Klub nenapravitelných optimistů Jeana-Michela Guenassiae je označován jako kniha jeho života. Byť nejde o autobiografii, popisuje Guenassiaeovo mládí a dospívání, které značně ovlivnili právě členové klubu, východoevropští emigranti z 50. a 60. let. I když totiž přišli o rodiny, práci, postavení a zažili mezní situace, nikdy nepřestali toužit po tom změnit svět. Hostem Profilu z 30. listopadu byl francouzský spisovatel Jean-Michel Guenassia. Ptala se Patricie Strouhalová.
„Komunisti už naštěstí skoro neexistují,“ říká Jean-Michel Guenassia
Jste i vy nenapravitelným životním optimistou?
Jsem spíše nenapravitelný než optimista. Kvůli všemu, co kolem sebe vidíme, je těžké být optimistou.
Jaký je život, který žijeme, když se s odstupem ohlédneme zpátky, tak jak jste to udělal vy?
Především musíme zůstat na pozitivní vlně. Musíme se pokusit poučit z dramatických událostí minulosti a jít kupředu. To je signál, který ta kniha vysílá, protože členové toho klubu prožili opravdu dramatické situace, ale přesto říkají, musíme jít dál.
Vaše postavy se nemohl vrátit ke svým původním povoláním, takže nenašli uplatnění jako ve své rodné zemi. Přesto patřili do Klubu nenapravitelných optimistů. Co vlastně určovalo a určuje jejich životní postoj?
Jsou to lidé v exilu, Češi, Poláci, Rusové, východní Němci, kteří v padesátých nebo šedesátých letech utekli ze své země před komunismem a uchýlili se do Paříže, kde všichni žili v kavárně na Montparnasse. Mladý Pařížan, hlavní postava románu, se s nimi setká, pomáhá jim, víceméně je adoptuje. A oni mu vypráví své příběhy, což je pro něj velká životní lekce.
Jsou to reálné postavy?
Jsou to i fiktivní osoby, u kterých jsem však použil spoustu detailů skutečných osob.
V románu je často zmiňována otázka politického rozporu mezi levicí a pravicí. Michelova matka pochází z buržoazní rodiny, otec je z rodiny vystěhovalců, někteří členové klubu jsou komunisté, jiní jejich odpůrci. Je tento konflikt stále aktuální?
Nemyslím si to. Komunisté dnes skoro nikde na světě neexistují, naštěstí. Otázka, kterou si v této knize kladu, ale je: proč vyhrávají i prohrávají stále ti samí, proč nikdy neuspějí dobré nápady, ale bankéři?
Ti lidé prožili kvůli komunismu opravdu dramatický život – komunismus vznikl jako dobrý nápad, ale nikdy neuspěl.
V knize popisujete setkání s předními francouzskými filozofy, například Sartrem. Poznal jste se s nimi osobně?
Potkal jsem ho jako mladý v kavárně, jak hrál s Kesselem šachy a smáli se. Celý život jsem si kladl otázku, proč se vlastně smáli, což je i jeden z momentů tohoto románu. Později mi jeden Maďar, člen klubu, vyprávěl, že Sartre a Kessel jim dávali peníze, aby přežili. Ti lidé byli totiž opravdu velice chudí a bez jejich finanční pomoci by to nikdy nepřežili. Tento Maďar navíc Sartera nesnášel kvůli jeho komunistickým myšlenkám.
Které období pro vás bylo zlomové v tom, že jste se dokázal hlouběji ponořit do psaní, ke svým postavám?
Velice dlouho jsem pracoval jako scenárista a psal pro francouzskou televizi, nicméně někdy jsem měl témata, která nešla přetavit ve scénář. Tak jsem se rozhodl, že budu psát. Trvalo mi šest let, než jsem tu knihu napsal, ale od té doby jsem se posunul o kus dál. Myslím, že jsem vyspěl.
Nakolik jsou vaše knihy autobiografické?
Autobiografické tam není prakticky nic. Je to fikce. Baví mě hovořit o utopiích, o lidech, kteří nezůstávají jenom ve svém osobním a rodinném světě, ale chtějí svět změnit. Právě otázka, jestli jako obyčejní občané můžeme změnit svět, je to, co mě zajímá.
Profil: Jean-Michel Guenassia (zdroj: ČT24)
A jak vy chcete změnit svět? Nebo si myslíte, že svými knihami ho změníte a měníte?
Nemyslím, že bych mohl změnit svět. Když bude mít čtenář u mých knih radost, už to bude pozitivní.
Čeho si na životě ceníte nejvíc?
Svobody, že mohu psát. To je výjimečné, mohu napsat to, nad čím přemýšlím, a mám čas to napsat.
Cítíte se při psaní nejen svobodný, ale také osamocený? Osamocenost, která vám dává svobodu ke psaní?
Čtete nebo píšete samozřejmě sám, ale nepíšete jenom pro sebe. V určitý okamžik to komunikujete s ostatními a chcete být pochopen. Takže je tady skutečný vztah: autor románu a čtenář. Čtenáře proto musíme mít neustále paměti a já si rád hraju s čtenáři.
Jak si představujete svého čtenáře? Čím pro vás je, když se s ním setkáte třeba při autorských čteních?
Nepředstavuji si ho. Kdekoliv, ať už je to ve Francii, Německu, či v Praze, se setkávám se čtenáři, mají víceméně stejné reakce, jsou nadšení a mají z toho radost. Pokud příběh skutečně funguje, tak funguje všude po světě. Jsme všichni stejní, Francouzi, Španělové, Italové, jakmile čteme něco, co se nám libí, reagujeme stejně a vnímáme ten příběh.
Na konci příštího roku u nás vyjde vaše kniha Vysněný život Ernesta G., která popisuje životní osudy českého lékaře Josefa Kaplana. Z části se odehrává v socialistickém Československu. Co vás inspirovalo k napsání tohoto příběhu?
Setkal jsem se s mnoha Čechy, kteří žili už dlouho v Paříži, a oni mi vyprávěli svůj život. Tím jsem získal celou řadu detailů, které jsem při vyprávění o Kaplanovi použil. Někdy mi Pražané říkají, že je to, jako kdyby to napsal Čech. Mnozí třeba hovořili o finále v mistrovství světa v hokeji v roce 1969 mezi Československem a Sovětským svazem. A takových detailů je tam celá řada.
Jak vám bylo, když jste poslouchal životní příběhy lidí, kteří mluvili o opouštění, ale také o odpouštění?
Bylo to velice dojemné. Ti lidé byli donuceni opustit svou zemi. Pro ně to byla otázka života a smrti. Kdyby tady zůstali, mohli jít do vězení, případně zemřít. Museli opustit svou rodinu, zemi, práci. Pro ty, kteří odešli, i pro ty, kteří tu zůstali, to byl šok. Potkal jsem se i s řadou Maďarů, kteří odešli po roce 1956, a Čechů, kteří odešli po roce 1968. Vnímal jsem tu obrovskou melancholii, ty obrovské city. Někteří zůstali v Paříži a vybudovali si svůj vlastní život, ale vracejí se do Čech, aby navštívili své známé. A vždy je ta země pro ně něčím výjimečným. Je to část jich samých, kterou tam museli nechat, je to něco, co jim chybí. To je prostě exil, a proto je to velice dojemné.
(redakčně kráceno)