Kolaps antarktických ledovců by zřejmě nezvýšil hladiny oceánů tolik, jak se doposud očekávalo. S novou metodou přišli experti z Massachusettského technologického institutu (MIT).
Antarktický led je na okraji kontinentu tvořen obrovskými ledovci vysokými přes devadesát metrů, které jsou vystavené oteplování atmosféry i oceánu. Až doposud se očekávalo, že při dalším oteplování, jak ho předvídají zprávy klimatického panelu, tyto ledovce pod vlastní vahou rychle zkolabují. To by mělo přispět ke globálnímu zvýšení hladiny oceánů přibližně o 180 centimetrů – a to by mělo katastrofální dopad na řadu pobřežních měst po celém světě.
Vědci z MIT ale v novém výzkumu zveřejněném v odborném žurnálu Geophysical Research Letters popisují, že tento výpočet byl zřejmě přehnaný. Aby devadesát metrů vysoký ledovec takto zkolaboval, musel by se led pod ním rozpadnout velice rychle – v podstatě v průběhu hodin. A taková rychlost tání nebyla v moderní době doposud pozorovaná.
„Ledovcové šelfy jsou silné přes kilometr a některé mají rozměry Texasu,“ uvedla jedna z autorek analýzy, Fiona Clercová. „Aby se ty opravdu vysoké ledovce katastrofálně rozpadly, museli byste odstranit ledovcové šelfy běhen několika hodin. A to je nepravděpodobné při jakékoliv podobě klimatických scénářů,“ vysvětluje vědkyně.
Co by kdyby
Kdyby se tyto šelfy rozpouštěly pomaleji než v horizontu hodin, pak by ledovce nekolabovaly, ale pomalu se uvolňovaly. Vědci to popisují, jako by z přehrad pomalu vytékala hora medu.
„Současný nejhorší scénář zvyšování hladin kvůli tání v Antarktidě vychází z myšlenky, že tyto vysoké ledovce katastrofálně zkolabují,“ uvedl Brent Minchew z MIT. „My říkáme, že tento scénář se kvůli povaze ledovců pravděpodobně neodehraje. Je to ale jen malá útěcha – stále existuje množství jiných způsobů, jak mohou hladiny oceánů rychle stoupnout.“
Tento výzkum nijak nezpochybňuje fakt globální změny klimatu způsobené člověkem ani to, že v jejím průběhu budou antarktické ledovce tát. Jen ukazuje, že jejich tání bude vypadat jinak, než předvídaly dosavadní studie.
Důležitým se pro vznik tohoto modelu stal kolaps Larsenova ledovce B v roce 2002. Byl přitom stabilní po dobu asi 10 tisíc let. Vědci sledováním jeho kolapsu získali množství užitečných dat, která do té doby neznali – a s jejich pomocí mohli vytvořit přesnější model.
