Český námořník Jaroslav Hornof natočil, jak nákladní loď Marguerita patřící německé společnosti MST vypouští do oceánu nebezpečný odpad ze strojovny. Jeho informace i video pak pomohly plavidlo zachytit v americkém přístavu a tamní úřady rejdařskou firmu obvinily z falšování dokumentů. Americký soud teď pro Čecha jako oznamovatele nezákonné činnosti (tzv. whistleblowera) žádá odměnu, která by mohla dosáhnout až dvaceti milionů korun. Jaroslav Hornof byl hostem pořadu Události, komentáře.
„Nevěřil jsem, že je to dnes možné,“ říká námořník, který upozornil na znečišťování oceánu. Může dostat odměnu whistleblowera
8 minut
Rozhovor s námořníkem Jaroslavem Hornofem: Rok teď nemůžu pracovat na moři
Kdy jste pochopil, že se na lodi, kde jste pracoval, děje něco nekalého?
Problémy tam byly úplně od začátku. Nalodil jsem se 12. května v Panamě a loď byla kompletně zanedbaná. Jelikož jsem už znal sesterskou loď, na které jsem byl na spouštění v Číně, tak člověk zná systémy vesměs dokonale. Musí je znát dokonale. Takže už v Panamě se projevily nějaké alarmy.
- Termín whistleblowing (doslova hvízdání na píšťalku) se užívá pro upozorňování na podezřelé, neetické nebo trestné jednání, které se děje na pracovišti se souhlasem nadřízených a které jde proti veřejnému zájmu nebo ohrožuje veřejnost. Například ve Spojených státech tito oznamovatelé mohou dosáhnout na finanční odměnu.
Posádka, hlavně důstojníci, reagovali, že se nic neděje, všechno je v pohodě. Měl jsem na Margueritě za kolegu jednoho Slováka, se kterým jsem se znal z jiné lodi. Říkal jsem mu, že něco nehraje. On mě upozornil, že takovéto věci se dějí, takže mi potvrdil moje domněnky.
Co jste dělal, když jste zjistil, že se z lodi vypouští odpady do oceánu?
Zjistil jsem to ještě deset dní před tím, než k samotné události došlo, když si nadřízený na ranním brífinku zavolal kluky a řekl jim, že to mají vykonat.
Nezákonně, do oceánu
Vykonat co? Že mají vypustit špínu do moře?
Ano, že mají vypouštět nezákonně do oceánu. Počkal jsem, jestli je to pravda, protože mě ani nenapadlo, že by to při dnešních postizích a předpisech mohlo být reálné. Takže jsem se na to šel podívat. Když jsem to viděl, přišel jsem za svým nadřízeným a říkal mu, že s tím nesouhlasím, že nechci, aby se to dělalo. Odvětil mi, že to dělá třicet let, že to jinak dělat nebude a že na nás nikdo nepřijde.
Věděl to kapitán lodi?
No, kapitán je taková formální osoba. Nevím, jestli to kapitán věděl, z mého hlediska spíš ne.
Vám se vypouštění odpadů podařilo natočit na iPad. Neměl jste strach, že se vás někdo pokusí zastavit, přece jenom jste pluli hlubokým oceánem?
Ano, určitě. Nejdřív jsem svého nadřízeného obeznámil s tím, že s tím nesouhlasím, a teprve po tom, co mi oznámil, že to dělá třicet let, jsem začal natáčet. Nevěděl jsem, jaké má dohody s firmou, a nechtěl jsem s tím mít nic společného. Tak jsem to natočil, druhý den jsem to dal kapitánovi a on o den později přišel s tím, že všechno je v pořádku, že to je čistá voda. To už jsem začal mít strach, co se děje nebo co se bude dít.
Zamykal jste se v kajutě? Měl jste strach?
Třicet procent posádky byli Chorvati a můj nadřízený byl taky Chorvat, který pro Companii pracoval kolem třiceti let. A já jsem byl na lodi čtrnáct dní, když se to stalo. Takže jsem nevěděl, jaké mají mezi sebou vztahy.
Stovka námořníků bez práce
Vámi natočené video se potom dostalo až k soudu. Jak vypadalo vyšetřování? Protože vyšetřovatelé museli jít přímo na danou loď, je to tak?
Ano. Šlo o to, že jsem vše jako první to nahlásil firmě. Nechtěl jsem jít do soudního procesu, protože vím, že to je na dlouhé lokte, omezí vás to v kariéře i v osobním životě. Nahlásil jsem to firmě a řekl jsem, že s tím nechci mít nic společného, ať si to vyřeší a že tady s tímto člověkem nechci fungovat na stejné lodi.
Tak se to začalo pomalinku rozvíjet, udělali interní audit. Myslel jsem, že tím už to je všechno vyřešené, že už nemusím nic dělat. Poslali novou posádku a začali jsme dávat strojovnu nějakým způsobem do pořádku. Ale když jsme přijeli do Ameriky, zjistili jsme, že to vyřešené není. Přišli dva vyšetřovatelé a ptali se, co se na lodi dělo. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli si ze mě dělají srandu a nevědí vůbec nic, nebo se snaží dopátrat jiných informací.
A měli vaši kolegové pochopení pro to, že jste informaci o znečišťování vypustil ven? Nevyčítali vám to? Mohl jste ohrozit i jejich práci.
Ohrozil jsem i jejich práci. Skončilo okolo stovky námořníků, prostě dostali vyhazov jenom z toho důvodu, že pluli na špatné lodi se špatnými důstojníky.
Co jste si vyslechl od nich?
No, to nebudu komentovat.
Firma se nakonec dohodla a zaplatí pokutu. Soud ale pokutu ještě nepotvrdil, protože jde i o peníze pro vás.
Já a ještě další dva kluci, které spolu se mnou zastupuje právník v Americe, jsme se snažili dostat do pozice oběti. Kluci přišli o práci. Jeden starší Chorvat už práci nesežene, protože je mu přes padesát let. Mladší, Slovák, nemá problém práci sehnat, ale deset měsíců byl na lodi a už chtěl jet domů, a omezilo ho to tak, že ještě dva měsíce musel zůstat nuceně v Americe.
Z mého hlediska mě to taky omezilo. Rok teď nemůžu pracovat na moři. Mou kariéru to na jeden rok kompletně zastavilo a finanční ztráta je tam taky jasná. Takže jsme se snažili dosáhnout toho, aby nás uznali jako oběti. Jako oběti nás neuznali.
Ale šanci na to, že nějaké peníze dostanete, máte.
Ano, ano.
Vliv pradědových map
Řekněte mi, jak se z člověka, který se narodí v zemi, která nemá přímý přístup k moři, stane námořník?
Je to sice takové exotické povolání, ale musím říct u těch sta let republiky, že třeba před sto lety jsme měli přes šest tisíc námořníků. Měli jsme i velitelství námořních sil, to málo lidí ví.
A co vás zlákalo, touha po dobrodružství, širý oceán, nebo peníze?
Od každého trošku. Začalo to už někdy v mládí, můj praděda zakládal Československou námořní plavbu, tehdy ještě Čechofracht (státní podnik pro námořní přepravu – pozn. red.). Byl tam důstojníkem. Když je člověk malý a vidí námořní mapy, suvenýry a tak dále, tak ho to nějakým způsobem ovlivní. Potom na průmyslovce v šestnácti letech jsem si řekl, že by to asi nebylo špatné povolání – člověk chce cestovat, něco vidět, vydělat peníze.
Takže sen se splnil. Vrátíte se zase na moře?
To je otázka. Mám rodinu, dvě děti, takže…
Tak je zlákáte s sebou.
Ne. Bohužel tak, jak to bývalo třeba dřív, kdy rodina mohla na loď, to už bohužel není. Když je člověk v práci 24 hodin sedm dní v týdnu, není jednoduché rodinu na palubu dostat.
Tak uvidíme, jak se vám to povede. Děkujeme za to, že jste přišel do Událostí, komentářů. Na shledanou.
Na shledanou.
