Yorku a zeptali se ho, kdo jsou podle něj největší američtí režiséři, odpověděl jména, která zámořští novináři možná ani neznali: „Samuel Fuller a Edgar Ulmer“. Truffaut o Ulmerovi hovoří jako o nejpodceňovanějším americkém filmaři všech dob a za svůj vzor ho považuje i další velikán francouzské kinematografie Jean-Luc Godard. I díky tomuto ohlasu začal opět působit v Evropě a v roce 1961 například natočil ve Francii a Itálii L´Atlantide, kde hráli Jean-Louis Trintignant či Gian Maria Volonté.
Edgar Ulmer, autor či spoluautor možná až 128 filmů (ani to není jisté), považovaný za předchůdce a inspirátora francouzské nové vlny, italského neorealismu či amerického nezávislého filmu, umírá v roce 1972 v Hollywoodu, jímž byl zapomenut. Je však opěvován nekomerčními tvůrci, především těmi z rodné Evropy. A tak jako kdysi Ulmer dokončil Murnauovo poslední dílo, natáčí Luc Moullet v roce 2009, tedy více než padesát let poté, co se seznámili, film La Terredela Folie, jehož ideu mu už tenkrát, před půlstoletím, představil právě olomoucký rodák.