„Slovenská justice je stát ve státě,“ říká Zuzana Piussi

Za dokument Nemoc třetí moci málem skončila ve vězení. Ve svém filmu totiž poodhalila praktiky slovenské justice, která se stala pod vlivem „starých struktur“ a „mafiánských kmotrů“ nekontrolovatelnou. Od až dvou let vězení pomohla intervence českých novinářů a politiků, slovenští novináři ze strachu z finančního postihu často raději mlčeli. Hostem Pavlíny Pilařové v pořadu Před půlnocí byla slovenská režisérka a dokumentaristka Zuzana Piussi.

Kromě dokumentů Nemoc třetí moci a Od Fica do Fica jste natočila i dokumentární detektivku Koliba, o osudu slovenského filmu, nebo dokument Andělé pláčou, o konfliktu homosexuality s katolickou vírou na Slovensku. Proč si vybíráte takováto kontroverzní témata?
Tvořila jsem i jiné filmy, ale nálepka té, která provokuje, mi zůstala. Témata si přitom vybírají mě - téma přijde a nějakým způsobem mě nadchne. Nedělám to s tím,  že chci někoho pobouřit.

Člověka jako občana nějaké země něco trápí nebo ho zajímají věci okolo něj. A já si připadám úplně normální, když mě zajímá svět, v kterém žijeme.
A taky ráda točím. Doporučuju to každé ženě. K filmu jsem se dostala jako třicetiletá po mateřské. Dělala jsem kostýmové výtvarnictví a scénografii, ale řekla jsem si, že je třeba něco změnit, že mě to neuspokojuje. Vždycky jsem měla radši dokumenty než hrané filmy. Sama jsem hrála v divadle a už hercům ani tak moc nevěřím. Hrají dobře, ale hrají. Mě zajímal skutečný člověk. A protože jsem k tomu dokumentu vždy směřovala, začala jsem ho studovat.

Také někdy sama stojíte i za kamerou, proč?
Pro mě je to absolutní svoboda. Já nejsem režisér, který dostává granty. Film od Fica do Fica by nevznikl, kdybych čekala na grant. Než by mi ho schválili, to téma by mi uteklo. Musíte vzít do rukou kameru a nějak ten příběh zachytit. Tak se tak sama s tou kamerou zdokonaluji. Některé filmy jsou kameramansky lepší, jiné horší. Ale mě to baví. Když držíte kameru, je to vaše oko, váš pohled. Na dalším filmu kameramana mít budu, Tomáše Stanika. On je asi jediný, s kterým spolupracuji a který se mnou souzní.

Vy tedy točíte často o korupci, bezpráví na vysokých místech, mnozí novináři se vás poté ptají, jestli se nebojíte následků? Vy často odpovídáte, že na tohle v tu chvíli nemyslíte. Ve chvíli, kdy vám hrozily až dva roky vězení, jste to ale asi na lehkou váhu nebrala?
Nebylo to příjemné, když se má dcera rozplakala, protože jí pověděli ve škole, že její máma jde do basy. Tehdy mi zavolala a já jí vysvětlila, aby se nebála, že utečeme do Ameriky, že stát, kde jdou do vězení novináři nebo filmaři, je nemocný a nedá se v něm žít. Tak jsem ji uklidnila.

K trestnímu stíhání dala podnět v červenci 2012 jedna ze soudkyň, Helena Kožíková. Vy jste ji dle jejích slov točila bez jejího vědomí. V jaké fázi je teď ta žaloba?
Má kamera je docela velká, takže věděla, že jsem ji natáčela. Já jsem jenom nebyla ochotná kameru vypnout. Člověk, který má máslo na hlavě, kdy jde o smrt soudkyně, vám neřekne, že souhlasí s natáčením. Já k tomu přistupovala tak, že je to člen soudní rady, společnost tou kauzou žila a dcera doktorky Laukové, soudkyně, která zemřela, si chtěla promluvit se soudkyní, která její matce stopla nemocenské dávky. Tak jsem tu kameru nevypnula.
Bylo to zvláštní. Slovenská společnost se rozdělila na dvě skupiny. Na lidi, kteří tvrdili, že co si ti novináři a filmaři dovolují, natáčet vše, že to nebylo to košer, že jsem ji nevypnula. Druzí se opírali o jakýsi kodex BBC, že když člověk udělá něco ve společenském zájmu a chce něco odhalit, nemusí vypnout kameru a může natáčet i skrytou kamerou. Takové filmy se natáčely v Holandsku i ve Velké Británii.
Když jsem to natáčela, myslela jsem, že její tvář zamažu. Mně nešlo o její tvář, mně šlo o to poukázat na ten strašidelný systém, který u nás funguje. Na to zastrašování a zoufalství, které člověk má, když mu zabijí matku, na to, jak se s tím těžko vyrovnává. Chtěla jsem natočit, co se ve společnosti děje, v jakém stavu je slovenská justice.

Nakolik vás osobně ten příběh vtáhne, když točíte s lidmi, kteří evidentně lžou, jsou zapleteni do korupce a té špíny okolo, a naopak s těmi, kteří se snaží jít za pravdou?
Mám asi ráda lidi, kteří bojují, i když vědí, že prohrají. I ti soudcové. Je to hrstka soudců, kteří mají jinou morálku než většina. U nás je dva tisíce soudců a jenom asi sto padesát se jich vzepřelo proti Harabinovi (předseda Nejvyššího soudu SR – pozn. red.). To je jen hrstka lidí, svůj boj měli takřka prohraný.
A to téma… Pokud člověk dělá dokument, musí nechat na divákovi, aby si udělal vlastní názor. Musíte mít obě strany. Kdybych nenatočila doktora Harabina jako prvního, tak se do toho dokumentu možná ani nepustím. Potřebovala jsem mít ve filmu, jak se k tomu staví. Kdybych neměla tu druhou stranu, nemá to význam.

Řekněme, že hlavní postavou, okolo které se vše odvíjí, je Štefan Harabin, slovenský právník, v současnosti předseda Nejvyššího soudu Slovenské republiky, ve vládě Roberta Fica místopředseda a ministr spravedlnosti. On je v tom dokumentu vykreslen v záporné roli – údajně je napojen na mafiánské kmotry, dokáže justici vyčistit  podle svého a nepohodlné soudce odstranit, dát na vedlejší kolej. Myslíte si, že po zhlédnutí vašeho dokumentu může někdo říct, že mu fandí, že je to hrdina?
Ale ano. Někdy se nad tím i pousměju. Jednou jsem se bavila s taxikářem a on mi řekl, že by to udělal stejně jako on, že je to frajer, že ví, že to vyčistí, ať dělá, co chce.

Jak dokážete lidi postavit před kameru, přemluvit je, aby hovořili s vámi, aby byli otevření?
Já říkám, že když je člověk k lidem upřímný a řekne jim, co dělá a proč to dělá, proč je to téma zajímavé, lidi na to buď přistoupí, anebo ne. Já bych se do toho možná dost zamotala, kdybych začala lhát. Já bych si to nepamatovala. Lhát může jen člověk, který má dobrou paměť.

Když lidé zkouší nějaké úhybné manévry a odpovídají třeba protiotázkou, chcete nakonec dostat z toho člověka odpověď? Nebo to možná ani není smyslem a vaším cílem je ukázat, jak nedokáže odpovědět?
Je pěkné, že je mezi námi nějaký vztah a že spolu mluvíme. Možná stačí ukázat, že hovoříte s tím člověkem, že za ním jdete, že to není přichystané, že ho vidíte na jednání. On s natáčením souhlasí a poví vám, co si myslí, protože má tu potřebu vám povědět svůj názor. Z filmu pak vycítíte, kde je ten člověk a jak přemýšlí.

Ten dokument ukazuje, jak slovenská soudcovská disciplinární komise dokáže odstranit nepohodlné soudce, kteří se snaží být nezávislí a dělat právo tak, jak má být. Stejně jako pan Harabin i samotní členové komise se ohání tím spojením  „nezávislost justice“. Jak vy si vysvětlujete, že se tímto spojením neustále ohání, a přitom ve je vašem filmu vidět jasně vidět, když jste točila na té komisi, že justice v daném okamžiku opravdu nezávislá není. Myslíte, že oni sami věří té lži?
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak člověk vnímá svoji pravdu. To byla pro mě ta největší záhada. Devadesát procent občanů Slovenské republiky nevěří slovenské justici a vědí, že je tu něco nemocného. Tito lidé to ale nevidí, opravdu nevidí. Když jsem se ptala bez kamery některých soudců, kteří stojí za Harabinou, kde je v justici problém, jejich hlavní starostí bylo, že mají menší platy než soudci Ústavního soudu. To jsem byla opravdu překvapená.
Nezávislost v justici vznikla tak, že se zakonzervoval systém. Nevyměnily se ty staré struktury z dob komunismu a nadto se ta funkce se dědí. U nás je justice skutečně na státu nezávislá – je to stát v státě. Hrozné je, že lidé jako Ernest Valko nebo Juraj Majchrák, kteří chtěli a tvořili zákon, aby justice byla takto nezávislá, si neuvědomovali dnešní situaci. Ernest Valko při rozhovoru se mnou plakal, že si ani v nejhorším snu si nepomyslel, jak by to šlo zneužít. A ten stav je zakonzervovaný v tom, co je vidět ve filmu. Proto tím tak strašně trpí – snažili se vytvořit nezávislou justici, a justice přestala mít kontrolu.

Vy jste zmínila doktora Majchráka. On byl také jedním z kritiků Štefana Harabina. Nakonec spáchal sebevraždu. Vy jste na pohřbu točila svůj dokument. Jaký jste z toho měla pocit? Asi není jednoduché přijít na pohřeb člověka, který se snažil bojovat za pravdu a takhle skončil?
Já jsem více záběrů použila z televize Joj, protože to vlastně byla významná událost. Také mám sama s takovými věcmi problém a neumím to natočit. Myslím, že jsem natáčela jen proslovy, které ti lidé vedli.

Na následky nátlaku svých nadřízených zemřela také jedna ze soudkyň. V tom dokumentu zazní jedna věta, kdy se dcera soudkyně snaží sejít s bývalou přítelkyní její matky, soudkyní, která ji v podstatě podrazila. Nedomluví se s ní, dcera tam sedí, vy ji zabíráte kamerou, ona pláče a říká: „Řekněte mi, má cenu ještě dále bojovat?“ Myslíte si, že má cenu bojovat?
Já myslím, že má. I Zuzka Lauková bojuje. Je to těžké období, ale po čase se zase vzchopí a bojuje, ona je silná.

Byly tam i záběry z komise. Vy jste těm lidem dala pásku přes oči. Mě tam překvapilo to, že po pohřbu doktora Majchráka rozebírali jeho osobní vztahy velmi nevybíravým způsobem, manželku, milenku a tak dále. Měla jste pocit, že by se možná měl někdo ozvat, že takové věci tam vůbec nepatří?
Určitě jsem ten pocit měla. To byla věc, která mě nejvíc šokovala. Šla jsem na soudní radu, nejvyšší orgán soudní moci, a říkala jsem si, jak asi ta rada vypadá. Najednou vidíte takové „dědky“, které kdybyste potkali v kadeřnictví, tak si řeknete, no dobře. Ale to je nejvyšší orgán soudní moci. Byla jsem z toho nejvíce šokovaná z toho, jací lidé to jsou, o čem se hovoří, co je zajímá. To jsem chtěla dát do filmu, protože to vám žádná televize neukáže.

Mě tam zarazila ještě jedna věc. Na konci dokumentu je uvedeno: „Mistr zvuku si nepřeje být jmenován, protože má strach.“ Opravdu to tak ovlivnilo ty lidi, kteří s vámi na dokumentu pracovali, že si někteří nepřáli být jmenováni?
Ano, i to se stalo. Ta atmosféra na Slovensku je plná strachu, je to smutné. Také mě to překvapilo. Byli dva. Vysvětlili, že by mohli mít problémy a že se bojí. Pochopila jsem to. Producent to dal do titulků kvůli tomu, že i to je výpověď o naší době a o naší justici.

Myslíte si, že stav justice vás je takový i kvůli novinářům a neochotě sledovat kauzy do hloubky a dlouhodobě?
Problém je ve finanční likvidaci. Deník si nemůže dovolit platit soudní poplatky a pokuty, protože u nás vysoudíte cokoliv. Nemůžete věřit justici a tomu, že správně rozhodne. Novinář napíše článek, politik se ozve a soudce se ozve a najednou noviny musí zaplatit 200 tisíc euro EUR. Tak si řeknou, že o tom raději psát nebudou. Toto se stalo i novinářce Zuzce Petkové, která psala o justici a byla trestně stíhaná, noviny musely platit. Není to nic moc.

Pojďme na závěr k veselejšímu tématu, k vaší současné práci. Jste také režisérkou jednoho z dílů třináctidílného cyklu Celnice, který vznikl v koprodukci České televize a slovenské RTVS. Co je jeho smyslem?
Já jsem tvořila díl s názvem Krize elit. Myslím, že je zajímavé, že čeští a slovenští režiséři se dali dohromady a vznikl projekt, ve kterém diváci mohou vidět obraz naší doby. A to by měl dokument dělat – reflektovat obraz doby, ve které žijeme. Dokumenty jsou autorské. Takže je to jen o tom, zda českého diváka zaujme, co se děje na Slovensku…

Když na vás spadla ta žaloba, tak se čeští novináři za vás také postavili.
To musím říci, že i víc, jak slovenští. Je to paradox. Kdybych měla říct, ve kterých novinách jsem byla nejvíce, tak určitě v těch českých.

Máte dojem, že jsme neustále národově spřízněni? Že nás nelze zcela oddělit?
Myslím si, že ano. Rozpad Československa byl o nás bez nás. Mělo být referendum, mohli bychom říci svůj názor.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod