Brno - Liga lidských práv v posledních týdnech dvakrát upozornila na psychiatrickou léčebnu v brněnských Černovicích. A ne zrovna v dobrém světle. Poprvé v případu Milana Sýkory, který se ve Štrasburku domohl půlmilionového odškodného za to, že byl zbaven právní způsobilosti, a podruhé v případu Lukáše Bureše, který před pěti lety skončil na zdejší záchytce a byl podle soudu neoprávněně deset hodin připoután, aniž by to bylo nutné. I on vysoudil půlmilionové odškodné. Podle lidskoprávní organizace oba případy ukazují na nutnost reformy psychiatrické péče v České republice, která se v mnoha případech k pacientům nechová, jak by měla. Reformu deklarovalo před několika týdny i Ministerstvo zdravotnictví, které k tomu zřídilo speciální komisi. Jejím úkolem je zjednodušeně řečeno vyrobit nový model psychiatrické péče, který by měl stávající systém změnit.
Pokud zrušíme léčebny, pacienti s nemocnou duší skončí na ulici
Co na události posledních týdnů říká ředitel psychiatrické léčebny v brněnských Černovicích, jehož zařízení svými „činy“ zdánlivě onu reformu vyvolalo? Nadšený není. Je však přesvědčen, že pacienti „jeho“ léčebny mají péči na nejvyšší úrovni. K reformě a radikálním řešením je opatrný. A není za tím jen jeho obava ze změn. Mluví o zkušenostech ze zahraničí, kde už mají reformy za sebou. Psychiatrii vnímá nejen medicínsky, ale především jako obor sociální, který má, pokud možno, vracet psychiatricky nemocné do normálního života.
„Reforma, o níž se dnes hovoří, se konkrétně v Brně dělá už léta. A případy dvou mužů, které měly být varovným zdviženým prstem před katastrofálním stavem psychiatrické péče, s ní zdaleka nesouvisí tak, jak je dnes médii interpretováno,“ říká ředitel Marek Radimský. "Ten první Štrasburkem odškodněný muž s naší léčebnou souvisel jen tak, že se u nás dozvěděl, že jej jeho poručník nechal znesvéprávnit. V tom druhém - a rozhodně se nechci nijak zbavovat viny - jsme byli pouze institucí, která ve svých prostorách provozuje záchytku zřizovanou Jihomoravským krajem. S psychiatrickou praxí čí péčí, kterou pacientům poskytujeme, nemá nic společného.
Na Vaše zařízení ale oba případy upozornily. Možná v novinářské zkratce, ale upozornily. Co se tedy vlastně stalo?
Nezlobte se, ale o tom bohužel nemohu hovořit, neboť jsem vázán lékařským tajemstvím. Pokud se ale někdo chce dopídit pravdy, ať si přečte soudní rozsudky, jsou veřejné a jsou k dispozici.
Nedozvíme se tedy nic, čím by se chtěla léčebna hájit?
Bohužel.
Historie psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích začíná v roce 1863. Jednalo se o historický počin, který sehrál v rozvoji ústavní psychiatrie významnou úlohu. Duševně nemocným se poprvé na Moravě dostalo humánní a lékařské péče ve specializovaném ústavu. Na svou dobu moderní ústav se stal vzorem pro budování dalších podobných zařízení v Rakousku-Uhersku. V průběhu dalších let prošel ústav různými vývojovými etapami odpovídajícími vývoji psychiatrického léčení v Evropě. Původně koridované stavby se začaly doplňovat pavilony, jejichž kapacita se postupně zvyšovala z počátečních 330 pacientů až na 1 300.
Nutnost reformy psychiatrické péče, jak ji deklarovalo Ministerstvo zdravotnictví, byť ne v souvislosti s případy obou mužů, ale připouštíte?
Samozřejmě. Jen bych chtěl trochu poopravit ony zkreslené představy o dnešní psychiatrické praxi. Rozhodně to ve většině léčeben určitě nefunguje jako v 19. století, jak se občas píše. Můžu mluvit ale hlavně za brněnské Černovice, kde jsem už několik let ředitelem. Už před dvaceti lety začala spolupráce se Švýcary a Holanďany, kteří nám pomáhali nastartovat otevřenější psychiatrii. Nenajdete u nás klecová lůžka ani mříže, máme dostatečný počet personálu na jednoho pacienta, lůžka po 20 lidech jsou naprostou fikcí.
Když pomineme lidskoprávní organizace, i čeští odborníci ale volají po další změně. Hovoří o tom, že je psychiatrická péče nevyhovující, chybí komunitní péče, je příliš mnoho hospitalizací a trvají příliš dlouho. Reformátoři přitom jasně říkají, že by se o pacienty mělo pečovat v malých komunitních zařízeních typu chráněného bydlení. Vše nedaleko místa bydliště pacienta nebo by péče měla přijít za nimi domů.
Opět budu mluvit pouze za Černovice či spíše za Brno a naši spádovou oblast. Pokud jde o lůžka naší léčebny, jejich počet klesl z 1 240 na 841 lůžek. Sociální případy, které dříve mohly v léčebnách být, u nás nenajdete. Všechny, které odléčíme dle protokolu a jejich stav už nedokážeme zlepšit, odesíláme do zařízení k tomu určených, jako jsou ústavy sociální péče či zařízení pro seniory. Nikoho u nás nedržíme. Máme u nás denní stacionář, kam mohou ambulantní pacienti kdykoliv přijít. Spoluzakládali jsme občanské sdružení Práh, které je komunitním centrem pro pacienty například se schizofrenií a dalšími lehčími formami psychóz, kteří už klinickou péči nepotřebují. Spoluzakládali jsme sdružení Lotos pro závislé na alkoholu nebo chráněné bydlení Ovečka určené pro lidi s dlouhodobými duševními onemocněními s různými typy psychotických, afektivních a úzkostných poruch. Samozřejmě, pokud by takových komunitních zařízení bylo více, a byla by schopná nabídnout služby i dalším našim klientům, budeme rádi. Pro psychiatrické zařízení, ale především pro pacienta není nic lepšího, než se po přeléčení vrátit do co nejpřirozenějšího prostředí.
Vy tedy nejste nepřítelem rušení lůžek v léčebnách, ba přímo rušení samotných léčeben, jak se o tom uvažuje?
Rozhodně nemám nic proti proměně psychiatrické péče, která se přiblíží k pacientovi, ať už například formou intervenčních týmů, jaké fungují například v Praze. Ty týmy samy ve spolupráci s obcemi vyhledávají nemocné a jsou schopny pomoci i tam, kde si nemocný nebo jeho rodina neví rady. K čemu bych však byl velmi opatrný, je rušení lůžek. Naše léčebna má obložnost 96 procent. A ta čtyři procenta jsou kapacity, které si necháváme volné. Nemůžeme dát mladou dívku k babičkám a nemůžeme hospitalizovat společně některé diagnózy. Příklad ze zahraničí jsou země Beneluxu. Belgie, která také uvažovala o radikálním snížení lůžek v léčebnách ve prospěch komunitních center, zařízení postavila. Lůžka na psychiatriích ale nakonec zůstala téměř ve stejném počtu. Důvod byl zřejmý. Nemoc duše je nevyléčitelná a může se kdykoliv dostat znovu do fáze, kdy bude takový člověk znovu potřebovat přeléčení v léčebně. A tak se to mnohdy opakuje mnohokrát za život.
Proč?
Funguje to vlastně podobně jako třeba u cukrovky. Důvody jsou nejrůznější. I když pacienti odchází z léčebny takzvaně uzdraveni, nikdy se nevyléčí zcela. Stačí přitom jakýkoliv podnět k tomu, aby se nemoc vrátila. Stačí, aby přestali brát léky, poruší životosprávu, zasáhne je něco v jejich osobním životě.
Komunitní centra, případně intervenční týmy, by je ale možná více ochránily…
To možná ano. Jen se musí spočítat, pro kolik pacientů bude tento způsob vhodný. A bohužel je znám nejeden případ ze zahraničí, kdy tato služba pro klienta fungovala do doby, kdy do ní plynuly finanční prostředky. A až došly, začal upadat.
MUDr. Marek Radimský se narodil se 3. 8. 1950 v Brně. V roce 1968 ukončil SVVŠ. V roce 1977 promoval na Lékařské fakultě UK obor všeobecné lékařství. V roce 1989 ukončil Pedagogickou fakultu v Brně. Od 1. 8. 1977 do 17. 3. 2001 pracoval ve FNsP v Brně-Bohunicích jako lékař. Od 18. 3. 2001 dosud pracuje v Psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích.
Mluvil jste o sdružení Práh, které je zrovna příkladem organizace, která zcela jistě jako všechny ostatní organizace jejich typu stále bojuje s nedostatkem finančních prostředků, ale drží se.
Ale to je jiný příklad. Ty tady budou pořád, protože to berou jako skutečnou službu.
Takže se bojíte, aby tady nevzniklo za peníze z dotací hodně komunit, které přestanou fungovat, až dotační pramen vyschne?
To je velmi přímé pojmenování problému.
A co kdyby politici prosadili, že se psychiatrické léčebny zruší úplně? I tato varianta je na stole.
To je právě úkolem ministerské komise, která by měla všechno spočítat. Tedy i to, kolika lidí by se komunitní péče týkala, kdo ji bude nabízet, kde se bude nabízet a za kolik. To, co zanikne v léčebnách, se musí nějak nahradit. A jak zjistili i sami Belgičané, rozhodně to pak nevyjde stát levněji než péče v léčebnách. Úplné zrušení léčeben je u nás nereálné. Ale i tento model ve světě existuje. Italové například léčebny zrušili v roce 1976.
Jak to dopadlo?
Hodně nemocných skončilo na ulici jako bezdomovci. Dalších se ujali dobročinné organizace a některých jejich rodiny. O kvalitě mluvit neumím. Neznám ji.
V rodině to vlastně všechno začíná. Dá se říct, jak dnes nahlíží na nemocné členové jejich rodin, česká společnost obecně?
To bychom se museli podívat i do vzdálenější historie, protože tento postoj se vyvíjel. Od středověkého, kdy se psychicky nemocní upalovali, přes dobu osvícenství, kdy se sice přestali popravovat, ale začali se od společnosti izolovat. Počátky jakési komunitní péče můžeme hledat v první republice, kdy měla každá obec svoji pastoušku, o duševně nemocného se svým způsobem postarala. Dnes se ukazuje, že by péče o nemocné měla být někde na pomezí medicínské medikamentozní léčby a té komunitní, která se o něj postará po sociální stránce. A pokud jde o společnost - to je velmi těžká otázka. Dalo by se ale říct, že tam, kde bude xenofobie, tedy strach z jinakosti psychicky nemocných, bude jejich pozice vždycky těžká. Naším úkolem je udělat maximum proto, aby se to změnilo.
A je česká společnost vůči duševně nemocným xenofobní?
Má před sebou rozhodně ještě dlouhou cestu, aby nebyla.
A pacientů přibývá.
To je pravda. Především těch s reaktivními poruchami.
Proč?
Je to dáno napětím ve společnosti. Orientací na výkon v tom nejobecnějším slova smyslu, který lidé prostě nevydrží. A pak přibývá psychiatrických poruch u dětí, ale to je dáno spíše lepší diagnostikou než tím, že by nemocných dětí bylo víc.
Mají stejně jako v jiných medicínských oborech dnes větší šanci na vyléčení než třeba před dvaceti lety?
Vývoj psychiatrie je sice poněkud pomalejší než v jiných oborech, ale dá se říci, že velký pokrok zaznamenala právě před zmíněnými dvaceti lety, kdy se objevily nové léky. Jejich vedlejší účinky jsou daleko menší než dřív. Do normálního života se díky nim vrací daleko více pacientů než dřív.
Jsme na psychicky nemocné jako společnost třeba i v plánovaných komunitních centrech připraveni? Připraveni je potkávat…
To je spíše otázka pro společenské vědce. Já jsem psychiatr a vidím problematiku spíše zevnitř - skrze jejich blízké nebo skrze jejich osamění. Mohu ale nahlížení lidí ilustrovat na nedávné historii. Před deseti lety chodily do léčeben desítky dopisů - tu od starosty obce, tu od nájemníků domu, abychom si jejich souseda u nás nechali. Dnes už nechodí. Je však otázkou, jestli je to známkou toho, že společnost už jinakost začala více přijímat. Anebo je lhostejnější. Záleží skutečně na každém z nás.