Střízlivé územní plánování zaměřené především na funkčnost městských prvků a atrakcí, které jsou maximálně využívány občany města. Rozvoj města s vizí, která se nezmění na nesplnitelný sen a frustraci. Více odborné diskuze místo jednostranného naslouchání přáním developerů. Takové jsou ideální propozice pro plánování rozvoje města a koneckonců i jeho obyvatel. České a moravské radnice však většinou dělají pravý opak. Příkladem může být kontroverzní plán na přesun brněnského hlavního nádraží a zástavba takzvaného jižního centra. I o tom byl pořad Před půlnocí z 3. ledna s urbanistou Karlem Havlišem. Ptal se Igor Dostálek.
„Historické jádro Brna je vykrádáno,“ říká Karel Havliš
Původně jste studoval konstrukce letadel na vojenské technice. Co způsobilo tu výhybku na urbanismus, respektive na architekturu?
Prozření, že to není to, co jsem si představoval. Konstrukce letadel je sofistikovaná věda, technologie lehkých kovů, konstrukce, dynamika. Právě dynamika mně změnila život, protože jsem z ní neudělal zkoušku a začal uvažovat o jiné škole. Nakonec jsem musel dát zapravdu tátovi, že architektura pro mě bude zřejmě vhodnější.
Jak se studovala architektura na přelomu 60. a 70. let?
Kolem roku 1970 nastávala nepříjemná doba normalizace, což se projevovalo i u nás na škole. Zažil jsem to na vlastní kůži. V roce 1969 jsem se snažil aktivizovat pasivitu, která nastávala zejména po Palachově pohřbu, a ještě s jedním kolegou jsme založili časopis. Jako šéfredaktor jsem v něm uveřejnil dopis našeho kolegy, který studoval krátkou dobu v Londýně. Psal o tom, jak se u nás předpotopně učí urbanismus, a kritizoval sovětsko-čínské vztahy s tím, že si mohou strčit své jaderné hlavice do příslušných partií. Tehdy se Číňané a Sověti mydlili kvůli hranici na Ussuri. Za rok, vleklo se to po různých stranických výborech a podvýborech, jsem kvůli tomu dostal kárnou důtku.
Měl jsem štěstí, že jsem byl v té první vlně, protože pak přitvrdili a některé studenty dokonce vyloučili. Já jsem stačil, byť se šrámem, dostudovat. Byl to ale také jeden z důvodů, proč jsem odešel do Zlína. Ze Svazu architektů a podobných institucí, které byly v té době už pod kontrolou nových „arizovaných“ pánů, mi totiž bylo naznačováno, že si v Brně neškrtnu.
Působil jste v Útvaru hlavního architekta. Dnes by si tento útvar člověk mohl spojit se zodpovědností za vývoj určité aglomerace. Na druhou stranu v té době nerozhodovali moc odborníci, ale politická síla. Jaké to bylo získávat ostruhy na zlínském Ústavu hlavního architekta?
Nemyslím, že by to tak bylo. Obzvlášť ne v tom Zlíně. Ústav hlavního architekta tam byl založen v roce 1966, dalo by se říci, že ještě v těch zdravých letech. Prošel pak sice politickou očistou, ale můj šéf jako by vytvářel deštníkem loajality vůči režimu jakýsi ostrůvek pozitivního přemýšlení. Samozřejmě musel plnit nějaké úkoly, které režim zadával. Ale na té práci, co jsme tam dělali, toho až tolik nebylo.
Navíc jsem tam byl s Jirkou Gebrianem, a dva, to už je tým. Mohli jsme tak připravovat spoustu dobrých a zajímavých věci věcí. Chvíli se říkalo, že jsme levá a pravá ruka našeho šéfa. Promítala se do toho samozřejmě ta doba, nepřiměřené projekty a podobně. Ale to má dnes spousta územních plánů taky.
Poskočme do 90. let. Můžete jmenovat konkrétní projekt, ať už v Otrokovicích nebo Malenovicích, kde jste měl možnost účastnit se nějaké nápravy urbanistického řešení?
Zásadnější byla nová koncepce rozvoje území té aglomerace, protože Otrokovice se Zlínem tehdy ještě tvořily souměstí. Už od 30. let, kdy to Baťa spojil jako velký Zlín, se celá aglomerace plánovala v jednom celku. Pak se ta města bohužel nepohodla a osamostatnila se.
Umírněnější podoba územního plánu je z roku 1993, ale pro politiky byla málo ambiciózní. Oni potřebují plochy, se kterými lze spekulativně jednat, využívat je pro různá lobby a podobně. Mezi Otrokovicemi a Zlínem byl vždy prázdný prostor. Ale politici na nejlepší ornou půdu a archeologická naleziště tlačili obchodní řetězce. Zjistil jsem, že pan primátor a přednosta okresu jeli plédovat do Olomouce na ministerstvo životního prostředí, aby se to dalo zastavět. Oni vlastně tu koncepci nechtěli vůbec ctít. Nakonec jsem to nevydržel a odešel jsem. Pro mě to byla ukázka, že politici nemají zrovna zájem o přiměřené územní plány.
Máte pocit, že dnes je to jiné?
Jiné to je, ale jen trochu. Promítá se do toho ta nepřiměřenost, energetická a ekonomická bezstarostnost dřívějších dob. Projekty nebo vize, co se zaklínají do těch plánů, jsou přání ekonomicky tak náročná, že je to z místních nebo krajských rozpočtů nesplnitelné. Podobný projekt lze přitom nalézt na každém velkém městě.
To už jsme skočili na časové ose vaší kariéry do Brna. Je to taky případ tolik diskutovaného neodsunutého nádraží v Brně?
Nereálné plány se dají dobře ukázat ve velkém i menším měřítku. Brněnské nádraží je jedním z nich.
Jak jste spokojen s úrovní veřejné diskuse okolo tak velkého projektu u nás v Brně? Existuje skutečně svobodný prostor? Nebo se jen hádají dvě strany – odsunout, či neodsunout?
Nemyslím, že by to byla rovnoměrná diskuse. Jedna strana (radnice) je ve výhodě, protože na to má prostředky z veřejných peněz. Druhá strana (občanská sdružení) to dělá dobrovolnickou cestou. V tomto je ten dialog velmi nerovnoměrný.
S tím souvisí nejen to, kde nádraží bude a jak bude vypadat, ale otevírá to i prostor takzvaného jižního centra, které je urbanisticky dosud ne zcela využito?
Tak trochu jsem přestal věřit, že jižní centrum je strašně důležité území pro rozvoj města. Stal se z toho zaklínací fetiš, aby se to území spekulativně získalo. A tím trojským koněm v tom je otázka důležitosti polohy nádraží. To území, pokud bude Brno praskat ve švech, se dá zastavět i přesto, že nádraží zůstane v centru.
Ale existuje protiargument, že nádraží a železniční trať rozdělují historické jádro od nového jižního centra. Že by došlo k rozdělení na dvě samostatná města?
Je třeba si říct, co město chce. Historické jádro, které by mělo být vnímáno jako podstata brněnské městskosti, řídne. A spousta atraktivit a městských atributů se posouvá jinam. Město je jakoby vykrádáno.
Jestliže místo nádraží posuneme o 800 metrů dál, zmizí tím výhoda okamžitého přístupu z vlaku do centra. Dvě třetiny cestujících jsou přitom každodenní uživatelé, berou vlak jako MHD a v rámci integrovaného systému to platí o to víc. Město by mělo být se stávající polohou spokojeno. Ovšem pokud bude mít město skutečně potenciál tam stavět, zatím ho moc nevidím, je důležité, aby tam vzniklo kompaktní město. Nejenom nákupní centra a to, co dnes jednostranně chystají developeři.
Ta kompaktnost mě zajímá. Když navazujete na historickou městskou část, je to jiné, než když máte téměř na zelené louce vybudovat město se svojí duší. Jak to udělat, aby se to nerozparcelovalo na šedé krabice a nákupní galerie?
To je trošku problém. V hlavách reprezentantů města neexistuje konkrétní sen. Oni vidí jen množinu parcel, které představují různé zájmové skupiny. Ale to, co by tam mělo být, tedy pestrá paleta městských funkcí, tam nevidí a ti developeři je k tomu nepřesvědčují.
Hlavní potenciál rozvoje města jsou vždycky lidé. Množství obyvatel je měřítkem toho, jestli se město bude rozvíjet. A Brno nemá takový potenciál, aby naplnilo třeba zázemí historického jádra novými lidmi. Odkud se ti lidé vezmou? Odkud přijdou? Žádné demografické prognózy o tom tak nemluví, spíše naopak.
Tvoří Brno sen?
Každý, kdo chce tvůrčím způsobem ovlivnit rozvoj města, by měl mít nějaký sen, vizi. Nemusí být konkrétní. Pro každého člověka je vize něčím motivující, a zvlášť pro urbanistu. Zejména u společenských věcí, jako je rozvoj města, by ale ten sen měl být splnitelný. Jinak je to permanentní frustrace, pro toho, kdo o tom rozhoduje, i pro vlastní lidi. Lidi pak přestanou takovýmto snům věřit.
Specifickým problémem Brna je čtvrť, která je obydlena sociálně méně nadějnou vrstvou a které se říká brněnský Bronx. Jak vyhovět nárokům lidí, kteří tam bydlí, aby byli spokojeni?
Bronx je specifická otázka. Bohužel dnešní způsob řízení města nemá nástroje, aby transformaci té lokality integrovaně řídil.
Nicméně způsoby, jak s Bronxem pracovat, existují. Například v rakouském Grazu to sociální vyloučení reprezentují přistěhovalci z Balkánu. Situace se tam výrazně zhoršila po válce v bývalé Jugoslávii. Asi 20 let tam funguje program, který urbanistickými zásahy, například obnovou starých slunečních lázní, vytváří jakousi bodovou akupunkturu pozitivních ostrůvků, které to území ajko by převychovávají. Je to taková něžná gentrifikace. Vedle toho tam běží i jiné programy, například orientované na vzdělání. Posílila se tam škola. Té čtvrti to pomohlo nahoru a všichni to dnes oceňují. Je to ale dlouhodobá strategická práce.
Jak to je, když má urbanista zasáhnout do místa, které už žije, má svoji duši? Příkladem může být odkrytí zakrytého Svitavského náhonu (Staré Ponávky). Oživení zanedbané, zasypané a ukryté řeky je vaše téma. Děláte to i formou workshopů se studenty na VUT.
Byla to naše ateliérová témata. Když jsem v roce 2000 nastoupil do školy, vypsal jsem téma Fenomén řeky. A tam se ten náhon objevil. On vlastně není zakrytý (jen jeho malá část), protéká zadními trakty starých, dnes z valné části privatizovaných továrniček. Časem jsme tam dělali i diplomové práce, natočili jsme tam také film. Svým způsobem to mělo úspěch, protože město to iniciovalo k tomu, aby využilo jeden z programů Evropské unie. A v revitalizaci Staré Ponávky se začaly dít nové věci, projekty.
Jsem trošku kritický. Zrovna v části, která má tu industriální duši, jako je třeba území bývalé Mosilany, kde je voda náhonu nejčistší, jsou tam rybičky i škeble, to mohlo přivést do města nábřeží, která do města patří. Taková, jaká byla kdysi vidět na Svrateckém náhonu ve Starém Brně. Nábřeží s pevným břehem, kde domy stojí téměř ve vodě. To se dnes nedaří. Když dnes lidé slyší slovo revitalizace, vidí řeku v naturální podobě, a ne v kamenném korytě.
Karel Havliš (*1944)
Po absolutoriu architektury na Vysokém učení technickém v Brně působil od roku 1973 v Útvaru hlavního architekta v tehdejším Gottwaldově. Mezi léty 1990 až 1997 pak sám zastával funkci hlavního architekta města Zlín. Městu i okolní aglomeraci v té době vrátil tvář projekty, které se snažily o nápravu urbanistických chyb z dob minulých, ale vytvořil i novou koncepci územního plánování. Od roku 2000 vyučuje na Fakultě architektury brněnského VUT. Studentské workshopy na jím zadané studie (např.: oživení Svitavského náhonu, alternativa k uvažovanému přesunu brněnského nádraží) působí na veřejnou diskusi a proměňují společenskou poptávku ve věci řešení veřejného městského prostoru.
(redakčně kráceno)