U většiny veřejnosti je zapsán jako milovník hudby z třicátých let, kterou do dnešní doby vrací v nenapodobitelné podobě se svým swingovým orchestrem Melody Makers. Příští rok se zcela novým programem Perly swingu. Pole jeho působnosti je však mnohem širší a zahrnuje takové kategorie, jako je herectví, tanec, operní režie či hra golfu. V tomto roce navíc dokončil první verzi filmového scénáře adaptace knihy Hastrman od Miloše Urbana. S Ondřejem Havelkou hovořil v Profilu z 5. prosince Jiří Václavek.
„Opera musí přilákat mladé publikum,“ říká Ondřej Havelka
Na začátku roku jste řekl, že pracujete na filmovém scénáři. Prý je to pro vás splnění snu. Jak to pokračuje?
Pokračuje to docela slibně. Dostali jsme podporu na vypracování scénáře od ministerstva kultury a první verze už je skoro hotová. To ale ještě neznamená, že bychom mohli začít točit. První verze je pouze takový nástřel.
A když říkáte, že si tím splním sen, tak tohle to ještě nebude. Splnil bych si ho, kdybych natočil film, který se týká hudby z třicátých let. Tohle je odbočka, o které jsem ale také dlouho snil. Jde o film podle předlohy Miloše Urbana Hastrman.
Převést takovýto text do filmové podoby je asi poměrně náročná záležitost?
Je to strašně náročné, protože to je rozsáhlá látka, kterou se snažíme scuknout do normální filmové stopáže. Kniha se skládá ze dvou částí a já preferuji tu první, ta mě baví úžasně.
Chcete si v tom filmu i zahrát?
Ne.
Dnes vás člověk v televizi moc nevidí. Budeme tedy saturováni tím, že místo vás uvidíme film podle vámi zpracovaného scénáře?
Už před časem jsem si řekl, že nemá smysl se po herectví honit. Se svojí kapelou totiž performuju na scéně vlastně pořád, takže jsem dostatečně saturován. A proto, že jsem svou aktivitu přenesl kromě kapely ještě na režii, nemám na herectví ani čas.
K herectví vád dostala Ypsilonka, vaše první angažmá?
To už je tedy velký pravěk, ale je inspirace tehdejší Ypsilonkou byla opravdu veliká. Zásadnější pak ale bylo setkání s Pavlem Klikarem, který zakládal Originální pražský synkopický orchestr (OPSO), v čemž já pokračuji s Melody Makers. Je to průběžná práce, protože každý rok představujeme nový program.
Vzpomínáte ještě na léta s OPSO? Nebo je tam ještě trochu zahořklosti z toho, jak to dopadlo?
Zahořklost v žádném případě. Byla to úžasná léta a spolupráce s Pavlem Klikarem byla nejzásadnější etapa v mém životě. Od něj jsem se naučil nejvíc. Je to mimořádná osobnost.
Stále vystupujete s Melody Makers ve složení jako v roce 1995?
Složení se lehce pozměnilo, ale ty pilíře, muzikantské osobnosti, tam zůstávají. Takže jsem rád, že v podstatě můžeme mluvit o stabilním obsazení. A zrovna teď je okamžik, pro mě naprosto úžasný, protože s námi zase začíná stabilně spolupracovat slovenský trumpetista Juraj Bartoš, který téměř sám připravil celý nový program, protože napsal aranže a nastudoval to s kapelou. Tato těsná spolupráce mi činí obrovskou radost, protože je to famózní muzikant a skvělá hudební osobnost.
14. prosince v Lucerně představíte svůj nový program Perly swingu. Jak vás pohlcuje jeho zkoušení a poslední přípravy?
S kapelou zkoušíme už do srpna, vlastně ten program už hrajeme, takže už to jen dolaďujeme, pilujeme. Teď se koncentruju na přípravu samotného pražského koncertu, abych byl skutečně ve formě, protože tento koncert je vždycky trochu výjimečnější než ostatní. Máme tam hosty, nějaké taneční atrakce a tak dále.
Jak při takovém koncertu mixujete takzvané jistoty, to, co bude mít vždy pozitivní ohlas, s novinkami?
To je docela ožehavá otázka, protože tentokrát bude novinek hodně a těch takzvaných orchestrálních hitů méně, i když pár jich zazní. Fakt je, že jak jsme se do toho s Jurajem Bartošem pustili, udělali jsme toho letos hodně a chtěli bychom to Pražanům všechno předvést. Takže program bude skutečně hodně nový. Ostatně jmenuje se to Perly swingu, tak je také musíme předvést.
Mají milovníci této hudby, kteří nutně musí být konzervativnější, rádi, když přijdete s něčím novým? Nebo musíte být obezřetní, abyste to nepřehnali?
Samozřejmě se snažím myslet na naše publikum, a proto se každý rok snažím přinést nový program s novým tématem nebo novými kusy. Zároveň ale musíme myslet na sebe, na to, aby nás to bavilo. Perly swingu jsou pak pro nás trochu nová kapitola, protože to jsou věci, na které jsme si dodnes třeba vůbec netroufali. Já si ale myslím, že je vždy důležité diváka překvapit – novým tématem, programem, sestavou a tak dále.
Profil: Ondřej Havelka (zdroj: ČT24)
Jak obtížné je nepodlehnout svodům spoléhat jen na klasiku a nedostat se do role doprovodu plesů a večírků?
To mě vůbec nebaví. Musím mít pocit, že jdeme pořád dál, že pořád přinášíme něco nového. Když cítím, že v orchestru takový pohyb existuje, mám pocit, že žiju.
Leitmotiv „musím jít dál“ stál i u vašeho rozhodnutí dotáhnout do konce studium operní režie?
To byl trochu jiný impuls. Od začátku mé herecké kariéry říkám, že představa, že budu hopsat na jevišti až do důchodu, mě moc neláká. Proto jsem si říkal, že nějak postupně přejdu k režii. Už na škole jsem se svými spolužáky připravoval nějaké drobné divadelní projekty a většinou jsem to režíroval. Takže sklony k režisérské profesi jsem měl už tehdy, teď to vlastně logicky přichází. Byl jsem až překvapený, že se to stalo téměř samo, aniž bych to nějak korigoval.
Stalo se to na brněnské Janáčkově akademii. V Brně ostatně také děláte některé své operní režie. Viděl jsem vaši Prodanou nevěstu, velmi civilně pojatou, bližší zpěvohře?
První verze Smetanovy Prodané nevěsty byl v podstatě muzikál, hra se zpěvy. Studoval jsem dobové záznamy, zápisy a svědectví a dospěl k tomu, že to tehdy skutečně brali jako takový vodvil, nebyla to žádná unylá záležitost. Tak jsem se snažil udělat to trošku jako ze života.
Mohlo by takovéto zcivilnění, snesení z piedestalu, opeře pomoci v současné době?
Zásadně. Smutný fakt je, že opernímu publiku je průměrně šedesát a víc. Jsem samozřejmě rád, že tady jsou tito milovníci opery. Jenže až zestárnou natolik, že nebudou moci dojít do divadla, bude to možná konec opery. Opera teď musí nasměrovat všechny síly k tomu, aby na sebe přilákala mladé publikum a naučila ho na sebe chodit.
Mimochodem, jaká je vaše oblíbená opera? Máte rád úplnou klasiku, jako je Norma, Tosca?
Norma je krásná, Tosca taky. Toscu nebo Veridho Traviatu bych si rád udělal. Nejradši mám ale veristy a moderní opery, protože více vycházejí z dramatického tvaru a je v nich více dialogových scén, což mně konvenuje.
Jak se zpětně díváte na operu Nagano? Nebylo to přece jenom příliš divoké?
Ne. Bylo to divoké, ale dobře divoké. Myslím, že to byl to docela počin. Jaroslav Dušek koketuje s dalším opusem a už jsme se domluvili, co to bude a kde to bude. Jestli to dobře dopadne, tak na podzim roku 2014 by mohla být premiéra nové opery.
Zase něco provokativně aktuálně českého?
Tentokrát to bude spíše niterná záležitost a velice komorní věc, ale pro operu naprosto nečekaná.
Onehdy jste řekl, že všechno, co děláte, je dílem náhody. Opravdu všechno, anebo je něco, co vzniklo systematicky a záměrně?
Šťastné náhody mohou být ty impulsy, které k tomu vedou. Když už se začnu něčemu věnovat, náhoda to moc není. Je to cílevědomá věc, kdy si jdu za svou představou a cílem, a snažím se, abych toho dosáhl ve vrcholné poloze. Někdy se to podaří, někdy méně. Faktem ale je, že když člověk kolem sebe vytváří auru správných energií, přitahuje ty dobré věci. A já měl mnohdy velikou kliku, že jsem natrefil do skutečně krásných příležitostí. Nemůžu si stěžovat.
A co golf, máte na něj čas?
Nemám. V poslední době opravdu moc ne.
Ondřej Havelka (*1954, Praha)
Herec, zpěvák, režisér, tanečník, golfista. Absolvoval obor herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze a obor operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Po studiu herectví působil šest let v pražském divadle Studio Ypsilon. Brzy se prosadil i jako filmový a televizní herec. Od studentských let se věnuje interpretaci jazzové a populární hudby 20. a 30. let. Natočil šest alb s OPSO a v roce 1995 založil vlastní swingový orchestr Melody Makers. V roce 2004 režíroval v Národním divadle operu Nagano aneb hokej v opeře autorů Martina Smolky a Jaroslava Duška.
(redakčně kráceno)