Polská zpravodajská televize TVN 24 ukázala divákům udání, která psali Poláci za války okupačním úřadům a nacistické tajné policii (gestapo). Upozorňovali tehdy na skrývající se Židy i na lidi, kteří Židům pomáhali. Tato konkrétní udání k adresátovi nikdy nedošla – díky jiným Polákům, pošťákům, kteří je ukradli. „Historici ale nepochybují, že za války bylo více Poláků, kterých se Židé museli bát, než těch, kteří jim odvážně pomáhali,“ poznamenala stanice.
Příběh nedoručených udání zvolila jako příklad, že „dějiny nejsou ani černé ani bílé“. V pozadí je nynější spor mezi polskou a izraelskou vládou o kontroverzní polský zákon, který hrozí až třemi roky vězení za připisování odpovědnosti polskému státu a národu za vyvražďování Židů.
„Vážený úřade. Prosím o domovní prohlídku u Heleny Koskowé a okamžitě ji zavřít! Může šířit povstání.“ „Noskiewicz spekuluje s Židy. Přiváží jim jídlo. Nejlaskavěji žádám postarat se o toho spekulanta.“ „Šíří falešné zprávy dotýkající se i cti nejvyššího vládce. Žádáme o jejich potrestání. Loajální občané,“ praví se v úryvcích z dopisů.
„Když jsem se začínala zabývat holocaustem, tak jsem si myslela, že víc bylo dobrých lidí. Ale změnila jsem názor,“ řekla stanici profesorka Barbara Engelkingová z Polské akademie věd. O holocaustu napsala jedenáct knih. Název jedné by se dal přeložit „Vážené gestapo…“ a pojednává právě o udáních a udavačích.
Ukrytí Židé si od vyděračů kupovali mlčení
Profesor Jacek Leociak tvrdí, že Židé ve varšavském ghettu začali v roce 1942 tušit, že je čeká smrt – a tak prodávali vše, co měli, aby mohli utéct. Holocaust zkoumá čtvrt století a tvrdí, že sotva lze najít výpověď Židů skrývajících se mezi Poláky bez zmínky o udavačích.
Podle profesora Jana Grabowského se vydíráním ukrývajících se Židů obohacovaly tisíce lidí. „Byli to lidé, kteří chtěli rychle a snadno vydělat co nejvíce peněz,“ uvedl historik Marek Urynowicz.
Nejhorší nebyli podle historiků ti, kteří na Židy číhali hned u zdí ghetta, ale vyděrači, kteří za obětí přišli, až když nalezla úkryt. Za mlčení nežádali desítky, ale rovnou stovky, tisíce i statisíce zlotých.
„Občas to byla nejen práce, ale i potěšení. Šlo o peníze, ale ne vždy, někdy šlo o znásilnění. Výkupné se někdy pobíralo v naturáliích,“ řekl Grabowski. „Můj otec a děda se skrývali ve Varšavě. Vydírali je třikrát,“ poznamenal s tím, že se zachránili šťastnou náhodou: děda na ulici potkal gestapáka, se kterým za války sloužil v rakousko-uherské armádě.
Židé věděli, že vyděrač se dříve či později vrátí, a tak museli prchat dál. Zatímco vyděrači je sledovali i za pomoci celé sítě špehů, spolu s kolaboranty v policejních uniformách, aby uprchlíky obrali o všechno. I když to znamenalo jejich smrt.
Poláci měli horší pověst než Němci, gestapo nestíhalo udání prověřovat
Pověsti o polských vyděračích a udavačích se bleskově šířily a mnoho historiků se domnívá, že kvůli tomu měli Poláci ještě horší pověst než Němci, kteří byli jakoby v pozadí. I Poláci ukrývající Židy se museli bát udavačů.
„Například nešlo koupit v obchodě deset bochníků chleba, protože by to vyvolalo podezření, že máme doma Židy,“ vyprávěla Irena Sendlerová, která pomohla zachránit 2500 židovských dětí. A to za skrývání Židů hrozila smrt – a Němci v případě odhalení zabíjeli i celé polské rodiny.
Udání bylo podle historiků tolik, že gestapáci nebyli s to je všechna prověřit. Jedni udávali kvůli penězům, druzí ze závisti, z hlouposti, z pomsty. Nešlo jen o okraj společnosti, mezi udavači byli podle profesora Leociaka zastoupeny všechny společenské vrstvy. „Byli to normální lidé, studenti, učitelé, dělníci. Našel jsem mezi nimi i jednoho mladého člověka z knížecího rodu polské šlechty,“ prozradil Grabowski.
Platit vyděračům podle Urynowicze museli i Poláci. Třeba aby Němcům nepřišlo udání, že jsou prý Židy. „Židé také udávali Židy, například že skrývají zakázané zboží,“ připustila Engelkingová.
Podzemní Zemská armáda udavače popravovala
Kolik udavačů vlastně bylo, už ani nelze spočítat. Polský odboj je trestal: například Magdalena Grodzká-Gužkowská, která zachraňovala židovské děti z varšavského ghetta, patřila k jednotce Zemské armády, která popravovala výlučně Poláky – zrádce a udavače.
„Než se začneme chlubit počtem vysazených stromů v (izraelském památníku holocaustu) Jad vašem, podívejme se pravdě do očí: kolik lidí trpělo kvůli Polákům,“ doporučil profesor Grabowski.
„Nemáme se za co stydět, protože žádný stát neudělal pro Židy více než my,“ zdůraznil na druhé straně Wladyslaw Teofil Bartoszewski, jehož otec, pozdější ministr zahraničí, za války pomáhal zachraňovat Židy a byl vězněn v nacistickém vyhlazovacím táboře v Osvětimi. „Žádný Žid v okupovaném Polsku nemohl přežít bez pomoci Poláků. Žádný,“ zdůraznil.
Z 300 tisíc varšavských Židů přežilo válku okolo pěti tisícovek. „Čísla nejsou důležitá. Důležitý je každý zachráněný život a důležitý je ten, kdo zachraňoval s nasazením vlastního života. Když budeme šermovat statistikami, ztratíme smysl tohoto hrdinství,“ zdůraznil Leociak.
