Australští vědci varovali před zhoršováním stavu tamních ekosystémů. Upozorňují, že celkem 19 z nich kolabuje, což ohrožuje i lidskou společnost, která je na nich závislá.
Už roku 1992 varovalo 1700 špičkových vědců před tím, že lidská společnost a příroda jsou na kolizním kurzu a může to skončit katastrofou pro lidi i část přírody. Toto prohlášení tehdy sice vzbudilo velkou pozornost, ale nemělo příliš velké důsledky pro naše chování.
Vědci tyto teze dále zkoumali a o sedmnáct let později popsali meze, v jejichž rámci by lidé a ostatní živé organismy mohli mít „bezpečný prostor pro své fungování“. Jedná se o environmentální hranice, jako je množství oxidu uhličitého v atmosféře nebo změny ve využívání půdy.
Překročení těchto hranic je dnes považováno za riziko, které by způsobilo tak hluboké změny životního prostředí, že by představovaly existenční hrozbu pro lidstvo. A právě tyto meze zkoumali vědci, kteří analyzovali, jak se vyvíjí ekosystémy v Austrálii a na okrajích Antarktidy, které jsou Austrálii blízké – oba kontinenty se totiž částečně ovlivňují.
Jde zřejmě o nejkomplexnější hodnocení stavu životního prostředí v Austrálii – a ukazuje, že se hlavní a ikonické ekosystémy na celém kontinentu hroutí. Tyto systémy přitom na kontinentu udržují život a důkazy o jejich zániku ukazují, že lidstvo překračuje nebezpečné hranice, na nichž závisí jeho přežití.
„Zjistili jsme, že 19 australských ekosystémů splňuje naše kritéria pro zařazení do kategorie kolabující. Patří sem suché vnitrozemí, savany a mangrovové porosty severní Austrálie, Velký bariérový útes, Žraločí zátoka, chaluhové a vysokohorské lesy jižní Austrálie, tundra na ostrově Macquarie a mechové porosty v Antarktidě,“ uvedli vědci.
Kolaps definují jako stav, kdy se ekosystémy oproti svému původnímu stavu výrazně a negativně změnily – například úbytkem druhů nebo stanovišť, snížením vegetace nebo korálového pokryvu – a není přitom pravděpodobné, že by se obnovily.
Dobré i špatné zprávy
Ekosystémy se skládají z živých a neživých složek a jejich vzájemného působení. Fungují jako extrémně složitý stroj: když se některé složky odstraní nebo přestanou fungovat, řetězové důsledky mohou vést až k selhání systému.
„Naše studie vychází z naměřených údajů a pozorování, nikoli z modelování nebo předpovědí do budoucna. Povzbudivé je, že ne všechny námi zkoumané ekosystémy se zhroutily v celém svém rozsahu. Například na Velkém bariérovém útesu máme stále několik neporušených útesů, zejména v hlubších vodách. A v severní Austrálii se nacházejí jedny z nejvíce neporušených a nejméně pozměněných lesních savan na Zemi,“ uvádí autoři.
Přesto dochází ke kolapsům, a to i v oblastech důležitých pro pěstování potravin. Patří sem i povodí Murray-Darling, které pokrývá asi 14 % australské pevniny. Je klíčové, protože zajišťuje více než 30 % australské produkce potravin.
Dopady povodní, požárů, vln veder a bouří se nezastavují před branami farem, pociťují je stejně zemědělské oblasti i přírodní ekosystémy. Autoři připomínají, jak během nedávného sucha došla australským městům pitná voda.
Ta je ohrožena také tehdy, když se v povodích řek zhroutí ekosystémy. Například ve státě Victoria degradace obřích lesů tvořených blahovičníky výrazně snižuje množství vody protékající povodím řeky Thompson, což zase v důsledku ohrožuje zásobování pitnou vodu pro téměř pět milionů lidí v Melbourne.
„Tohle už je poplach, nejen pouhé varování. Zjednodušeně řečeno, současné změny na celém kontinentu a jejich potenciální důsledky představují existenční hrozbu pro naše přežití i pro ostatní život, se kterým sdílíme životní prostředí,“ konstatují autoři výzkumu.
Příčiny problému jsou komplexní
Když vědci hledali příčiny kolapsů na různých místech Austrálie, zjistili, že většina ohrožených nebo kolabujících ekosystémů zažívá vícenásobný souběžný tlak. Kombinují se dopady globálních klimatických změn a regionálních lidských vlivů, jako je například mýcení lesů nebo eroze půdy. Tyto tlaky se často sčítají a důsledky jsou potom extrémní.
Jako příklad uvádí posledních 11 let v západní Austrálii. V létech 2010 a 2011 vlna veder na ploše více než 300 tisíc kilometrů čtverečních zpustošila mořské i suchozemské ekosystémy. Extrémní horka zdevastovala lesy a lesní porosty, porosty chaluh i korálové útesy. Po této katastrofě následovaly dva cyklony.
Další ránu tamním ekosystémům zasadila rekordní teplota mořské vody na konci roku 2019 a požáry, které trápily prakticky celý kontinent na přelomu let 2019 a 2020.
