Mirka Topolánka si do „svého“ dílu Expremiérů tak trochu vysnila. Po dlouhé snaze se s ním spojit, se jí nakonec ozval zpátky, když zrovna hrála volejbal. Spoluautorka nového dokumentárního cyklu z dílny Tvůrčí producentské skupiny Kamily Zlatuškové Apolena Rychlíková nemá ráda označení začínající dokumentaristé, který se vžil pro režiséry jednotlivých dílů projektu o bývalých předsedech českých vlád, přesto přiznává, že pro oslovené politiky byl dokument s přívlastkem „studentský“ lákavý. Cyklus o bývalých premiérech začne Česká televize vysílat 21.října.
Premiéry jsme losovali a pak si je vyměňovali, prozrazuje autorka Expremiérů Apolena Rychlíková
Jste autorkou námětu na Expremiéry – dá se nějak popsat okamžik, kdy a proč jste se rozhodla vymyslet cyklus zrovna na toto téma?
Musím vás opravit – jsem spoluatorkou toho projektu. Úplně původní idea udělat sérii politických portrétů se zrodila v hlavě produkčního a producenta Jakuba Mahlera v době, kdy jsme se v druhém ročníku na FAMU sešli tři nad politickými tématy pro dokumentární autorský portrét. Tehdy byla snaha je propojit – ale nepovedlo se. Přibližně za rok se po setkání s kreativní producentkou Kamilou Zlatuškovou projekt rozvinul, a to hned v autorský cyklus portrétů bývalých předsedů vlád ČR, který je zároveň portrétem českého vládnutí a možná snahou o určitou kontinuitu v diskontinuální české politice uplynulých 20 let. Přišlo nám to důležité hned z několika hledisek – od stoupající společenské nervozity, přes deziluzi z politiky a politického směřování naší země všeobecně, k pochopení hlubších principů mechanismů uvnitř jednotlivých vlád, které jsou reprezentované právě postavou premiéra, který je fakticky nejmocnějším mužem v zemi na straně jedné a určitým odrazem mentality národa na straně druhé.
Je pro projekt důležité, že jej připravují začínající dokumentaristé?
Nemám ráda tenhle pojem – začínající dokumentaristé. Většina z lidí, kteří byli k projektu přizváni jsou už do jisté míry etablovanými filmaři, ne třeba na poli televizní tvorby, ale na poli té dokumentární ano – a nejen v rámci FAMU a Katedry dokumentu. Chápu tu potřebu používat pro cyklus označení „studentský“, i když v něm spatřuji trochu alibismu – konotuje to neukončenost studijního procesu a tedy automaticky i nějakou neprofesionálnost, ale já si troufám říct, že každý z režisérů toho ví o filmové tvorbě víc, než velká část lidí tvořících v televizi dennodenně. Právě proto mi přítomnost lidí, kteří obor dokumentární tvorby studují, přišla pro projekt klíčová – obsahovala v sobě šanci na nějaký filmovější, autorštější přístup a ne pouhou publicistiku nebo investigaci, a to jak po formální, tak po obsahové stránce.
Bylo problematické politiky přesvědčit ke spolupráci?
Zpočátku, ještě než projekt prošel schválením, jsme museli získat co nejvíce souhlasů – byla v tom do jisté míry nepříjemná schizofrenie, bála jsem se, že obejdu poctivě většinu expremiérů, nakloním si je pro účast na projektu a pak je zas obejdu se zprávou, že to televize odmítla. Naštěstí se tak nestalo a my jsme mohli dojít ke společnému kompromisu, v rámci kterého nakonec vzniklo asi šest přímých portrétů a tři více či méně nepřímé (Klaus, Zeman, Tošovský). Přesvědčování ani tolik problematické nebylo, až na osobu pana Topolánka, kterého jsem teda uháněla o sto šest. Nakonec jsem mu v zoufalství – po několika nezodpovězených mailech – napsala sms plnou chyb, hodila mobil do tašky a odešla hrát volejbal, abych po zápase našla nepřijatý hovor právě z jeho čísla. Pak jsme se sešli a domluvili se. Neúčast právě jeho by mě dost mrzela – i když by byla v kontinuitě jeho přístupu k médiím od dob jeho odchodu z politiky.
GALERIE
Ivo Bystřičan s Janem Fischerem
Jak reagovali expremiéři na fakt, že se na projektu podílí začínající filmaři?
Veskrze pozitivně. Já nevím, jestli proto, že mají pocit, že s námi bude lehčí manipulace, nebo proto, že jsme vzbuzovali jejich důvěru, protože nejsme napojení na mediální kruhy. Tak nebo tak to většinou probíhalo vstřícně a klidně.
Měl některý z politiků tendenci „vycouvat“ v průběhu natáčení?
Já se přiznám, že nemám takový přehled o natáčení všech dílů – nebyla jsem supervizorkou cyklu. Co vím, tak komplikace samozřejmě nastaly po zvolení Miloše Zemana prezidentem – sama jsem se účastnila domlouvání natáčení předtím, než se pan Zeman prezidentem stal a vypadalo to tehdy ještě velmi nadějně – byl projektu nakloněný. Ale asi z pochopitelných důvodů nakonec neabsolvoval klasické natáčení, ale pouze jeden rozhovor. Podobně tomu bylo s panem Klausem.
Bylo pro tvůrce důležité, o kom budou točit? Měli šanci si vybrat?
My jsme o premiéry spravedlivě losovali. A pak si je vyměňovali. Klasicky: Fischera za Topolánka, Špidlu za Zemana… až jsme se prohandlovali k všeobecné spokojenosti.
Zajímavostí je, že v době vzniku dokumentů přibyl další expremiér – Petr Nečas – reflektovali jste nějak tuhle událost?
Ne, nakonec díl s panem Nečasem nevznikl…
Pořad má bourat mediální stereotypy. Jak přesně? A daří se mu to?
Tohle přece nemůžu úplně sama zevnitř posuzuvat – můžu v to jen doufat, protože to byla určitě jedna z našich snah. On ten každodenní mediální provoz politiku zplošťuje, to je pochopitelné, kdežto portréty v sobě od samého zárodku měly snahu o komplexnější vhled do určitých problematik právě skrze osobní výpovědi jednotlivých premiérů. To samo o sobě obsahuje jiný přístup než ten, který se uplatňuje ve zpravodajství.
Režírujete vy sama některý z dílů? Co bylo při jeho vzniku nejtěžší?
Ano. Já jsem si vyhádala pana Topolánka – vlastně tak nějak na přání. Těžké ho bylo sehnat – to když se povedlo, jsem považovala za hlavní úspěch. Pak už šlo „jen“ o sladění termínů – a to tak nějak doslova, nakonec jsem svůj díl dorežírovala ke konci osmého měsíce těhotenství. Potýkala jsem se nejvíc s faktem, že právě vláda Mirka Topolánka byla nabitá událostmi – od okolností jejího vzniku (první vláda v demisi, přeběhlíci), přes mediálně exponované souboje (radar, poplatky u zdravotníka) přes odkazy, které si s sebou samotná osoba Mirka Topolánka nese doteď (napojení na Marka Dalíka nebo obsazení ministerských postů lidmi jako byl Aleš Řebíček nebo Ivan Langer), až k tragickému pádu uprostřed dobře zvládaného Evropského předsednictví a bizarnímu puči uvnitř jeho strany na základě úplně překroucených výroků z časopisu LUI. Takže pro mě bylo složité se v té skrumáži vyznat i proto, že sám pan Topolánek má určitou svou vlastní představu o podstatných momentech jeho vlády, kterou bylo nutné skloubit s tou mou a nadto neopomenout tu veřejně sdílenou představu. Jsem stále ještě ve střižně a pořád mě trápí, že každý díl nemá hodinu – myslím, že by to vlastně vůbec nebylo na škodu. Podobně jako by nebylo na škodu všechen materiál sestříhat do sebe a udělat celovečerní film. Kdo ví – třeba k tomu ještě dojde. Byla by to určitě mrazivě veselá podívaná.