Mezinárodní vědecký tým dokázal, že když lidé někomu lžou, mají tendenci napodobovat pohyby těla této osoby. Doložil to sérií experimentů na vysokoškolácích, kteří v nich museli lhát. Výsledky zveřejnil odborný žurnál Royal Society Open Science.
Lhaní je jedním z fenoménů, který je hluboce propojený s lidstvím – vědci zatím nenašli jiného tvora, který by byl schopný vědomě lhát. V průběhu posledních let proto bylo provedeno mnoho výzkumů – také z praktických důvodů. Sociální vědci by rádi věděli, proč lidé lžou a za jakých okolností, policie by zase chtěla vědět, jestli podezřelí lžou, a pro vlády je důležité, jestli mohou věřit svým lidem ve vysokých pozicích.
Investuje se proto do řady prostředků, jak lhaní odhalit, od léčiv přes elektronické detektory až po různé psychologické indicie. Zatím nic z toho ale není ani zdaleka neprůstřelné.
Autoři studie přišli s návrhem na nový postup: sledovat nejen lháře, ale i člověka, kterému se lže. Jejich hypotéza říká, že i on by totiž měl mít dost zásadní roli. Aby to ověřili, prováděli výzkumníci s dobrovolníky z řad vysokoškolských studentů psychologické experimenty.
Jak probíhal experiment
Ty spočívaly v tom, že vědci dobrovolníky požádali, aby vyřešili obtížnou hádanku. Pak s nimi jiní studenti-dobrovolníci natočili rozhovory. Aby je podpořili, poskytli jim úmyslně nepravdivé informace: tvrdili jim, že hádanka by měla být snadno řešitelná, přestože byla ve skutečnosti velmi těžká. Pak vědci předstírali, že omylem nechali správné řešení rébusu v místnosti, kde se ho studenti pokoušeli vyřešit.
Po skončení experimentu si tohoto „selhání“ měli vědci zdánlivě všimnout – poprosili pak studenty, aby to nehlásili, protože by z toho byly problémy. Další dobrovolník pak s nimi provedl další rozhovor o testu a jeho průběhu – oba byli vybaveni akcelerometry na hlavách, aby zachytily fyzický pohyb během rozhovoru.
Na co se přišlo
Výzkumníci zjistili, že když dotazovaní lidé lhali, měli tendenci napodobovat pohyby člověka, který jim kladl otázky. Platilo přitom, že čím složitější nebo obtížnější lež, tím více napodobovali tazatele. Podle vědců tyto výsledky naznačují, že lhaní je velmi náročná činnost.
Napodobování druhého člověka tedy není vědomou ani podvědomovou snahou o přizpůsobení se. Naopak by podle autorů studie mohlo jít o slabinu: lhaní vyžaduje spoustu energie a koncentrace, tělo na to reaguje tak, že se ani nesnaží o nějakou vlastní tělesnou mimiku, ale vystačí si jen s pouhým napodobováním chování jiné osoby.
Vědci by chtěli tento fenomén dále sledovat – mohlo by to podle nich pomoci v lepším odhalování lidí, kteří úmyslně neříkají pravdu, například pro policii.
