Podstatnou část vašeho života jste obětovala péči o jiné. Máte v sobě zakořeněný dar empatie? Nebo čím to bylo?
Nemyslím si, že jsem se pro někoho obětovala. Život mě přivedl tam, kam mě přivedl. Vyrůstala jsem s neslyšící sestřenicí, takže tak jako jsem se učila mluvit, tak jsem se učila znakový jazyk. Díky tomu odjakživa tíhnu k lidem znevýhodněným, k dětem, na kterých je páchána nespravedlnost, a k tomu nějak jim pomáhat.
Následně jste studovala střední zdravotnickou školu. Proč jste se rozhodla jít tímto směrem?
Běžela tehdy Nemocnice na kraji města a mně se to moc líbilo, také se mi líbila Ina, a rozhodně mě k tomu přiměla i práce s nemocnými lidmi. Nikdy jsem ale nebyla typ klidné, trpělivé sestřičky, které jenom rozdává léky. Mě to vždy táhlo k nějaké akci, takže jsem přešla do oblasti akutní medicíny.
Následně jste pracovala na ARO, jak na to vzpomínáte?
To byl docela šok. Moje první působiště bylo na jednotce intenzivní péče, pak jsem studovala na pracovníka ARO. Viděla jsem zemřít desítky lidí, což je zážitek, který nelze popsat, zůstane to ve vás.
Byl to důvod, proč jste se rozhodla posunout někam dál?
Vidíte sice mnoho smrti, ale také spoustu zachráněných životů, spoustu dobrých konců, takže kvůli tomu jsem neskončila. Důvod byl prozaičtější. Přestěhovala jsem se, mezitím jsem dělala vysokou školu, měla postiženého syna. A protože mě to k handicapovaným, k týraným a zanedbávaným dětem vždy táhlo, setkala jsem se s Fondem ohroženým dětí a jejich filozofie péče o týrané děti a o děti opuštěné se mi moc zamlouvala. Proto jsem začala s Fondem ohrožených dětí spolupracovat, což vyústilo v založení brněnského Klokánku.
S jakou vizí jste do budování brněnského Klokánku šla?
Mně se velmi líbil princip, že dítě, které je odebrané z rodiny, není součástí velkého kolektivu, ale že patří do bytové jednotky, kde vyrůstá se třemi čtyřmi dětmi, že když mu není dobře, může jít za svou tetou a vlézt si k ní na křeslo. Díky tomu přátelům a kamarádů, kontaktům na významné osobnosti, a mnoha obětavým lidem se podařilo sehnat objekt pro brněnský Klokánek i veškeré finance, a tímto způsobem to podporovat.
Jak složité je vést takové zatřízení? Jak vnímají jeho roli lidé nebo úřady? Jak to bylo v té době složité?
Bylo to velice složité z jednoho prostého důvodu. U nás jsou dvě strany, dětské domovy a Fond ohrožených dětí, který prosazuje úplně jiný přístup, takže počáteční stav nebyl jednoduchý. Ovšem nakonec se sociální pracovnice, které k nám chodily na kontrolu, nebo soudci, kteří svěřovali děti do našeho zařízení, přesvědčili o principu fungování naší práce. Zjistili, že máme svého pediatra, své psychology, své sociální pracovník a že se snažíme zachovat profesionalitu jako ve státním zařízení.
Brněnský Klokánek proslul nechvalně známou kuřimskou kauzou. Jak na to období vzpomínáte?
Na Kuřim se nedá zapomenout. Ondřeje s Jakubem jsem měla velmi ráda, přála bych jim, aby byl jejich život v budoucnu šťastný. A Barbora Škrlová, takzvaná Anička…, nikdy nezapomenu na ten šílený stres, když se k nám za velmi podivných okolností dostala ta velmi podivná bytost – na pohled jejích očí nikdy nezapomenu. Bylo to na základě soudního rozhodnutí – soudce dal této bytůstce identitu, takže přestože se mně, pediatrovi a psycholožce zdála velmi zvláštní a nepopsatelná, přijmout jsme ji museli. Dostávali jsme potom anonymní dopisy, lidé na ulici nám vyčítali, jak jsme ji mohli přijmout, když byla úplně jiného věku. Pak se ocitla někde na severu Evropy, všechno to bylo velice složité. Kuřimská kauza, velká bolest pro ty děti, pro nás, práce a medializace, která s tím byla spojená, nebyla příjemná.
Před půlnocí
Brněnský Klokánek jste později opustila a přešla k policii. Co vás k tomu tenkrát vedlo? Proč zrovna k policii?
V určitých aspektech, mimo jiné ekonomických, jsem se neshodla s paní doktorkou Vodičkovou. Nerada o tom mluvím, protože si jí vážím. Nicméně ze dne na den jsem se rozhodla, položila klíče na stůl a odešla jsem. Byla to velká bolest, protože jsem to zařízení vybudovala, byly tam lidé a děti, které jsem měla velmi ráda. Nechala jsem tam kus života.
Protože jsem s policií předtím spolupracovala na nějakých případech a nabízeli mi místo, přešla jsem k policii. To byl šok. Jak jsem překotně odešla z Klokánku, nedošlo mi, že každý policista musí mít výbornou fyzičku a že se dělají vstupní testy. Jednoho dne mi zazvonil telefon, že se mám dostavit na Kometu, vzít si botasky a cvičební úbor. Tam jsem se pokoušela běhat a dělat nějaké kliky, samozřejmě jsem testy neprošla. Několik měsíců jsem pak byla doma, dokonce jsem si platila osobního trenéra, protože sama bych se na to připravit nedokázala.
Jaké vůbec je v současné době u nás povědomí o problematice domácího násilí?
Mnoho lidí má dnes pocit, že domácí násilí je módní téma. Domácí násilí je nejobyčejnější a téměř nejkrutější utrpení. Je za zavřenými dveřmi, mnohdy trvá velmi dlouho, nechává jizvy na těle, ale i na duši. Bývá v oblasti sociální, ekonomické a také sexuální. Týká se to seniorů, u většiny případů domácího násilí jsou přítomny malé děti. Takže to není módní záležitost, ale dlouhotrvající utrpení, o kterém musí veřejnost mluvit, aby se o něm nebáli mluvit ti, kterým je ubližováno.
Jakým způsobem pracujete? Co všechno vaše práce obnáší?
Problematika domácího násilí se dotýká justice, intervenčních center sociálních služeb, ale tu nejtěžší, horkou fázi nese policie. Když policisté vyjíždí k případu domácího násilí, kolikrát neví, co je čeká, kdo bude jak opilý, jestli tam není nelegálně držená zbraň, informace si často protiřečí. Policista musí vyhodnotit, zda se jedná, anebo nejedná o domácí násilí a zda má tu násilnou osobu vykázat. Vykázání je zásah do práv člověka, takže je to velice citlivá záležitost. Na druhou stranu díky bohu za to, že nám zákonodárci institut vykázání dali, že se postavili na stranu ohrožené osoby, že násilí za zavřenými dveřmi nebude soukromá věc.
Reflektuje tedy legislativa domácí násilí lépe než v minulosti?
Máme rozdílné pojmy. Institut vykázání je použit v případě, že se útok může opakovat. Násilná osoba je pak na deset dní vykázána ze svého obydlí, přičemž vykázání lze soudním rozhodnutím prodloužit až na rok. Pak máme zvlášť přestupkové a zvlášť trestní řízení.
Institut vykázání je skvělá věc, ale ještě se s ním musíme naučit pracovat. Zákon máme, máme vypracovanou metodiku, proškolené policisty, ale také policisty, kteří se na problematiku domácího násilí dívají různě. Každý máme jinde hranici a bohužel i jinou toleranci k násilí. Dva víceméně podobné incidenty tak mohou být posouzeny naprosto odlišně. Zatímco v jednom případě dojde ke stíhání a odsouzení, u druhého je z toho pouze přestupek. To není dobře.
Předpokládám, že u domácího násilí se velmi často setkáváte s tím, že ho dlouho nemá šanci nikdo zpozorovat. Je to i v tom, že lidé, kteří jsou toho svědky, nedokážou správně vyhodnotit, co je reálné ohrožení?
Svědků míváme málo, často jsou jedinými svědky děti. A dítě nemůže nic dělat, bere mu to radost z dětství, mnohdy musí mámu bránit před tátou, kolikrát se nevyspí, protože čeká, jestli se táta vrátí z hospody a bude mámu napadat. Dítě se pak k tomu musí nějak postavit: buď se ztotožní s osobou násilnou a kruh násilí ponese dál do své rodiny, nebo s osobou ohroženou a naučí se pouze mlčet, uhýbat, nebránit se.
Je proto zapotřebí pracovat s ohroženými osobami, aby se o tom nebály hovořit, aby nepromarnily první okamžik, kdy se setkají s policií. Prostě když to překročí určitou mez – dojde k sexuálnímu násilí, bití dětí – a žena zavolá na tísňovou linku, musí zasahující policista umět s ohroženou osobou hovořit, jelikož jejich ochota vypovídat klesá po hodinách. To, co se nedozvíme hned, se později dozvíme málokdy. Může to pak mít zásadní vliv na to, zda toho člověka vykážeme, stíháme a odsoudíme.
To je asi velmi těžké i proto, že ve spoustě případů domácího násilí je násilník navenek vzorný občan. Je i toto práce policie?
Domácí násilí se může týkat každého z nás, policistů, advokátů, lékařů. Mnohdy jsou to lidé, kteří jsou navenek příjemní a velice milí, takže je to pak otázka znaleckých posudků, svědeckých výpovědí a dalších důkazů. Případy, kdy je na jedné straně člověk komunikativní, v určitém postavení a na druhé žena, která se bojí mluvit, jsou hůř identifikovatelné a zákeřné.
Jak jste zmínila, děti tím mohou být postiženy na celý život. Děláme dnes dost proto, aby oběti domácího násilí následně dostaly péči, kterou potřebují?
Tady máme velký dluh. Představte si, že došlo k zásahu policie u domácího násilí, kterému přihlížely děti. Viděly tak samotný útok, ale třeba také použití donucovacích prostředků a to, jak táta musí pryč. Neví, co se stalo, co bude, ale druhý den jdou do školy. Dovedeme si vůbec představit, co to dítě prožívá? Takové dítě má právo dělat ve škole cokoliv – být agresivní, nekomunikovat. Jenže na rozdíl od dospělých, pro děti krizovou intervenci nebo kvalitní psychoterapii nemáme. O ty nejohroženější se moc postarat neumíme.
Jste vystavena velkému psychickému tlaku, musíte absorbovat velké množství špatností. Daří se člověku to nějak filtrovat, anebo si to nosíte domů, usínáte s tím? Jak se vůbec takhle žije?
Na světě jsem moc ráda a mám docela pozitivní náhled na svět. Jsem ale také ráda, že mám služební telefon a jsem kdykoliv k dispozici, v pátek večer, v sobotu ráno, ke konzultacím. Jsem ráda, že vím, že je někde závažný případ, a pohlídám si ho. Na druhou stranu když pak jdete třeba do divadla, než si srovnáte myšlenky, chcete jít radši domů, protože vás to nebaví.
(redakčně kráceno)
