V Brně se nyní pořádá hon na diváky. Plné hlediště je sice snem každého principála odjakživa, ale poté co brněnská radnice nařídila svým stánkům Thálie drsné škrty v jejich rozpočtech, řeší to divadelní domy různě. Někde padají hlavy či se snižují úvazky, jinde omezují počet titulů nebo prostě oprašují staré. Anebo se snaží stůj co stůj dostihnout diváka žánry a nabídkou, která ho prostě udolat musí. Příkladem je nasazení operety Perikola na operním jevišti Janáčkova divadla.
Operetní Perikola je zábavou revoltující, ale i s mnoha manky
Snad právě restartování zájmu publika nebo také resentiment za zrušeným operetním souborem, a tedy lehkonohou divadelní produkcí odůvodnila nasazení tohoto díla Jacquesa Offenbacha, které pro Brno nastudoval Caspar Richter ve spolupráci s režisérem Tomášem Studeným. Opereta Perikola sází na žhavé španělské rytmy a vypráví o osudech latinskoamerické herečky a tanečnice Micaely Villegas, která je v českém prostředí známá z Meriméeovy jednoaktovky Kočár nejsvětější svátosti. Kankánového Offenbacha tady však nehledejte, přestože muzika je tady stejně nekomplikovaná a posluchačsky vstřícná.
Bude na místě prohlásit, že toto operetní dílko je především neskutečně rozvláčné, překombinované a prostě řečeno ukecané. To ovšem v případě operních zpěváků, kteří tady doslova zápasí s přeskakováním mezi hereckými a pěveckými party, se ukázalo jako dost velké manko. A křečovité činoherní výstupy jakoby jen zvýrazňují jistou zvetšelost mnohomluvné předlohy, kterou se snažili inscenátoři všemožně rozbít mnoha způsoby. Tím prvním je na divadle vcelku nezvyklý postup dávných kinoautomatů, kdy si diváci mohli sami určovat průběh děje nebo jeho finální vyznění. Hudební šéf Národního divadla Brno Caspar Richter také původní nevýrazný závěr operety nahradil okázalejším finále z jiného Offenbachova kusu. A diváci o přestávce hlasují, zda hlavní hrdinka nakonec připadne zpěvákovi Piquillovi či místokráli donu Andrésovi.
K této divácké kratochvíli přidali ještě jiný trumf. Vtipně aktualizované původní libreto se ve finále přímo a jasně otírá o neutěšenou situaci ve financování kultury města a docela jasně karikuje brněnské mocipány, kteří rozhodují o životě zdejších kulturních institucí. To je docela odvážný kousek, vzkázat neohroženě a možná i trochu pateticky svému zřizovateli přímo z jeviště, že důležitá je zejména osvícenost vladařů a že znovunastolený místokrál, který slibuje otevření nového důstojného operního domu, bude lidem skutečně milován a ctěn. Aby o adresátech v podobě brněnských radních nebylo pochyb, tak tady celou finální taškařici doprovází mávání fanglemi v červenobílých barvách brněnského znaku.
Tím ale výčet pozitiv bůhvíproč příšeného operetního titulu, který nesedí interpretům ani zdejšímu jevišti, končí. Návštěvu lze doporučit snad ještě pro zajímavou scénu Evy Jiřikovské, která ji sestavila jen z liter jména Perikola a skutečně umně z ní na jevišti skládá slůvka jako olé, alko, král, opera, která vtipně glosují dění.
Jinak je brněnská Perikola divadelně spíše průměrným kusem, který v pěveckých sólech často nepřekračuje zábavní machu. Výjimkou je brněnský sbor, který opět dostál pověsti špičkového tělesa a hromadné scény zvládá pěvecky s bravurou. Inscenace Perikoly šlape pod nastudováním Caspara Richtera bohužel někdy až tolik, že se pod masou hudby ztrácejí sólistické výkony.
Pokud vedle nezbytného navyšování tržeb měla být Perikola ještě pokusem o resuscitaci operetního žánru na jevišti brněnské opery, raději bych se za toto znovuvzkříšení nepřimlouval. A to nemám nic proti odlehčené zábavě…