Milan Rastislav Štefánik zůstane už asi navždy vnímán jako ten třetí, po Masarykovi a Benešovi. Jeho úloha při vzniku samostatného Československa byla ve skutečnosti klíčová. Jako voják sestavoval československé legie a jako diplomat jednal se západními mocnostmi a otevíral pro Masaryka s Benešem dveře salónů rozhodujících osobností té doby. V závěru války se rozhodl odjet do Ruska a s československými legiemi osvobodit a stvořit novou vlast. Jeho plán nevyšel a vznik republiky ho zastihl daleko na Sibiři. Pro Beneše s Masarykem to byla příležitost, jak velmi svébytného Štefánika upozadit. Svoje kvality, ale i chyby v poltickém kotli první republiky nakonec prokázat nemohl. Jeho smrt na samém úsvitu Československa a nedokončené životní a politické dílo tak dala vzniknout hned několika novým Štefánikům, které mohli vyzdvihovat přesvědčení čechoslovakisté, luďácké politické kruhy, ale i komunistický režim.
První československý voják - Milan Rastislav Štefánik
V Historii.cs z 23. března hovořili o M. R. Štefánikovi historici Michal Kšiňan, Jiří Rajlich a Ivan Šedivý z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval Vladimír Kučera
Jaký význam vlastně měl Štefánik pro československý odboj v zahraničí před vznikem republiky?
Kšiňan: Význam měl samozřejmě velký. Byl jedním z vůdců československého odboje. V odboji se soustředil hlavně na vznik československých legií, do kterých sháněl dobrovolníky. A diplomaticky usiloval o uznání československých nároků. Hlavní činnost vyvíjel v Itálii, kde se snažil zmírnit napětí mezi Jugoslávci a Italy, jelikož spojenci často vnímali národnostní otázku střední Evropy jako jeden celek.
Byl to intelektuál, hvězdář, velmi vzdělaný člověk, ale hlavně voják, letec. To bylo kvůli tomu, že to bylo módní? Nebo proč?
Rajlich: Musíme se vrátit do roku 1912, kdy Štefánik získává francouzské státní občanství, z kterého samozřejmě vyplývala i branná povinnost. Podrobil se vojenskému odvodu, ale jak známo, byl poměrně dosti křehké tělesné konstrukce. Měl chronickou žaludeční nemoc, tou trpěl už v Praze na studiích a při svých výletech po celém světě. Byl tedy odveden s nějakými úlevami a zařazen do náhradní zálohy.
Když vypukla první světová válka, musel narukovat, ale žaludeční choroba ho zahnala do nemocnice. Osobně si myslím, že vojenské službě se nechtěl vyhnout, ale jako bytostný individualista nechtěl skončit anonymní v davu pěšáků. A letectví jako nový obor mu skýtalo netušené možnosti, a proto se dal k letectvu, absolvoval pilotní výcvik. Možná si někdo řekne, že když byl tak nemocný, jak to, že šel k letectvu, k výběrové zbrani, ale to tenkrát bylo úplně obráceně. Kdo nebyl uznán tělesně způsobilým pro opravdu namáhavou službu pěšáka, nemusel chodit, létal. Dnes letecká medicína do letadla pustí jen úplně zdravé jedince. Za první světové války a ještě dlouho potom to bylo jinak. Koneckonců jeden z jeho kolegů, Georges Guynemer, slavné eso z první světové války, toho pro tělesnou slabost nechtěli do armády vůbec. A nakonec se stal jedním z válečných hrdinů.
On opravdu bojoval?
Rajlich: Ano, bojoval od dubna do srpna roku 1915 na západní frontě u průzkumné letecké eskadrily MF54, která byla vyzbrojena Farmanovými dvouplošníky. Jako aktivní pilot létal na průzkumy a řídil dělostřeleckou palbu. Mimo to byl také astronom a meteorolog a na svém úseku fronty zavedl meteorologickou službu. Za bojové lety a za organizování meteorologické letecké služby na francouzské frontě dostal v srpnu 1915 francouzský Válečný kříž.
O několik měsíců později odešel do Srbska k francouzské eskadrile MFS 99, to byl takový francouzský letecký příspěvek pomoci srbské frontě. Vykonával tam bojové lety, a i když zpočátku nebyl dobrým pilotem, ale to nebyl skoro nikdo, postupně se jím stal. Pak ho zase přepadla žaludeční nemoc, myslím, že to byla perforace vředu, a za poměrně dramatických okolností ho kapitán Pulham letecky evakuoval k albánské hranici. A ani to není naposledy, co létal, protože ještě v roce 1916 házel v Itálii letáky.
Šedivý: Štefánik byl vnitřně velmi složitá osobnost, zmítaná mnoha vnitřními rozpory, možná lze říci i démony, a to jsou věci, které se právě na takových nemocech, jako je nemoc žaludeční, může projevit.
Ví se o tom něco?
Kšiňan: Existují záznamy z několika vyšetření, kde se explicitně říká, že Štefánikovy zdravotní problémy jsou důsledkem velkého vypětí, které prožívá. Čili to samozřejmě mělo vliv na jeho zdraví.
Dodal bych, že na zmiňované meteorologii je velmi dobře vidět Štefánikovo přesvědčení, které bylo pro tu dobu typické – vyznával kult vědy, která nás bude stále posouvat dopředu a odpoví na všechny důležité otázky. Štefánik kromě úseku na západní frontě zřídil meteorologickou službu také v Rumunsku, měl záznamy z meteorologických stanic v Itálii a pokoušel se vytvořit mezispojeneckou meteorologickou službu, aby mohli lépe předpovídat počasí, a tak lépe plánovat vojenské operace, dělostřeleckou palbu a tyto věci.
Šedivý: Ještě je tu jedna úloha, kterou Štefánik sehrál v našich společných dějinách, a to jeho „druhý život“. Střídající se režimy a ideologie si Štefánika přivlastňovaly, pozměňovaly si ho k obrazu svému nebo ho naopak zatracovaly. Platí to jako o luďáckých politických kruzích, tak o komunistickém režimu.
Ferdinand Peroutka o něm v Budování státu píše, že byl romantický, okázalý, že v něm byla velká zásoba konzervativnosti. A že o něm generál Janin řekl: „Povahou a smýšlením od základů aristokrat, a to v takovém stupni, jaký jsem zřídka u někoho zjistil.“ A dodává, že Štefánik rád dával rozkazy. Nebylo to v rozporu s tím československým demokratismem, který prosazoval, vlastně tvořil Masaryk?
Kšiňan: V meziválečném období se Štefánikův kult budoval na dvou úrovních. Na jedné straně jsou okázalé oslavy, mohyla na Bradle, stavění soch napříč Slovenskem, a samozřejmě i v Čechách. Na druhé straně se rozšiřovaly myšlenky, které snižovaly Štefánikovy zásluhy v odboji. Bylo pochopitelné, protože zásluhy v odboji byly silný politický kapitál, a když se snížily zásluhy jednoho, automaticky vyskočily zásluhy druhého. Štefánik byl o dost konzervativnější než Beneš a Masaryk, takže například v několika telegramech různým francouzským diplomatům píše, že zásadně nesouhlasí s některými Masarykovými nebo Benešovými myšlenkami.
Šedivý: Bylo to dáno už rozdílným prostředím. Štefánik z českého pohledu vycházel z velmi konzervativního, národoveckého, evangelického prostředí Slovenska. Beneš z učitelského prostředí západočeského městečka. Je vlastně zajímavé, že se oba snažili ze svých původních prostředí vymanit, až se nakonec jejich dráhy protnuly v tom Babylonu, jakým Paříž v první dekádě 20. století byla. Takže jednoznačně říct, Štefánik byl konzervativní a Beneš socialistický… U Beneše to asi platí, ale u Štefánika bych byl opatrnější. On se pohyboval na hraně dvou prostředí, v konzervativním – národoveckém a současně ve velkém světě Paříže.
Rajlich: Štefánikův vývoj nevedl jen po této linii. Když se díváme na 38 let Štefánikova života, má velmi mnoho tváří a metamorfóz. On je Slovák, je Čechoslovák, je Evropan, je Francouz, možná světoběžník, jeden čas o sobě dokonce říkal, že je Čech, což bylo samozřejmě účelové. Prostě ty věci nemusejí být ve vzájemném rozporu a mnohdy ani nebyly.
Prý když vznikla Národní rada českých zemí v době první světové války a Osuský přišel s tím, že takhle ne, že by to měla být Národní rada československých zemí, Štefánik nesouhlasil s tím, že Slovensko není známé a že by to ten název akorát pletlo.
Kšiňan: Štefánik se před jedněmi představoval jinak než před druhými a tak dále. Mezi krajany Slováky v Americe řekl, že je Slovák. Ale když vystupoval před diplomaty Dohody, pro které byla situace ve střední Evropě mimořádně komplikovaná a nevyznali se v ní, považoval za takticky správnější to nekomplikovat a představil se jako Čech. Tyto jeho identity nebyly v protikladu. Takové jejich vnímání je až důsledek meziválečného přivlastňování si Štefánika, kdy se dává jeho autonomismus do opozice k čechoslovakistickému centralismu.
Na to jsem se chtěl zeptat: když jsem byl na Slovensku v 90. letech, od jednoho jsem se dozvěděl, že Štefánik byl čechoslovakista, od druhého, že to byl slovenský národovec, který žádal, aby po pěti letech existence republiky vznikla slovenská autonomie. Co je z toho pravda, pánové?
Šedivý: Před první světovou válkou, kdy si Štefánik na tyto otázky utváří názor, na Štefánika v mnoha momentech působí jeho okolí. Mimo jiné jsou to léta jeho studentského života v Praze, od konce devadesátých let 19. století, kdy byl činný ve slovenském spolku Detvan a velmi spolupracoval s Českoslovanskou jednotou, která propagovala česko-slovanskou vzájemnost. Tady je myslím ten kořen, protože v pozdějších letech se provedl trik, kdy každý propagátor česko-slovenské vzájemnosti dostal najednou nálepku čechoslovakismu. Těch zuřivých čechoslovakistů ale zase tolik nebylo – Peroutka říká, že byl jediný, a to Vavro Šrobár.
Takže přesnější je tvrzení, že Štefánik pod dojmem Masarykových názorů a pražského intelektuálního prostředí té doby prostě horoval pro česko-slovenskou vzájemnost. A to je něco trošku jiného, než když ho označíme za čechoslovakistu.
Kšiňan: Souhlasím. V tom, že někteří lidé na začátku 20. století propagovali česko-slovanskou nebo česko-slovenskou vzájemnost, nemůžeme vidět automaticky zárodek Československa – že by si tehdy mysleli, že nějaké Československo vznikne. Byly to prostě společné zájmy. A výhodné to bylo hlavně pro Slováky, kteří v té době potřebovali oporu k rozvíjení národní myšlenky.
Na Štefánikovy identity se díváme dnešníma očima, po sto letech a po dlouholetém spolužití Čechů a Slováků, které přineslo různé problémy a mnohem vyostřenější konflikty. Štefánik to ale v tak vyhraněných pojmech nevnímal. Dokládají to jeho výroky jako třeba: „Zemřu stejně rád za Slovensko jako za Francii.“ Nezapomeňme, že byl francouzským občanem, což ve francouzském pojetí národa znamená, že byl Francouz. Štefánik byl tedy francouzský vlastenec, ale také měl rád Itálii, byl světoběžník. Takže těch identit měl více a myslím, že to je úplně normální. Všichni máme více identit.
Ale z praktického hlediska, když se rok podílel na vzniku státu, propagoval v budoucnu ten autonomismus? Nebo jak to s ním bylo v tomto případě?
Kšiňan: Z konce Štefánikova života už máme více dokumentů, na jejichž základě můžeme předpokládat, že požadoval zřejmě nějakou větší autonomii pro Slovensko. V jedné zprávě z Paříže se zachovalo, že Štefánik se divil tomu, že máme málo ministrů, a očekával, že bude slovenský sněm. Na druhé straně to mohla být z jeho strany i trochu taktika. Jelikož se cestou na Sibiř připravil o hlavní mocenské pozice, které přebral Beneš, možná hledal místo sám pro sebe a je možné, že chtěl vytvořit na Slovensku nějakou formu samosprávy, v jejímž čele by pak sám stanul. Takže můžeme to vnímat i z tohoto pohledu.
On pak dostal ministra války?
Kšiňan: Ministra války, v Československu byl ministrem obrany, tím ho tak trochu odstranili. A z korespondence mezi Benešem a Masarykem víme, že pro něho plánovali místo velvyslance v Římě nebo v Paříži, takže je vidět, že byl odkládán na vedlejší kolej.
Šedivý: Masaryk nakonec v jednom dopise píše, Paříž určitě ne, spíše Řím.
Rajlich: To myslím zrovna nebyl post na úrovni, se kterou by se spokojil. On spíš počítal s nějakým ministrem pro správu Slovenska nebo viceprezident pro Slovensko nebo něco takového.
Vy jste řekl „spokojil“. To je subjektivní záležitost. Ale jestli to byla funkce, kterou si zasloužil?
Rajlich: Zasloužil. Zvláště v Čechách přetrvává takový dojem, že Masaryk, Beneš a ten třetí, Štefánik. Ale já si rozhodně nemyslím, že by Štefánik měl být až ten poslední z toho triumvirátu.
V české historiografii se už několik desetiletí dokolečka opakuje, že hlavní zásluha Štefánika byla, že byl francouzský občan, měl rozsáhlé společenské styky a otevřel dveře Masarykovi a Benešovi do těch salónů. Dokonce se říká přes oblíbenost u žen, ale to myslím nebylo úplně prioritní. Jenže Štefánik jim nejen otevřel dveře a zajistil významné audience, ale on už předtím s těmi dohodovými státníky sám jednal. Takže si nemyslím, že by byl poslední – „ten třetí“. Konec konců ty významné smlouvy, především o výstavbě legií, podepisoval a dojednával především Štefánik.
Šedivý: Realita byla ale nakonec taková, ať se nám to líbí, nebo ne, že se posty za první republiky nerozdávaly podle zásluh za války. Fakticky vznikla parlamentní republika, ale ve skutečnosti to byla stranická demokracie, kde vládly sekretariáty politických stran – skutečně tady vládla politika ve starém rakouském duchu, a to už velmi záhy po roce 1918. Ostatně politiku i personálně dělali všichni ti, co ji dělali už za Rakouska.
Myslím, že Štefánik by do takovéto profesionální každodenní politiky, se sekretariáty, tiskovými zprávami a machinacemi v tisku, vstupoval jen velmi obtížně. Sám si moc nedovedu představit, že by tam někde fungoval. Dovedu si ho představit v diplomacii, ale tu ovládal Beneš, takže by tam vydržel maximálně měsíc.
Jak se na to díváte vy?
Kšiňan: Myslím, že došlo k zásadnímu přerodu, který Štefánik asi úplně nedocenil, protože Štefánik byl silný v zahraničí, ve Francii, Itálii měl velmi silnou pozici. Jenže po roce 1918 se nerozhodovalo v zahraničí, ale v Československu, a tam byla jeho pozice velmi slabá.
Z některých dokumentů vyplývá, že když odjížděl Štefánik na Sibiř, plánoval zmobilizovat legie a probít se přes Rusko do Československa a osvobodit ho. Všeobecně se totiž předpokládalo, že válka skončí v první polovině roku 1919. Kdyby se mu to podařilo, měl by aureolu vítěze a získal by obrovskou prestiž. Byl by osvoboditelem. Jenže poměry v Rusku byly, jaké byly a Štefánikovi jeho plán nevyšel. Zatímco se rozhodovalo v Evropě, byl na Sibiři, takže když se vrátil do Paříže, Beneš už měl všechno v rukou a on se neměl o co opřít.
Šedivý: Rozpory byly zejména mezi Benešem a Štefánikem. Beneš od roku 1918 do roku 1919 v dopisech (a nejde o ten jediný, poslední dopis, kde píše, že je konec, že se s ním rozešel) jako malý žáček žaluje Masarykovi na Štefánika, neboť si velmi žárlivě střežil výsadní postavení jediného, opravdového a Masarykova spolupracovníka a žáka. Navíc je prokazatelné, že zejména v posledním roce se Beneš systematicky snažil Štefánika v Masarykových očích v podstatě zdiskreditovat. A když tuto korespondenci analyzujete, je zjevné, že Masaryk se nejdřív nějakým způsobem snažil Štefánika omlouvat, ale nakonec dal Benešovi zapravdu. Beneš má přitom ve svých dopisech výlevy jako třeba, že většina Štefánikových činů je nemocná a morbidní. Tento vztah samozřejmě Štefánikovu budoucnost poznamenal.
Štefánik byl v Rusku dvakrát u legií, ale měl tam jisté problémy. Byl velmi znepokojen vývojem u legií a přílišným demokratismem, což mu zase potom vyčítala česká strana.
Rajlich: To se týká jeho poslední návštěvy na přelomu let 1918 a 1919. Štefánik se tehdy snažil z legií (z původně dobrovolnického revolučního vojska) udělat řádnou pravidelnou armádu, ale těžce narazil. Transformovat revoluční vojsko v řádnou pravidelnou armádu asi možné bylo, jenže legie na Sibiři prodělávaly závažnou krizi. Vztahy mezi velením legií a Kolčakovou vládou na Sibiři totiž měly k nějaké idylce dalek. A navíc v době Štefánikova příjezdu vzniklo Československo. Legionáři tak přestávali shledávat smysl svého dalšího působení na Sibiři a neustálé oddalování jejich návratu úplně nahlodávalo jejich morálku.
Vyjádřil se někdy k tomu, že nesouhlasil s demokratismem v legiích?
Rajlich: Nesouhlasil, samozřejmě. Vždyť to byl taky voják francouzské armády, a to žádná dobrovolnická revoluční armáda nebyla. Je velký rozdíl mezi disciplinovanými legiemi, které přijíždějí do Československa z Francie, a legionáři, kteří přijíždějí z Ruska. V případě jedenáctého transportu to bylo velice vyhrocené, protože ten se začal hned po příjezdu vymezovat vůči nové, československé realitě.
Šedivý: Francouzské nebo italské legie fungovaly jako normální armáda. Nebyly tam žádné rady, vojenské výbory, které z ideových a politických pozic mluví do vojenských záležitostí, jako to bylo v ruských legiích. Štefánik tohle určitě nečekal a musel být z toho úplně v šoku. Dalším zdrojem konfliktů byla skutečnost, že mezi politickým vedením ruských legií a jejich vojenským velením byl velmi složitý vztah – lidé jako Pavlů, Maxa na jedné straně a Gajda, Čeček, Vojcechovský na straně druhé, to je oheň a voda. To jsou poměry a tak obří úkol, že pro jednoho člověka je to naprosto nezvládnutelné, v tu dobu by to nezvládl už prakticky nikdo.
Kšiňan: Připomeňme, že původně měly československé legie, které držely Transsibiřskou magistrálu, sloužit jako podpora spojenecké invazi do Ruska. Takže když legionáři chtěli logicky přestat bojovat a vrátit se do nově vzniklého Československa, spojenci tlačili na Štefánika i Janina, aby zůstali a tvořili nějaké zázemí pro invazi. Ta se však nakonec neuskutečnila a československé legie byly evakuovány do Československa.
Čili vlastně Štefánik, jak jsem pochopil, jeho cesta do legií ruských znamenala pro něj i strašnou vnitropolitickou ztrátu, protože zatímco se tady všechno formovalo, on byl na Sibiři. Současně se tady formovala i slovenská politická scéna. My jsme mluvili o vztazích s Benešem a Masarykem. Jak si Štefánik vytvářel vztahy se slovenskou politickou elitou? Třeba právě s už zmiňovaným Vavro Šrobárem. Jak on na tom byl s těmito lidmi?
Kšiňan: S Vavro Šrobárem se Štefánik velmi dobře znal ještě z dob pražských studií. Šrobár byl jistou dobu předsedou spolku Detvan a byli velmi blízcí přátelé. Když Štefánik odešel roku 1904 do Francie, se Šrobárem byl stále v kontaktu, ale ten postupně slábl, až se absolutně přerušil během první světové války. Štefánik tedy slovenskou politickou realitu vnímal, jak to bylo před rokem 1914. Jinak nějaké blízké styky a vztahy s předními slovenskými politiky myslím neměl.
Štefánik ztratil tím, že nebyl v zásadním kontaktu, kdy už se politikařilo?
Kšiňan: Na druhé straně nevíme, co by se stalo, kdyby přežil, jakým způsobem by se prosadil. Ale lze to vnímat i tak, jak jste to řekl vy.
Rajlich: My nemáme vlastně vůbec žádné představy o tom, jak si Štefánik představoval Československou republiku. Zahynul mladý, v 38 letech, nezanechal žádný politický testament nebo něco takového. I proto mohl být různě vykládán a dezinterpretován podle libosti prakticky každým režimem, ať už jde o první republiku, válečnou dobu, poválečnou, až dodnes.
Šedivý: Zahraniční odboj obraz vzniku první republiky ideově zcela převálcoval – Masaryk, Beneš, Štefánik a tak dále. Ve skutečnosti se lidé ze zahraničního odboje tak úspěšně za první republiky neprosadili.
Ilustruje to i osud Štefánikova velkého rivala z Ruska, Josefa Düricha, agrárního poslance rakouské říšské rady, velmi významného činitele, který vlastně prohrál zápas o podobu československého odboje v Rusku, zcela upadl v zapomnění a zahořkl. Čili lidí z odboje, kteří se neprosadili, bylo daleko více. Není tedy pravda, že první republika rozdala všechny funkce lidem z odboje.
Kšiňan: Josefa Düricha Štefánik s Benešem velmi tvrdě odstranili z politického rozhodování. Prostě to byl politický boj a Dürich, který nebyl prozápadní, jim nevyhovoval svým směřováním. Velmi tvrdě ho pomlouvali a dělali různé zákulisní tahy. Takže to byla politika.
Šedivý: Dürich nebyl západník a byl pro řadu kompromisů s ruskou vládou. Meziválečná legenda, která ho vylíčila jako černosotněnce, zpátečníka a ztělesnění všeho zla, byla také na hony vzdálena realitě.
Jak Štefánik zahynul?
Rajlich: Ministr Štefánik zahynul u Ivanky pri Dunaji 4. května 1919, kdy havaroval se svým letounem Caproni. Samozřejmě okolo každé letecké nehody speciálně, při níž zahyne někdo významný, tak je mnoho dohadů, spekulací, křivých obvinění. Myslím, že bychom tady byli příliš dlouho, kdybychom všechna ta obvinění rozebírali. Obíhají dodnes mezi lidmi a jsou účelová. Jeden slovenský historik poměrně trefně poznamenal, že jedinými, kdo nebyli obviněni z atentátu na Štefánika, byli americký prezident papež a Lenin se Stalinem, všem ostatním je dávána větší či menší vina, ať už přímá nebo zprostředkovaná, z toho nešťastného pádu.
Když to vezmeme ovšem čistě technicky, tak lze doložit, že šlo o leteckou nehodu a souhru dvou okolností. Jednou z nich je poměrně nízká rychlost toho stroje, který kroužil a hledal místo na přistání. To je nebezpečná situace sama o sobě, když se letadlo pohybuje rychlostí, která je blízká rychlosti pádové. To je první věc. A druhá věc, je bezpečně doloženo, že tehdy v tom prostoru byl velice silný severozápadní vítr. Když letadlo krouží nízkou rychlostí, řekněme kolem 100 km/h, a udeří do něj ten vítr, minimální rychlost se změní v pádovou a následuje pád. V tomto případě pád trval tři vteřiny a byli všichni mrtví okamžitě. Tyto okolnosti potvrdili všichni letečtí odborníci, s kterými jsem o té věci mluvil. Včetně odborníků, kteří se věnují speciálně vyšetřování leteckých nehod. Samozřejmě narazíte v literatuře na mnoho dalších okolností, které svádějí k tomu, aby bylo uvěřeno verzi o atentátu, třeba střelba na letadlo. Od 1. května 1919 bylo v okolí Bratislavy známo, že přiletí Caproni s italskými znaky, a nařízeno na něj a ani na žádný jiný letoun nestřílet. Tehdy bylo velké napětí a schylovalo se k válce s Maďarskem a shodou okolností maďarské výsostné znaky mají stejnou barvu jako italské, akorát jsou jinak uspořádané. Přesto nějaký vojáček skutečně na to letadlo vystřelil. To není žádná dodatečná konstrukce, to je potvrzeno mnoha svědky, dokonce ten vojáček byl zjištěn jménem, ale střílel na čtyři kilometry z pušky. A nikoho netrefil. Otázka je, jestli vůbec mohl trefit.
Pitva jasně prokázala, že nikdo z těch čtyř lidí na palubě nebyl zraněn žádnou střelbou a střelba nebyla příčinou toho pádu. Ten pád lze vysvětlit tak, jak jsem tady už říkal, to znamená nízká rychlost kombinovaná s nárazovým větrem.
Proč pořád existují spiklenecké teorie? Na Slovensku jsou velmi živé.
Kšiňan: Já si myslím, že to je z toho důvodu, že Štefánik velmi dobře může odpovědět na takové dvě výzvy, vytváření slovenské identity. Slovenská identita se vytvářela v první řadě v interakci s maďarskou a s českou. Štefánik tím, že bojoval proti Uhersku, Maďarsku, je v podstatě jedním ze zakladatelů Československa, tak ztotožnění se se Štefánikem vždy automaticky nějak negativně vymezuje Slováky vůči Maďarům. Když je Štefánik prezentován jako oběť českého spiknutí, hlavně Beneše, tak může negativně vymezovat Štefánika nejen vůči Maďarům, ale i vůči Čechům. Toto je první věc. Ovšem mnozí publicisté a historici toto nějakým způsobem tušili. Takže ti, co propagovali československou myšlenku, centralismus, absolutně negovali spory mezi Benešem a Masarykem na jedné straně a Štefánikem na druhé straně. I v tom lze vidět symbolická hra – dvě ikony českého národa měly velmi harmonický vztah s ikonou slovenského národa, se Štefánikem.
Šedivý: Neodpustím si jízlivou poznámku: Štefánikova osobnost se promítá i do jeho smrti. Kdyby zvolil střízlivější způsob dopravy, tomuto by se vyhnul. Jenže Štefánik si podle mého chtěl všechny atributy, které měl za války, podržet i v budoucích rolích v republice. Takže i to, že do Československa letěl, je symbolické pro jeho sebeprezentaci. Třeba Beneš by nikdy nepřiletěl.
A co se týče toho, že je stále interpretován a dezinterpretován a stává se součástí konspiračních teorií, je to stejná hra, jako ta protibenešovská. Nejen na Slovensku jsou lidé, kterým Beneš vadí až tak, že jsou schopni vytvářet různé historické domněnky a prefabrikáty. Platí to i v Čechách, i když spíše než mezi historiky v okrajovém historickém vědomí, publicistice a tak dále. Je to velmi silná lobby, která Beneše nemusí natolik, že je ochotná hrát s kartou, že se Štefánika Beneš chtěl nějak zbavit. Ale jak jsme již řekli, pro Beneše s Masarykem byla kauza Štefánik v té době politicky vyřešena.
Právě, můžu být k Benešovi kritický, ale tohle mu nasazovat je zbytečné…
Rajlich: Jedna věc je interpretace, druhá věc jsou křivá obvinění. Teorií o atentátu byla fůra, ale žádná z nich nebyla podložena relevantními důkazy. Dlouho po druhé světové válce zpovídali slovenští publicisté Tido Gašpara, šéfa Úřadu propagandy, proč za Slovenského štátu, kdy byla příznivá doba vymezit se vůči Čechům, nepředložili ty důkazy. Ovšem Tido Gašpar s velkým smutkem řekl, že žádné neměli, že žádné důkazy o spiknutí neexistovaly.
Kšiňan: Stejně jako se to zneužívalo proti Benešovi, tak se to v komunistických interpretacích zneužívalo proti imperialistům. Vždy to byla šovinistická, protisocialistická československá propaganda, která to zavinila, protože si to spletli s letadlem Maďarské republiky rad. A proti svobodným zednářům. Štefánikova smrt se stala zbraní, kterou se obrazně řečeno bili političtí oponenti.
(redakčně kráceno)