„Hospodští voliči Miloše Zemana jeho slovník ocení,“ říká Magda Vašáryová

Se sametovou revolucí skončila nejen vláda komunistické strany, ale i herecká kariéra Magdy Vašáryové. V roce 1990 se stala první velvyslankyní demokratického Československa v Rakousku, o deset let později byla ambasadorkou již samostatného Slovenska v Polsku. 25 let svobodného vývoje obou zemí tak nejen sledovala, ale i přímo ovlivňovala. Dnes je poslankyní Národní rady Slovenské republiky. O ohlédnutí za uplynulým čtvrtstoletím ji v Interview ČT24 z 11. listopadu požádala Světlana Witowská.

25 let se pohybujete ve veřejném životě. Jaké bylo to čtvrtstoletí pro vás osobně?
Úžasné. Byla to jedna výzva za druhou, nejprve Vídeň, potom rozpad Československa, potom samostatné Slovensko, celý Mečiarův režim, proti kterému jsme se postavili, potom rychlé doběhnutí Slovenska a společný vstup do Evropské unie a pak náš vstup do NATO v roce 2004. Nyní, po deseti letech vývoje, jsem velmi šťastná, že jsem se toho dožila. A je mi velmi líto, že se toho nedožily generace mého otce. Je to trochu nespravedlivé, protože ony zažily ještě trochu první republiku, potom celou druhou světovou válku a potom už jen komunisty.

U příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce jste na svém blogu napsala, že si připadáte jako stará partyzánka, která vám ve škole vyprávěla o tom, jaké to bylo za Slovenského národního povstání, zatímco vy jste si jako děti pod lavicí vyměňovaly ubrousky, které jste dostala od svého strýce z Ameriky. Pocit, že mladá generace dnes nedokáže pochopit to, co se stalo před 25 lety, ve vás přetrvává?
Mladá generace přece nikdy vcelku nepochopí, co se stalo. Je ale velmi důležité, abychom na ni přenesli, a nezdá se mi, že by se nám to zatím dařilo, snahu bojovat za demokracii. Za kvalitu demokracie, za svobodu musíte bojovat denně. A mně se zdá, že dnešní mladá generace to bere jako samozřejmost a při nejbližších problémech, které se objeví, říkají, my odejdeme, toto nepotřebujeme, budeme žít někde jinde. Toto mě děsí. Ale pocit, že bychom neměli být „ti staří partyzáni náměstí ze 17. listopadu“, přetrvává čím dál tím víc, protože to tak už bývá. Určitě nás je více, kteří jsme byli na těch náměstích, než nás bylo ve skutečnosti.

Často přednášíte studentům, středoškolákům i vysokoškolákům. Co vědí o 17. listopadu 1989?
Asi to, co jsme my věděli o bitvě na Piavě. Mají z toho v hlavě takový mišmaš. Myslet si ale, že toto může škola nějak zásadně předat, je podle mě velmi naivní. To rodina by měla dát dětem už v útlém věku určitou orientaci, dejme tomu, demokratického režimu. Co to znamená demokracie? Co to znamená svoboda? Kdo za co může? Kdo může za to, že tatínek ztratil práci? Kdo může za to, že někdo nebyl přijat do školy? A v tom si myslím, že jsme udělali chybu. Neměli jsme jen chodit po školách, ale měli jsme mluvit i s rodiči.

Před pěti lety jste napsala, že pro mladé lidi je potřeba natočit nějaký kultovní film, seriál nebo napsat příběh, jako byli Černí baroni. Povedlo se něco takového?
Vyprávění je mimořádně důležité a musí být samozřejmě v moderní formě, třeba komiks. Hlavně tam nesmí být dlouhé záběry. Musí se po třech čtyřech sekundách měnit. Anebo nějaké písničkové texty. Teď ale máme případ jednoho rapera, který spíš podporuje rozkrádání, například ve zdravotnictví. To nejsou dobré příklady. My bychom potřebovali mladé lidi, jako byli kdysi Kryl, Hutka, kteří napsali do textů svoje přesvědčení.

Dočetla jsem se, že osobně nejste z polistopadového vývoje zklamaná, že nejste romantička. Je něco, co jste ale ani vy sama nečekala, že se stane, a stalo se?
Nejsem romantička a nejsem snílek. Když mi lidé říkají, že měli iluze a sny, a vy jste mi je nesplnili, považuji to za znak nevychovanosti. Takto se normálně vychovaní lidé nechovají. Nedávají vinu těm druhým, že se jim nějaké nereálné iluze nesplnily. Já jsem neměla nereálné iluze. Naopak, hlavně při procesu rozpadu Československa, jsem se velmi bála, že Slovensko zůstane mimo NATO, a to opravdu hrozilo. Na summitu v roce 1997 v Madridu byl náš tehdejší premiér Mečiar poslán domů. A tehdy nebylo jasné, že se NATO podruhé otevře. Dnes by se to už nestalo.

Čekala jste v roce 1989, že za čtyři roky budeme dvě samostatné republiky, že se Československo rozpadne?
Byla jsem jedna z prvních, která napsala prezidentovi Václavovi Havlovi list, kde jsem upozornila, že se Československo rozpadá. Byla jsem pak napadaná a velmi kritizovaná jeho poradci, kteří mě obvinili, že slyším trávu růst a tak dále, ale měla jsem pravdu. Ve Vídni jsem to cítila jako velvyslankyně, která byla nejblíž mateřské zemi, a hlavně jsem už věděla o penězích, které plynuly do Československa na podporu rozpadu.

Jak jste to osobně prožívala?
Dodnes s tím mám problém. 28. října jsme stáli pod Masarykovou sochou a hrály obě hymny. A mně jdou slzy do očí, když slyším českou hymnu.
Velmi pragmaticky jsem se tehdy bála, že síla, která roztrhne Československo, hodí Slovensko na Východ. A potom přišel ten „Primakov plán“, který počítal s tím, že Slovensko bude takovým hrotem ruského vlivu ve střední Evropě.

Začátku ale šlo Česko trošku odlišnou cestou než Slovensko. Za vlády Mečiara Slovensko upadalo, Česko naopak rostlo. Jak to prožívali Slováci? Vadilo jim to? Nebo to brali jako nutné zlo, které je součástí toho rozpadu?
Pro nás, kteří byli proti rozpadu, to znamenalo obrovskou výzvu a motivaci. Nasadili jsme všechny síly, abychom podpořili a stvořili na Slovensku takovou bázi, abychom byli připraveni, když bude druhé otevření NATO a abychom doběhli Polsko, Česko a Maďarsko v jednáních s Evropskou unií.

To se povedlo…
Ano, ale protože jste nám pomohli.

Za vlády Mikoláše Dzurindy v podstatě Slovensko rozjelo velké reformy a Česko a Slovensko se pak potkalo před branami Evropské unie. V roce 2002, dva roky před vstupem, jste řekla, že vstup do Unie bude pro všechny znamenat především šanci. Dokázaly obě země tu šanci, o které jste mluvila, využít?
Samozřejmě. Jako Středoevropané se bez naříkání nepohneme, všechno se nám zdá zlé, nedostatečné, stále jsme v zajetí pocitu oběti. Oběti mocností, okolností, historie. Podívejte se, co je dnes v Maďarsku. Tato viktimizace, kterou si neseme po generace, znamená, že nejsme ochotni převzít za svůj vývoj plnou zodpovědnost. A to nás sráží dolů a způsobuje, že se pohybujeme v sinusoidách a ztrácíme optimismus a ambici jít dál.
My Slováci dnes, na moji duši, nerozumíme, o co vám jde. Jsme v eurozóně, a vy v novinách neustále píšete, že eurozóna se rozpadá a nemá budoucnost. Teď už máte na Hradě standardu Evropské unie, ale doteď jste ji neměli. Nevím, kam chcete patřit. Vývoj v Maďarsku opravňuje k velkým obavám. Já jsem přitom velký zastánce toho, aby Visegrádská čtyřka byla čím dál tím víc těsnější. Je to historicky poprvé, kdy se čtyři národy, které se skutečně neměly v historii velmi rády, začaly úzce spolupracovat. Ovšem pod vlivem ukrajinské krize se zdá, že Visegrádská čtyřka dostala poměrně velký úder. A znamená to, že Polsko se od nás trošku vzdaluje.

Interview ČT24 (zdroj: ČT24)

Vaše představy o tom, co se bude dít po vstupu do Evropské unie, se tedy naplnily?
Samozřejmě. Pokládám to za absolutní zázrak. Nemusíme se bát, co bude s forintem a co ne. Vy ano. My máme v kapsách druhou nejsilnější měnu světa. Teď jde o to, kdo to bude brzdit a jak půjde dál evropská integrace. My víceméně skoro stoprocentně podporujeme bankovní unii. Vy jste samozřejmě zase někde úplně jinde. A je nám to velmi líto.

Pojďme k současné politické situaci. Slovenský premiér Robert Fico říká, že to, co je dnes, za 22 let nezažil, tedy klamání, osočování, hrubé obviňování z trestních činů bez jakýchkoli důkazů. Miroslava Němcová zase tvrdí, že je to zmatek, který nebere konce, a že si na takový chaos ve sněmovně za dobu, co je v politice, nevzpomíná. Je to opravdu tak hrozné? Zhrubla politika v Česku i na Slovensku?
Ale prosím vás, když to říká Robert Fico, který vstoupil do komunistické strany v roce 1987, mohu se nad tím jen pousmát. Tento chlapec, který si ani nevšiml 17. listopadu, mi může povídat co chce. Jsou to účelové řečičky, které populisticky nabíhají určitému elektorátu. Já to neberu vážně. Samozřejmě lidé, kteří si zvykli na takový pokoj, stabilitu, ale na Slovensku tomu říkáme i smrádeček, stále říkají, vy se tam hádáte a osočujete. To je ale parlamentní demokracie, pane bože. To se máme jako objímat? Potřebujeme konflikty, potřebujeme v konfliktech vyřešit mnohé věci.

Je to tím, že nastoupila nová generace politiků, která už dokáže své představy naplnit? Možná k tomu používá jinou formu, ne tak úplnou selanku jako dřív?
Ale to je úplně přirozené, že se ti, kteří na těch náměstích nebyli a nemají ty „partyzánské zásluhy“, snaží ty skutečné nositele změny odsunout, aby se sami vyzdvihli. A mezitím poletují takoví sprejeři a snaží se Havla nabarvit na červeno, toho na černo a tak dále. To je ale třeba brát jako lidskou komedii. Důležité je nenechat se vyrušit, nenechat si vzít ten optimismus a ambici a jít dál.

Když se bavíme o politickém stylu, co jste říkala výrokům českého prezidenta Miloše Zemana, který v rozhlasovém pořadu používal velmi vulgární výrazy? Patří to do politiky?
Podle něj asi ano. A myslím, že jeho voliči, což jsou hospodští voliči, to velmi ocenili, protože oni přesně takto mluví. Překvapila mne ale reakce druhé části společnosti. Co udělají slušně vychovaní lidé, když někdo takto překročí normy slušného chování? Izolují ho mrazivým mlčením. To je účinnější než neustálé napadání, protože nakonec napadáte i samotný prezidentský úřad. My s tím máme dlouhodobé zkušenosti, neboť jsme na prezidenty neměli štěstí. Nyní máme konečně šanci mít prezidenta, který má páteř, slušné chování a tak dále. Je třeba vždy dát pozor, aby zpochybňování současného prezidenta nezpochybnilo celý úřad. Takže bych spíš zachovávala mrazivé mlčení, protože vy lidé z médií víte nejlépe, že i negativní reklama je reklama.

V roce 1990 jste se stala velvyslankyní Československa v Rakousku. Mohla byste si tohle, co teď říkáte, dovolit říct jako diplomatka, nebo vůbec ne?
No mě by to nenapadlo, protože jsem jinak vychovaná. A lidé, s kterými se stýkám, nejsou hospodští. Ale já bych nechtěla, aby to všechno překrylo proruskou politiku pana prezidenta.

Myslíte, že to byl záměr?
To nevím. Ale myslím si, že to je chyba, pokud by to překrylo to, že jste ztratili konsensus v zahraniční politice přesně tak, jak jsme ho ztratili my. Myslím si, že proto pan Zeman vyznamenal pana slovenského premiéra, protože slovenský premiér se též přičinil se svojí vládou o to, že jsme ztratili konsensus v zahraniční politice, který byl na Slovensku budovaný velmi těžko. Konsensus v zahraniční politice je ztracený v Maďarsku. To jsou podstatné věci. A švejkování okolo pana prezidenta není na místě, ale spíš tvrdé politické útoky na to, aby se konečně vyslovil, kam má Česká republika patřit.

Pojďme ještě k vaší herecké kariéře, která už sice skončila, ale tady v Česku si vás lidi pamatují coby správcovou pivovaru v Postřižinách. V podstatě 25 let nehrajete, vůbec se vám nestýská?
Po té práci ne.

Práce umělce je svobodná. Vy i jako politička jste určitě svobodná…
To se velmi mýlíte. Jako politička jsem o mnoho svobodnější, než jsem kdykoli byla. I jako velvyslankyně, protože velvyslankyně je úřednice a podléhá kontrole politiků, to znamená ministra zahraničních věcí. A jako herečka přece musíte poslouchat nejen maminku, ale i režiséra a kromě toho hrajete cizí texty a sdělujete divákům životy, které nikdy neexistovaly a nebudou existovat. Dnes ale pracuji se živými lidmi, s vlastními myšlenkami, s mými texty, za které si nesu zodpovědnost.

Nabídky na film, na divadlo stále dostáváte, ale většinu odmítáte?
Ne většinu, vždycky.

Dočetla jsem se, že jste hrála s nějakými amatéry?
Ano, čtyři věty.

Byla by nějaká role, která by vás přesvědčila k návratu k herectví? Dejme tomu v nějakém tom kultovním filmu o listopadu 1989?
Myslím si, že to nehrozí. V devadesátých letech jsem si dala za úkol, aby Slovensko bylo západní zemí. A dnes mám zase jiné úlohy. Takže jsem spokojená. 26 let jsem nahrála a jsem velmi šťastná, že to tak je. Všechny pozdravuji a doufám, že nadále budou pít pivo po Postřižinách.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod