Pařížská klimatická dohoda, přijatá před devíti měsíci 195 státy světa, si podle poradce Angely Merkelové a papeže Františka klade velmi ambiciózní cíle. Ředitel Postupimského institutu pro výzkum změny klimatu (PIK) Hans Joachim Schellnhuber ale v exkluzivním rozhovoru pro web ČT24 konstatoval, že bude především záviset na dobré vůli jednotlivých zemí, jak v následujících letech přispějí k celosvětovému snižování emisí skleníkových plynů.
Jak významný vliv má klima na člověka?
Homo sapiens vzniknul díky klimatu. Klima formovalo a formuje jeho vývoj. Zásluhou nebývale stabilního klimatu, které zažíváme posledních dvanáct tisíc let, jsme mohli rozvinout naši civilizaci a můžeme být pyšní na řadu věcí. V poslední době však posouváme náš ,lidský podnik‘ daleko mimo hranice teplotního rozmezí, jež umožnilo jeho rozkvět.
Bavíme se tu o předpokládaném globálním oteplení o 4 stupně Celsia do roku 2100. Přirovnal bych to k tomu, že ničíme člun, na kterém závisí pokračování naší cesty. Je to vlastně sebevražda, i když pomalá, protože řada lidí si ještě neuvědomuje vážnost situace.
Pařížská dohoda z loňského prosince se zdá být prvním z opravdových kroků, jak této hrozbě čelit. Považujete smlouvu uzavřenou na summitu COP 21 za svým způsobem historickou?
Určitě se jednalo o milník. I bez dohody by byla Paříž zlomovým momentem, byť v tom negativím smyslu, protože pokud by se nepodařilo smlouvu dojednat, byl by to konec globální klimatické politiky. A možná by to mělo i zničující dopad na OSN, protože pokud by selhal jediný způsob, jak řešit na globální úrovni největší výzvu lidstva v 21. století, tak k čemu by taková organizace byla?
Naštěstí se stal opak a podle mě dohoda obsahuje velmi ambiciózní cíle - viz závazek udržet do konce století zvýšení teploty v rozmezí 1,5 až 2°C, a to včetně mechanismů, jak toho dosáhnout.
Pochopitelně vše bude záviset na dobré vůli jednotlivých zemí, jak přispějí k celosvětovému snižování emisí skleníkových plynů. Domnívám se, že tento přístup založený na kompletní dobrovolnosti byl v současné éře, v níž národní státy stále dominují mezinárodní politice, jediným možným způsobem, jak smlouvu prosadit.
Jak reálnou je skutečnost, že se klíčové body Pařížské dohody povede uvést do života?
Za daných okolností máme nejlepší možnou dohodu, zůstává ovšem velkým otazníkem, zda se ji opravdu podaří implementovat. Podle mě ta pravdědobnost není příliš vysoká, ovšem není nulová. A to je velmi důležité.
Existují v tomto směru už nějaké první záblesky naděje?
Je to především počínání Číny, která má podle našich analýz mnohem ambicióznější plány (v redukci emisí skleníkových plynů) než třeba Spojené státy. Je zajímavé, že samotná klimatická politika Obamovy administrativy není kdovíjakým převratným úsilím, ale to, že se USA podařilo přesvědčit Čínu, aby byla v této oblasti mnohem aktivnější, lze považovat za velký diplomatický úspěch.
A co Evropská unie? Zdá se, jako by tak trochu ztrácela dech a vypadla ze své někdejší role klimatické velmoci a lídra mezinárodních klimatických vyjednávání?
Evropská unie byla do značné míry ochromená finanční krizí a nyní je paralyzovaná brexitem a situací s uprchlíky, což však není problém devastujícího charakteru. Myslím si, že Evropa prostě ztratila svůj příběh.
Často mluvím s vedoucími představiteli unijních institucí a říkám jim, že takovým novým příběhem pro Evropu by mělo být, že se stane prvním kontinentem, který realizuje přechod k udržitelné ekonomice. Jenže místo toho si stěžujeme na milion, dva miliony ubohých lidí, kteří k nám míří přes Středozemní moře. To je něco, za co bychom se měli stydět.
Věřím, že se Evropa nebude v budoucnosti soustředit pouze na toto téma. Věřím, že opět povstane z popela a nastoupí cestu směrem k udržitelnému rozvoji. Každopádně jsme už ztratili hodně času, pravděpodobně celou dekádu.
Podle mnohých bylo vedle Pařížské dohody klíčovým momentem loňského roku i vydání papežovy encykliky Laudato si', v níž Svatý otec jasně vyjádřil podporu závěrům vědců, že za změnu klimatu může z velké části člověk. Jak jste pochopil jeho poselství?
Měl jsem tu čest představit encykliku světu. Papež mě o to požádal. Prezentace proběhla ve Vatikánu - 18. června 2015. Poté jsem měl možnost se s papežem osobně setkat. Má hluboké vědecké znalosti. Jeho encyklika změnila směřování globální debaty o změně klimatu, byla morálním apelem na vlády národních států (před Pařížským summitem) a spoustě aktivistů po celém světě dala naději.
Jak mohou v praktické aplikaci cílů z uvedené smlouvy přispět vědci? Kde vidíte jejich úlohu?
Úkolem vědců je načrtnout cestu, po které se vydat, jaké na ni jsou překážky. O co se já a mí kolegové snažíme, je dát dohromady realistické strategie toho, jak realizovat Pařížskou dohodu a tyto vize pak tlumočit politikům, ale i široké veřejnosti. A přitom doufat, že naše hlasy budou vyslyšeny. To je vše, co můžeme udělat.
Mám-li použít příměru s probíhajícím fotbalovým zápasem (jsem přece ze země úřadujících mistrů světa), jsme jako lidstvo v 80. minutě utkání a řekl bych, že s klimatickou změnou prohráváme 1:3. Ale pořád je tu šance vstřelit ještě dvě branky a jít do prodloužení. A tam zachránit svět.
Je předním světovým klimatologem, poradcem německé kancléřky Angely Merkelové, zakladatelem a ředitelem Postupimského institutu pro výzkum změny klimatu (PIK) a také dlouholetým členem Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC).
Již v roce 1995 předložil koncept udržení globálního oteplení o maximálně 2 °C vůči předindustriálnímu období.
V roce 2007 působil jako hlavní poradce německé vlády pro otázky klimatu v rámci předsednictví této země v EU a G8.
Při přípravě encykliky Laudato si' s ním papež František konzultoval text dokumentu.
