Před 560 lety, 13. listopadu 1460, zemřel Jindřich Mořeplavec. Portugalský princ, který po desetiletí neúnavně vysílal koráby podél Afriky, významně napomohl koloniální expanzi země – z nevýznamného feudálního státečku vytvořil na nějakou dobu supervelmoc. Za tehdejším úspěchem Portugalska přitom stála mimo jiné vhodná politická situace. Vládcem moří však nezůstalo věčně.
Jindřich Mořeplavec se narodil v Portu v březnu 1394. Protože byl v pořadí čtvrtým synem portugalského krále Jana I., vyhlídky na trůn neměl. Přesto však zásadně ovlivnil budoucnost nevelké země ležící na periferii evropského kontinentu.
Poprvé se mladý princ výrazně vyznamenal při dobývání africké Ceuty v roce 1415. Teprve jednadvacetiletému mladíkovi se tehdy údajně podařilo podlomit morálku nepřítele tím, že zabil nejstatnějšího maurského bojovníka. Velký černoch, kterého princ zasáhl kopím, prý bojoval nahý a na Portugalce házel kameny.
- Přídomek „Mořeplavec“ či „Plavec“ získal princ Jindřich až v 19. století. V době, kdy už portugalské koloniální impérium upadalo.
Strategicky důležité město portugalskému tažení neodolalo ani navzdory pomoci okolních arabských panovníků. Po jeho zisku byl Jindřich spolu se svými bratry pasován na rytíře a byl mu udělen titul vévody z Viseu.
Dosud nepříliš významnému Portugalsku se tak otevřela cesta do Středomoří a ambiciózní Jindřich mohl organizovat námořní expedice. Po následující čtyři desetiletí pak princ, který si osvojil mnoho teoretických dovedností, neúnavně posílal koráby podél afrických břehů.
V roce 1418 tak Portugalci objevili Madeiru, roku 1430 Azory, o 15 let později přistáli u Kapverd. Námořníci se dostali až k ústí řeky Senegal či na území dnešní Gambie či Guiney. Ve čtyřicátých letech pak Jindřich založil společnost pro obchod s Kanárskými ostrovy a další společnost, která zase měla monopol pro obchod se západní Afrikou. Ve stejném desetiletí také do Lisabonu připlula první loď s otroky.
Za cestami přitom nestála pouze touha objevovat nová území, ale i snaha šířit křesťanství či obchodní zájmy. S nimi souvisí mimo jiné také ambice doplout do Indie. S tou chtěli Portugalci navázat komerční styky, které v roce 1453 zkomplikovalo osmanské dobytí Cařihradu, jež bránilo volnému průchodu kupců skrze Evropu.
- Výrazný podíl na portugalských plavbách měli zpočátku Italové, a to nejen přímou účastí italských námořníků, ale i díky finančnímu zájmu italských obchodníků. Navíc právě Itálie byla po celý středověk evropskou námořní velmocí, jejíž lodníci ovládali nejen dokonale plavbu Středozemním mořem, ale už tehdy se pouštěli i na Atlantik. Například již v roce 1291 se pokusily k africkému zlatu proniknout z moře dvě janovské galéry pod vedení bratří Vivaldiů, z této výpravy se však nikdo nevrátil.
Proslulá námořní akademie
Jindřich Mořeplavec, který se odíval skromně a měl nepříliš výrazný zevnějšek, však nebyl jen inicátorem objevných výprav. V Sagresu údajně shromáždil kapitány, kartografy či stavitele lodí a založil námořní akademii a observatoř. Tyto ústavy, stejně jako veškeré objevné výpravy, později sám ochotně financoval.
Podle Jiřího Chalupy z Filozofické fakulty Ostravské univerzity nyní někteří historici fyzickou existenci námořní akademie zpochybňují, jedná se podle nich o romantizující mýtus. „Ať už dotyčná škola v Sagres existovala, nebo se jednalo spíše o sérii praktických aktivit na palubách portugalských lodí, nic to nemění na faktu, že právě námořníci typu prince Jindřicha, v přímé vazbě s portugalskou monarchií, položili základy technické a technologické úrovně, která Portugalcům jejich oceánský rozmach umožnila,“ uvedl Chalupa.
- Přes svou výjimečnost a nadšení pro objevy zůstával Jindřich Mořeplavec člověkem své doby. Sám se násilně snažil šířit křesťanství a v zotročování afrických domorodců nespatřoval nic nepatřičného.
- Zdroj: Wikipedie
Objevitelské výpravy pokračovaly i po Jindřichově smrti 13. listopadu 1460. V roce 1488 připlul Bartolomeu Dias k mysu Dobré naděje a o deset let později se dostal Vasco da Gama do kýžené Indie. V roce 1500 se pak Pedro Álvares Cabral vylodil v Jižní Americe. Během 15. a 16. století se tak z Portugalska stala námořní a obchodní velmoc, která postupně získala řadu držav v různých koutech světa – Indii, Africe, Americe a v neposlední řadě i v jihovýchodní Asii.
„S nasazením všech sil se králům Manuelovi I. a Janovi III. podařilo vybudovat vcelku impozantní řetězec opevněných obchodních enkláv od západních břehů Afriky až do jihovýchodní Asie, přes Nagasaki Portugalci pronikli dokonce až do jižního Japonska. Současně se portugalští mořeplavci, obchodníci, ale postupem času i kolonisté začali intenzivně angažovat rovněž na pobřeží budoucí Brazílie,“ shrnul Chalupa.
Vhodné podmínky pro vznik impéria
Jedním z faktorů, který portugalské námořní expanzi napomohl, byla podle Chalupy skutečnost, že největší potenciální konkurenti Portugalska – Anglie a Španělsko – tehdy zažívali velmi složité časy.
„Anglií ve druhé polovině 15. století zmítaly krvavé a chaos vyvolávající války růží, Kastilie na tom byla velmi podobně, časy vlády Jindřicha/Enriqueho IV. se nesly ve znamení dramatického úpadku královské moci, konflikty mezi jednotlivými mocenskými skupinami byly časté a drsné, kastilská monarchie neměla na podporu zámořských výprav ani pomyšlení,“ vysvětlil Chalupa. „Aragonci se zase zaměřovali na Středomoří a budovali si jakousi miniříši v prostoru mezi východním Španělskem a jižní Itálií,“ dodal.
Oproti tomu Portugalsko se v té době těšilo poměrně stabilní politické situaci. Král si proto silnou podporu objevitelských expedic mohl dovolit. Další výhodou pro Portugalce bylo, že reconquistu ukončili již v polovině 13. století. Díky tomu měli dostatek prostředků, síly i dostatek mužů na velká námořní dobrodružství. „Španělé s Granadou coby posledním reliktem islámu na Pyrenejském poloostrově skoncovali až na počátku roku 1492,“ podotkl Chalupa s tím, že Kryštof Kolumbus na svou slavnou výpravu vyrazil o pouhých několik měsíců později.
- Pojmem reconquista („znovudobytí“) se označuje období zpětného vytlačení Maurů (muslimů pocházejících se severní Afriky) z Pyrenejského poloostrova, v reakci na jejich předchozí invazi do oblasti.
- Zdroj: Wikipedie
Příliš malá země
Portugalská námořní dominance nicméně netrvala věčně. Již v 17. století, kdy začala hojné námořní výpravy podnikat Anglie a Nizozemsko, začal vliv země s pouhým milionem obyvatel postupně upadat. „Portugalsko bylo na tak široce pojatou globální expanzi prostě příliš malou zemí,“ vysvětluje Chalupa.
„Jakmile se Portugalci pokusili vyrazit ze svých pobřežních faktorií směrem do vnitrozemí, narazili na nedostatek lidí i materiálních prostředků. Dokázali to nakonec jenom v Brazílii a části jižní Afriky, zbytek svého potenciálního globálního impéria museli ponechat konkurenčním mocnostem,“ uvedl.
„Vše se navíc dost výrazně změnilo, když se od roku 1580 Portugalsko stalo na tři generace součástí španělského veleimpéria. Portugalci tak byli přímo a intenzivně vtaženi do souboje evropských velmocí na té nejvyšší úrovni, což v konečném důsledku jejich koloniální ambice také notně zkomplikovalo,“ uzavírá Chalupa.
V první polovině 19. století pak Portugalsko přišlo o svou nejvýznamnější državu – Brazílii. V té době se totiž jihoamerické kolonie přetvářely v nezávislé státy. Země také ztratila další území v Jižní Americe i Asii.
Na sklonku 19. století tak bylo portugalské impérium tvořeno pouze Angolou, Mosambikem, Portugalskou Guineou, Kapverdskými ostrovy a ostrovy Svatý Tomáš a Princův ostrov. Kromě afrických území spadaly pod portugalskou správu také zbývající malé oblasti v Asii – převážně na území Indie.
