V Divadle Na Jezerce začali zkoušet hru Darda Ireny Douskové. Na jeviště se tak vrací postava Heleny Součkové, do jejíhož dětství mohou diváci už deset let nahlédnout v úspěšné hře Hrdý Budžes. A i tentokrát se v hlavní roli objeví Barbora Hrzánová. Premiéra je naplánována na 12. prosince. V Profilu z 26. října hovořil s Barborou Hrzánovou Jiří Václavek.
„Jsem Vinnetou,“ říká Barbora Hrzánová
Je obtížnější být dospělou a rozvádějící se Helenou Součkovou než trochu naivní Helenkou, která se osobitým způsobem vyrovnává s realitou socialistického Československa?
Začali jsme v pondělí, takže ještě nevím, nakolik to bude obtížné. Ale protože jsem za podzim stihla natočit celou knížku jako čtení pro Supraphon, něco o tom vím. V tom lidském pohybu je to ale přece jenom něco jiného, takže jsem zvědavá, kam se nám příběh Heleny Součkové posune.
Liší se dospělá Helena Součková výrazně od malé Helenky?
Neliší, pořád je to Helena Součková. Já jsem se od svých sedmi let taky psychicky moc neposunula – taky jedu jednu rovinku.
Nemáte po těch letech Heleny Součkové dost?
Ne, to nemám. Mám Helenu Součkovu moc ráda a mám ráda taky sebe. Budžese hrajeme deset let a máme za sebou asi 530 repríz, takže Helena Součková už je součást mého života. Takže kdybych řekla, že mám dost sama sebe, byla by to, hlavně pro mě, pitomá zpráva.
Nevadí vám ani potenciální riziko, že si vás diváci jako herce zaškatulkují právě do podoby Heleny Součkové? Někdy se o vás totiž mluví jako o typové herečce?
Mně je to úplně jedno. Mínění lidí o mně nebo to, kam si mě chtějí zařadit, stejně nemohu ovlivnit. Takže ať si s mou podobou a zařazením každý dělá, co chce.
A co obráceně – nehrozí Heleně Součkové, že už bude vždycky Barbora Hrzánová?
To také neovlivním. Takže jestli bude někdy někdo hrát Helenu Součkovu, Pánbůh mu pomáhej, a ať se snaží.
Říkala jste, že Helena Součková jste vlastně vy. Co všechno máte společného? Co nemusíte hrát? Co jste opravdu vy?
Samozřejmě to nejsem úplně já, ale s Irenou Douskovou (Helena Součková není Irena Dousková, není to autobiografický, ale inspirovaný román) toho máme tolik společného, až je to k nevíře. Než jsme začali zkoušet Hrdého Budžese, vůbec jsme se s Irenou neznaly. Ale ona vyrostla v Příbrami, já v Budějovicích. Jmenovala se jinak než její rodiče, já jsem byla Hrzánová, ale vyrůstala jsem u babičky a dědy, u Šmídů, takže jsem byla malá Šmídová. Jediné, co se liší, je, že mně to sichroval tělocvik, ten jsem měla dobrý.
Darda je vlastně jméno manžela Heleny Součkové. Hlavní hrdinka se vyrovnává s rozvodem, s dospíváním dětí, s nemocí… O čem Darda vlastně je?
Ta knížka je strašně krásná a nevím, jak se nám ji podaří přenést na jeviště. Uvidíme. Mám ráda příběhy, kde se balancuje hořké a sladké. Jsou tam hrozně smutná místa, ale i místa komická a veselá. Tak jak to v životě bývá, nepřelívají se – jdete na pohřeb a stane se vám něco nesmírně komického, že máte potřebu se smát. Takové situace mám ráda a baví mě je ztvárňovat na jevišti.
Nechybí Heleně Součkové to normalizační období?
Každá doba má něco. Takže tam je trochu i té zvláštní, z části nepochopitelné, ale zčásti pochopitelné, nostalgie. Vzpomínáme totiž na dobu, kdy jsme byli mladí, věci nám přišly jednodušší a stromy rostly výš. Tak to prostě je. Na druhou stranu i dnešní doba nabízí dostatek paradoxů pro takhle nosný příběh.
Profil: Barbora Hrzánová (zdroj: ČT24)
Přenesme se od divadla k hudbě, protože to je další pole, ve kterém se plně vyžíváte. Mimochodem, je rozdílná interakce herce s divákem od interakce muzikanta?
Je to asi jenom ve formě a skladbě publika, i když v mém případě se to docela propojuje.
Teď chystáte nové album…
Už je natočené a teď se míchá. Bude se jmenovat Condurango – Druhá máma, protože máme šikovné patnáctileté děti, které s námi ještě mluví a hlavně s námi hrají. Náš syn Antonín hraje na basovou kytaru a housle a jeho kamarád Matyáš Mejzr na bicí. Pro nás starce je to ohromná vzpruha, protože spolu jako Condurango hrajeme hrozně dlouho.
Proč název Condurango, což je vlastně hořké víno?
Ano, hořké víno k povzbuzení chutí. Za bolševika stálo asi sedm korun, a protože jsme nikdy neměli peníze, ale zároveň chtěli mít také veselé večírky, kupovali jsme Condurango. Ve skutečnosti mě k tomu přivedla moje maminka, když jsme pro naše tehdy folkové sdružení hledali nějaký pěkný a zvukomalebný název.
Jak jste se vůbec dostala k hudbě a k této kapele?
Nejsem žádný muzikant, umím pár akordů na kytaru, ale vždycky jsem chtěla mít kapelu. Už ve třetí třídě jsem založila kapelu, jmenovali jsme se Pulci, a skládala písničky. Prostě jsem to potřebovala k životu.
Jste jogínka, vyznáte se v buddhismu a současně říkáte, že jste křesťanka. Jde to dohromady?
Samozřejmě, to se krásně prolíná.
Není to potom ale příliš velký eklekticismus?
Není. Podívejte, nejsem praktikující buddhista ani nejsem v žádné církvi, ale cítím se být křesťanem, a ten buddhismus, to je jedna řeka. Kdyby nebylo buddhismu nebylo by křesťanství – kdyby nebylo Gautama Buddhy, Kristus by nemohl sestoupit na zem. Nevidím žádný rozpor v tom zajímat se o obě strany mince.
Je fakt, že člověk vám hodně věří vaše pozitivní naladění, optimismus. To je výsledek tvrdé práce nebo to musíte mít v sobě?
Ve skutečnosti jsem cholerik, ale díky józe došlo k určitému zklidnění. Jinak mám ale celkem šťastnou povahu, jsem ráda na světě a umím se radovat z maličkostí. To je základ.
Může být takto pozitivní každý, nebo je nutno k tomu mít určité predispozice?
Je to snazší, když to máte od Pánaboha. Ale zrovna v této zemi a v této době se tady máme tak strašně dobře, že by měl být veselý úplně každý. Není se čím trápit, tedy samozřejmě pokud nemáte osobní problém nebo jste nemocný. Když vidím metra a tramvaje plné neuvěřitelně zamračených a nešťastných lidí, říkám si, z čeho? Přece nejednou všichni z hromadného pohřbu.
Prozradila jste na sebe, že jste cholerik, takže já na sebe prozradím, že jsem úzkostný a trochu skeptik. Co s tím, abych viděl svět také takto pozitivně?
Máte doma postel? Máte. Víte, kolik lidí na světě žádnou postel nemá? Každé ráno byste měl děkovat za to, že máte postel. Máte střechu nad hlavou? Máte. Máte co jíst? Máte. Jste hezky oblečený, ke všemu vypadáte výborně, máte hezký zjev, na lidi působíte příjemně. Tak co, to přece stačí. Spousta lidí tohle nemá.
Také funguje, i když lidem, kteří nejsou od cirkusu jako my, to jde hůře, každé ráno, jakmile otevřete oči, se začít nahlas čtvrt hodiny smát. Někdy to jde opravdu ztuha, ale po takových pěti minutách zjistíte, že to jde samo, a den začíná úplně jinak.
Letos v předjaří jste byla v Indii, co jste si odtamtud přivezla pro naší středoevropskou realitu?
Jsem šťastná, že tam byl se mnou i můj syn. Tam vidíte lidi, jejichž veškerý majetek je to, co mají na sobě, a místo postele spí v díře v zemi. Ale jsou šťastní, protože jsou na stavbě, kde je hadice s vodou. A ti lidé se na vás budou smát, budou se radovat, budou si s vámi povídat a zajímat se, odkud jste, jak žijete, co děláte, co vás zajímá. Koukala jsem na to jako blázen, ale jsem šťastná, že jsem to viděla. Ty životní reálie jsou tak diametrálně odlišné od těch našich, a přesto to jde.
V jednom rozhovoru se vás ptali, co to máte ve vlasech za pírko. Omluvte mě, ale na to se musím zeptat taky?
Tohle pírko je dárek od kamarádky, doma mám těch pírek víc. A proč má pírko? Protože jsem Vinnetou.
Poslední věc, v tom rozhovoru jste také říkala, že vaše období je léto. Teď stojíme na prahu zimy, počasí není nic moc. Na co se teď těšíte, když před sebou nemáte to svoje nejšťastnější letní období?
Dozvěděla jsem se, že obdoba velikonočních svátků – ta oslava vzkříšení, pučení a zázraku života a znovuzrození – se dříve slavila už na podzim. Lidé totiž dokázali v tom tlení, padání a umírání už vidět světlo, oheň a vzkříšení. Kdybychom se nad tím takto zamysleli, když na nás jdou podzimní chmury, že to, co teď odchází, se na jaře vrátí transformované do ještě krásnější podoby, tak by to bylo pěkné. Takže to možná vydržím až do února.
Barbora Hrzánová (*1964, České Budějovice)
Herečka. Po absolvování pražské DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle. V roce 1993 přešla do Divadla Na zábradlí. Nyní je na volné noze (účinkuje například v Divadle na Jezerce). Za postavu retardované Johanky ve filmu Filipa Renče Requiem pro panenku získala ocenění na filmovém festivalu v Torontu. Dvakrát (1995 a 1997) byla nominovaná na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (ve filmech Díky za každé nové ráno a Spiklenci slasti). Velký úspěch sklízí už více než deset let v roli Helenky Součkové v inscenaci Hrdý Budžes Ireny Douskové, za kterou v roce 2003 získala Cenu Thálie.
(redakčně kráceno)