Tvorba Beatles představuje hudební revoluci, která ovlivnila směřování populární hudby na další desetiletí, prakticky až dodnes. Zároveň jde také o úspěch, který se nepovedlo zopakovat žádné z dalších kapel, byť se některé tomuto prahu přiblížily. A celoživotní pouto znamenají Beatles i pro hudebního, rockového historika Petra Gratiase, hosta Jana Hanáka v pořadu Před půlnocí z 13. ledna.
„Beatles jsou hudební i sociologický fenomén,“ říká Petr Gratias
Rockový historik. Líbí se vám taková nálepka?
Je to zvláštní. Historie je většinou spojena s jiným termíny, než je rock. Ale v kontextu toho slova tomu rozumím. Řekněme, že to přijímám.
Asi nejraději máte hudbu 60. a 70. let, které tehdy bezesporu vévodili Beatles?
To je pravda. Beatles jsou pro mě celoživotní záležitost. Vzal bych si jejich desky na pustý ostrov, kdyby tam byl elektrický proud a mohl bych si je tam přehrávat. Úplně jsem se s nimi seznámil přes Karla Gotta, protože mě zaujala jeho píseň Adresát neznámý. Nevěděl jsem, že je to cover verze písně From me to you od Beatles. A když jsem pak poznal originály, byl jsem tím pohlcen.
Narodil jste se v roce 1955, takže když Beatles vystoupali na vrchol, byl jste kluk?
Byl jsem kluk, a když se rozpadli, bylo mi 15 let. Nemyslel jsem, že skončí napořád, ale že se nějak vrátí zpátky. Dál jsem si objevoval některé informace o jejich umělecké tvorbě. Na konec jsme s kamarády uváděli pořad o Beatles. V roce 1980, když byl zavražděn Lennon, což se mě velmi dotklo, jsme v Brně pořádali pořad věnovaný právě jemu. Při premiéře jsme byli v černém a zapalovali svíce, v sále bylo asi 300 lidí. Ovšem během produkce nám vypnuli proud. Zásah režimu.
Vy jste to prožívali autenticky. Z dnešního pohledu mi přijde, že režim zasáhl téměř dramaturgicky. Jestliže to bylo na paměť Johna Lennona, tak to, že najednou přestane hrát hudba, přece nese nějaký význam?
Ano to je pravda. Když se nad tím zamyslíte, Lennon tu byl vnímán zvláštně, tendenčně. Jednou to byl výstřední milionář, jednou levicový radikál, levicový intelektuál, maoista, pak že burcuje mládež. Do povědomí se dostal po aféře Watergate a potom, když mu byla v roce 1976 udělena zelená karta k pobytu.
Takže „Lennon a Československo“, to byl velmi tvárný materiál. Klasický posluchač nebo čtenář pořádně nevěděl, kdo John Lennon je. Z filmu Perný den ho znal jako chlápka v obleku a kravatě. Potom jako bouřliváka s dlouhými vlasy jako Karel Marx nebo Neruda. A pak jako holohlavého a tak dále. Nikdo nevěděl, jaký je, a my to taky nevíme. Podle informací, které máme, to byl zvláštní člověk. A jeho poselství, v hudbě i jinde, je velmi významné. Byl to významný pacifista a řada věcí, které proklamoval, jsou platné dodnes. Na základě toho se dá o něm hodně usoudit v tom pozitivním slova smyslu.
To je zajímavá věc. Fenomén Beatles fungoval ve své době jako něco nového. Ale ono to do určité míry přetrvává dodnes. Kolikrát se dnes znovu vrací k té melodice a ke cover verzím, čím to je?
Myslím, že v té hudbě musel být nějaký zvláštní duševní náboj, mimořádnost. Navíc, a proto si jich také vážím, když začínali, byli absolutní amatéři. Nestudovali skladbu, svoje nástroje, vše bylo intuitivní. No, a chytli se vlny zájmu o americký rokenrol, který se tady transformoval do té evropské bigbítové podoby. Krásné na tom je, že oni dokázali tu progresi v hudbě pojednat nikoliv na základě studií, ale tak jak to cítili.
Jejich hudba proto procházela různými obdobími. Nejdřív to byly jednoduché kytarové záležitosti, popěvkové věci, refrénovky. Ty písně se od sebe moc nelišily. Ale když v roce 1966 Beatles končili jako koncertní skupina a začali pracovat jako studiová skupina, začali víc experimentovat. Objevily se tam prvky dobové elektroniky, orientální nástroje, George Harrison studoval hru na sitar. A ta hudba i texty začaly být hlubší a intelektuálnější. Nebyla to láska-páska, mám tě rád, ale i různé filozofické obrazy a člověka to nutilo o té hudbě přemýšlet.
Když zemřel jejich manažer Brian Epstein, skupina přestala držet pohromadě. Každý prosazoval své ego, obzvlášť John Lennon a Paul McCartney, a skupina začala přešlapovat na místě v mezilidských vztazích. Umělecká stránka věci tím však neutrpěla a jejich hudba se dál vyvíjela. Alba jako Revolver, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Magical Mystery Tour jsou diametrálně odlišné od jejich začátků, ale stále tam zůstala melodika, vícehlasy, zkrátka ten sound, který vymysleli.
Úžasné bylo takzvané Bílé album z roku 1968, kde je 29 skladeb. Beatles na něm nepředstírají koncepční myšlenku. Oni ukazují, v jakém různém stylu a žánru jsou schopni napsat píseň. Jsou tam krásné ukázky, jak může být hudba proměnlivá, kaleidoskopicky barevná a různorodá. A pak přišlo legendární album Abbey Road, což je jejich maximální vrchol. Takže Beatles určitě jsou legenda a milník nejen 60. let, ale i dalších desetiletí. Jejich úspěch je nezopakovatelný.
To je zajímavá věc. Tehdy to bezesporu revoluce byla. Nastal od té doby nějaký další náznak revoluce?
I když tady byly pokusy o přetvoření hudby a vznik nových prvků, tak gigantický úspěch, jako měli Beatles, se zopakovat nepodařilo. Jestliže to posuzuji podle jejich popularity, slávy, obdivu a hlavně významu a dopadu na tehdejší generaci. Beatles jsou totiž nejen hudební, ale i sociologický fenomén.
V 70. letech se objevily skupiny jako Led Zeppelin, Jethro Tull, Pink Floyd, Queen a další, třeba v metalové scéně. Ale recept na úspěch, jaký měli Beatles, se už nalézt nepodařilo. Zajímavá je myšlenka hudebního dekadenta Davida Bowieho, který řekl, že John Lennon byl poslední velký originál a my ostatní ho jen rozmělňujeme. Myslím, že to řekl trefně. Rokenrol je – pro někoho ano, pro někoho ne – za těch 50 let do jisté míry vyčerpaná hřivna.
Oba synové Johna Lennona, Sean i Julian, jsou muzikanti. Co myslíte, potatili se?
Já jsem si přál, když John zemřel, aby se tam otisk otce projevil. Přiznám se, že mé představy nebyly naplněny. Ani jeden ani druhý, byť vydali nějaká alba, ten talent nevyužili. Navíc měli pořád v zádech toho slavného otce. Jednak ta podoba, jednak barva hlasu, mimika a gesta. Speciálně Julian na to doplatil. Zdráhám se vznášet nějaké soudy, ale v tomto případě synové svého otce určitě nepřerostli.
Vy sám jste nejen rockový historik a recenzent, ale také muzikant, básník, autor textů. Ovlivnila vás ta doba?
Aktivní hudebník už dávno nejsem. Nechal jsem toho. Asi jsem neměl dost talent nebo nepotkal správné lidi. Ale hudební svět, domnívám se, znám a rád se v něm pohybuji.
Bigbítová, rocková scéna je dnes už prověřená hodnota. V řadě případů je postavena na úroveň jazzové hudby a jiných typů hudby, záměrně neříkám vážné hudby. (Ostatně slavný skladatel a dirigent Leonard Bernstein o Beatles řekl, že ho zajímají víc než kdejaká avantgarda. Že právě z nich je cítit zdravý vzduch a šťáva, kterou hudba potřebuje.) Můžeme mluvit o skutečném umění. Není to jen záchvěv nebo momentální módní vlna. Ta hodnota tu je, lze konkrétně oddělit zrno od plev.
Vy se zabýváte dobou 60. a 70. let, ale i dobou následující, v podstatě až dodnes. Když se podíváte na naše humna, jsou tu nějaké skupiny?
Z těch 60. a 70. let mám řadu oblíbenců, skupin, které považuju za trvalou hodnotu. Je to třeba Flamengo s Vláďou Mišíkem, Blue Effect s Radimem Hladíkem. Líbí se mi také Dežo Ursiny a jeho kapela Provisorium, Collegium Musicum Marián Vargy, brněnská skupina Progress. Ale pak třeba i skupina Synkopy. Nebo také Hana Hegerová, Zuzana Navarová, Eva Olmerová, Hana Ulrychová, Marta Kubišová.
Nemám příliš blízký vztah ke klasickému nabubřenému popu, který je prosazovaný v těch „superstarových“ modelech. To mi nesedí. Mám radši komornější hudbu, která je o něčem. Samozřejmě, v každé profesi se dá hudba dělat poctivě, abych někoho nenapadal. Ale když Vláďa Mišík zpívá Kainarův text Rám příštích obrazů, tak jde mráz po těle. Kainarova existenciální poezie se tam prolnula do toho rocku a podařilo se propojit kvalitní, progresivní československý bigbít s uměleckou platformou. Navíc v době normalizace, kdy bylo vše zkoumáno politickými cenzory.
- Zákon Západu zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/33/3222/322196.jpg
- Zákon Západu zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/33/3222/322197.jpg
Jste také autorem mnoha knih, a to nejen o muzice. Jednu z nich jste začal psát už jako třináctiletý. Můžete k ní něco říct?
Odjakživa jsem měl vztah k literatuře a filmům. Inspiroval mě otec, který byl velký kinař, takže jsem viděl už jako dítě hodně filmů. A probudil se ve mně zájem o westernovou literaturu a filmy. Pod vlivem těchto příběhů jsem začal psát nějaké vlastní povídky, ale ty se mi zdály formátově krátké. Tak jsem se rovnou pustil do románu. Napsal jsem asi 500 stran.
Jednou si to nějaký můj strýc, který byl literárně založený, prohlížel a ptal se mě, kdy s tím budu hotový. Já říkám, že nevím, že píšu spontánně, že to nemá koncepci. Tak mě vzal do nakladatelství Blok, za ředitelem Stavinohou. Ten se na to podíval a řekl, že když to dodělám do tří měsíců, tak to vyjde. Jenže to jsem slíbit nemohl. Byl jsem v předpubertálním věku, metodika, mantinely neexistovaly. Tak jsem to prošvihl, protože pan Stavinoha byl v rámci normalizačního procesu odvolán a moje kniha přestala být zajímavá. Chvilku jsem v ní pokračoval a pak ji odložil a léta se na ni nepodíval.
Když přišla revoluce a lidi začali podnikat, můj kamarád založil nakladatelství a měl zájem vydávat westernovou literaturu. Tu knihu si prohlédl a řekl, že ji vydá, když ji dokončím. Knihu jsem nakonec přepracoval, což trvalo asi rok, a vyšla ve třech dílech. K velkému překvapení, mému i nakladatele, se velmi rychle se prodala. To mě motivovalo a nakladatel mě začal nutit, ať píšu dál. Takže během 90. let jsem vydal asi deset knih.
Je dost lidí, kteří se rozhodnou na konci základní školy psát knihu. Není ale příliš časté, že by ta kniha vyšla. Jaké to bylo setkat se sám se sebou po 20 letech?
Asi dvě třetiny knihy jsem se smál, když jsem se díval na ten naivní děj. Ty epizody mi přišly nedovařené a nepovedené. Pak jsem ale seznal, že je tam dějová linie, která je dostatečně pevná a dá se na ní stavět. A to byl asi hlavní impuls, že jsem se do toho pustil.
Petr Gratias (*1955, Brno)
Hudební publicista. Specializuje se na zahraniční a domácí rockovou scénu šedesátých a sedmdesátých let. V 70. letech uváděl hudební rockotéky na vinylových nosičích, v 80. letech poslechové audiovizuální pořady poslechové hudby. Po revoluci napsal několik knih s westernovou tematikou. S nakladatelstvím NAVA spolupracoval jako supervizor a korektor tištěného textu. Přispívá do časopisů, jako je New Express, Rock a Pop, Spark a další. Také publikuje v internetovém rockovém magazínu Rock.cz. Působil jako externí redaktor na brněnském Rádiu Hey 96,8 FM. V minulosti byl aktivním hudebníkem. Píše texty písní, někdy i poezii. V současné době společně s Pavlem Váněm (kapelníkem) Progres 2 pracuje na knize o historii skupiny s pracovním názvem V erbu Progres.
(redakčně kráceno)