Polský prezident Andrzej Duda podepsal spornou novelu zákona o veřejnoprávních médiích, kterou kritizovala opozice a znepokojení nad ní vyjádřila i Evropská komise. Změny umožní nové vládě dosazovat do vedení veřejnoprávní televize a rozhlasu své lidi.
Podle prezidentovy poradkyně Duda předpis podepsal, protože chce, aby byla média „nestranná, objektivní a spolehlivá“. V dosavadní podobě média nezaručovala podávání objektivních informací, myslí si prezident.
Novela počítá s tím, že vstupem zákona v platnost a jeho zveřejněním v úředním věstníku skončí stávající mandáty dosavadních členů vedení a dozorčích rad Polské televize a Polského rozhlasu. Podle vlády půjde o první krok v mediální reformě, další změny by měly následovat na jaře tohoto roku.
Jakmile nová ustanovení začnou platit, pravomoc jmenovat a odvolávat šéfy veřejnoprávní televize a rozhlasu přejde na ministra státního pokladu. Až dosud byly řídící funkce a dozorčí rady ve veřejnoprávních médiích obsazovány na základě veřejných konkurzů.
Jak upozorňuje Gazeta Wyborcza, vládní strana PiS nijak nezastírá, že sepsala a protlačila novelu narychlo, aby utišila kritické zpravodajství ve veřejnoprávní televizi TVP a rozhlase. Například poslankyně Krystyna Pawlowiczová nedávno vysvětlovala na internetu, proč by se tato média měla změnit na národní. „Mají sloužit obyvatelům a těm politikům, které si lidé zvolí. Vláda musí informovat bezprostředně a prostřednictvím osob, které si sama vybere,“ uvedla poslankyně.
Gazeta Wyborcza předpověděla, kdo v TVP a Polském rádiu zůstane. Jen ti, kteří projdou lustracemi a přinesou potvrzení, že nespolupracovali s komunistickou státní bezpečností. A dále ti, kteří „správně“ informovali o smolenské katastrofě – při zřícení letadla tehdy zahynul prezident Lech Kaczynski, bratr šéfa strany PiS Jaroslawa Kaczynského. Mnozí konzervativci jsou dodnes přesvědčeni, že za havárií stálo Rusko.
Opozice hovoří o „kádrové“ novele. Kritici upozorňují, že ještě nikdy v novodobé historii Polska člen vlády nerozhodoval o tom, kdo bude stát v čele veřejnoprávních médií.
Ze zahraničí přitom zaznívá stále více kritických reakcí. Pochybnosti nad novelou už vyjádřila Evropská komise, na nebezpečí upozornila v dopise adresovaném Dudovi také Evropská vysílací unie (mezinárodní sdružení převážně veřejnoprávních vysílatelů).
„Jde o přímý útok na nezávislost veřejnoprávních médií v Polsku. Navrhovaný systém činí veškerá editoriální rozhodnutí přímo závislými na vládě,“ stojí v oficiálním vyjádření EBU. K této výzvě se připojila také Česká televize.
Veřejnoprávní vysílání v Evropě
V Polsku se tak schyluje k nejvýraznější mediální reformě od pádu komunismu. Tamní média veřejné služby projdou změnou ve struktuře, stanou se „národními vysílateli", dozorové orgány budou jinak voleny, do financování vstoupí napřímo státní rozpočet. Především se ale fungování vysílatelů mnohem úžeji propojí s vůlí politiků – své záměry ostatně vládní konzervativci nijak netají.
Hlavním nástrojem kontroly se stane Rada národních médií – jmenovaná zčásti oběma komorami parlamentu. U veřejnoprávních vysílatelů přejde jmenování dozorčích rad od dosavadních konkurzů přímo do rukou ministra financí. Povinnou součástí vysílání bude publikování zpráv o činnosti prezidenta, premiéra i vlády – „národní média“ mají podle vlády informovat, nikoliv politické kroky kritizovat.
Polsko se přitom řadí mezi největší mediální trhy v Evropě, a to jak počtem obyvatel, tak rozvojem vysílání včetně satelitních a kabelových okruhů. Směle se tak může řadit mezi největší mediální krajiny na Západě Evropy. Jak si stojí v kontextu ostatních médií veřejné služby?
VELKÁ BRITÁNIE
BBC jako historicky nejstarší veřejnoprávní vysílatel a vzor pro mnohé následovníky funguje na základě dvou klíčových dokumentů. Zatímco tradiční Královská charta BBC formuje status a cíle, tzv. Rámcová dohoda se zaměřuje na technické parametry, jako je kmitočtový rozsah nebo detaily financování.
Na podobném principu fungují i dva základní kontrolní orgány: správní organizace BBC Trust, jejíchž dvanáct členů vybírají ministři a následně jmenuje do funkce královna, a Výkonná rada, kde působí zástupci samotné BBC i různých veřejných oblastí (podnikatelské, mediální či akademická sdružení). V čele výkonné rady stojí generální ředitel, kterého do funkce dosazuje správní orgán Trust.
NĚMECKO
Náš západní soused se pyšní zřejmě nejsložitější strukturou veřejnoprávních médií, danou faktem, že prakticky každá ze spolkových zemí má svébytnou legislativu. Částečným dědictvím poválečného Německa a jeho rozdělením do 4 okupačních zón je existence devíti regionálních vysílatelů sdružených pod veřejnoprávní rozhlas a televizi ARD. Čistě televizním zástupcem veřejné služby je pak ZDF, desátý veřejnoprávní vysílatel.
I když základní pojítko mezi státem a veřejnoprávními vysílateli zajišťují obecné zákony o vysílání či poplatcích, další fungování už zůstává mimo přímý dohled. S pár výjimkami má každá spolková země své mediální zákony a také dozorové rady, kde významnou roli hraje výběr zástupců společenských organizací a spolků (církevní, akademické, ekologické, sportovní). Tito lidé tvoří jádro rozhlasové a televizní rady, která funguje u každé spolkové země a kontroluje mimo jiné obsah. Paralelně působící správní rady mají na dohled spíše finanční hospodaření.
FRANCIE
Zvláštní propojení politické moci a médií veřejné služby nabízí Francie. Nejvyšší audiovizuální rada jakožto hlavní regulátor všech vysílatelů tam dohlíží nejenom na obsah, ale může spolurozhodovat i o personálních krocích ve vedení médií veřejné služby. Rada má přitom devět členů, o jejichž dosazení se rovnoměrně dělí Národní shromáždění, Senát a prezident. Stát také formálně vlastní oba hlavní veřejnoprávní vysílatele: televizní France Télévision a rozhlasovou Radio France.
Každých tři až pět let zde vzniká podle studie Parlamentního institutu dohoda mezi vysílateli a státem, kde je stanoveno, jaké cíle dotyčná média mají a jak budou financována. Kromě koncesionářských poplatků a výnosů z reklamy totiž část peněz putuje vysílatelům i ze státního rozpočtu – jako součást zvláštní daně. Jak televizní, tak rozhlasovou radu francouzské veřejné služby jmenuje kromě parlamentu zčásti také Nejvyšší audiovizuální rada. Mezi radními má zástupce i samotné médium.
ŠPANĚLSKO
Stát má výraznou úlohu také ve španělské RTVE (Veřejnoprávní rozhlas a televize). Ve dvanáctičlenné Správní radě volí hned osm členů dolní komora parlamentu, čtyři členy pak senát – nad kandidáty se přitom musí obě komory shodnout dvoutřetinovou většinou. Správní radu řídí po vzoru Británie generální ředitel.
Na kontrole vysílání se různou mírou podílí také orgány tvořené zaměstnanci RTVE (tzv. Informační rady). Jejich hlavním úkolem je posuzovat kvalitu vysílání v souladu s pravidly a kodexem. Informační radu volí již výše zmíněná Správní rada. RTVE musí podle zákona taktéž uzavírat programovou smlouvu se státem na každé tři roky. V současnosti je médium veřejné služby plně dotováno státem – na základě výběru několika speciálních daní.
ITÁLIE
Tříleté smlouvy mezi státem a veřejnoprávním médiem jsou základem vztahu také v Itálii, která s úzkým napojením médií na politikou tradičně bojovala. Povinnosti mediální společnosti RAI vůči parlamentu dané servisní smlouvou se týkají například televizních přenosů z jednání parlamentu Dohled nad vysíláním i financemi zajišťuje instituce AGCOM (Autorita pro ochranu komunikací). Hlavní akcionář, tamější ministerstvo, navrhuje kandidáty do devítičlenné správní rady. Tamní rozhlasová a televizní značka RAI funguje jako veřejná akciová společnost – může tak volně obchodovat a zpeněžovat své aktivity.
(Zdroj: Parlamentní institut - případová studie Milana Šmída z roku 2011)
