Policie a mafie se na nich snaží vydělat a do restaurace je nepustí, přestože mají peníze – ve své cestě za normálním životem to nemají uprchlíci lehké ani v Evropě. Novinářka Magdalena Sodomková se vydala se skupinou syrských běženců ze Srbska do Rakouska. V Interview ČT24 vzpomínala na tvrdý přístup Maďarů a solidární Rakušany. „Jsou to lidé v zoufalé situaci, bojí se o život. Opustili Sýrii a prodali všechno, co měli,“ řekla Sodomková o uprchlících. Přežít jim pomáhají i mobilní telefony, bez nichž se podle novinářky neobejdou.
Do Maďarska kukuřičným polem
V okamžiku, kdy se s nimi novinářka setkala na schengenské hranici, byli běženci na cestě už dva měsíce. Uprchlíků bylo celkem třicet, včetně kojenců a těhotných žen – chtěli se vydat ilegálně ze Srbska do Maďarska přes kukuřičné pole – na jedné straně operovala policie, na druhé mafie.
Šlo většinou o mladé Syřany kolem dvaceti let a pár Iráčanů. „Vydali se do Evropy, protože utíkají před válkou a nevidí ve své zemi budoucnost, necítí se tam bezpečně. Byli to úžasní inteligentní mladí lidé,“ zmínila Sodomková.
Poté, co se dostali přes moře, cestovali kupříkladu vlakem – Makedonii překonali za tři hodiny. „V Srbsku jim organizovali autobusy a také tam jezdili vlakem. Část samozřejmě šli pěšky,“ podotkla Sodomková. Na Syřanech se dlouhá cesta podepsala. „Byli hubení, nemocní,“ konstatovala žurnalistka.
Bez mobilu to nejde
Ze Srbska se skupina utečenců vydala do Maďarska. „Měli tři chlapce s dobrými mobilními telefony a vždycky dělali průzkum – šli před ženami a dětmi, a když zjistili, kudy mají jít, tak se pro ně vrátili,“ poznamenala novinářka.
Právě kvůli chytrým telefonům a drahým jízdenkám, které si uprchlíci mohou dovolit, se ozývají kritici, podle nichž ve skutečnosti nepotřebují pomoc. Realita je ale podle Sodomkové jiná. „Bez takového mobilu byste nemohli tuto cestu uskutečnit. Jsou případy, kdy se lidem vybije a nějaký člen rodiny se pak ztratí. Takový komunikační prostředek je první věc pro přežití,“ zdůraznila novinářka.
Policie chtěla po uprchlících 50 eur
Uprchlík je podle novinářky „chodící koruna“ – každý se na něm snaží vydělat. „Tři mladíky, které jsme potkali na srbské hranici, zatkla policie a řekla, že je za 50 eur pustí. Takže dali 50 eur a byli propuštěni,“ zavzpomínala Sodomková, která byla spolu s fotografem zatčena za pašování uprchlíků.
„Proplížili jsme se kukuřičným polem. Kolem půlnoci začala tato třicetičlenná skupina jednat s pašeráky. Nabízeli jim 300 eur za to, že je dovezou do Budapešti. Zrovna došlo v Rakousku k tragédii, kdy převaděči nechali zahynout 71 lidí. Uvažovali jsme, že tito mladí lidé jsou vystaveni podobnému nebezpečí. Nabídli jsme proto třem nejvíc nemocným lidem, aby nastoupili do našeho auta,“ uvedla Sodomková.
O sebe ale prý novinářka strach neměla – pouze o utečence. „Kdyby platily nové Orbánovy zákony, možná bych šla do vězení, ale těmhle lidem šlo o život,“ prohlásila novinářka.
Číšník odmítl obsloužit uprchlíky, protestující novináře zbil
Na budapešťském nádraží Keleti čekal na skupinu nepříjemný zážitek i v restauraci. „Číšník v hotelu nám řekl, že migranti tam jíst nebudou a ať jdou pryč. Měli přitom peníze, byli čistí. Protestovali jsme – řekli jsme, že nám to připomíná situaci v Německu ve 30. letech. Následovala bitka, kdy číšník srazil fotografa k zemi, rozbil mu brýle, zranil ho na obličeji, vzápětí srazil na zem mě. Bušil do nás,“ vzpomíná novinářka.
Policie pak prý oznámila, že nejsou občané Maďarska, tudíž to nebude řešit. „Maďarská policie se k nim (uprchlíkům) chová de facto jako ke zločincům. Takže oni sice emotivně protestují, ale mají k tomu důvod,“ podotkla Sodomková. Se skupinou běženců se pak dostala do autobusu, který je měl dovézt do Rakouska – byl přeplněný a v polovině cesty začal hořet. Lidé proto museli nastoupit do jiného – rovněž přeplněného. „Byl tam člověk o berlích nebo paní, která měla rozbitý obličej od maďarské policie,“ uvedla novinářka.
Rakušané zvali běžence domů, aby se osprchovali
Úplně jiná situace ale nastala na hranici s Rakouskem, kde lidé rozdávali uprchlíkům čaj, kávu, deky, v autobuse měl každý své sedadlo. „Ve Vídni byly zástupy lidí – rodiny s dětmi, dobrovolníci, ale i policisté. Přinášeli oblečení po svých dětech, protože se ochladilo. Nabízeli jim sprchu. V Maďarsku by vám za to hrozil trestní postih,“ srovnávala přístup obou zemí žurnalistka.
Sama se nebojí, že by si uprchlíci v evropských zemích nenašli uplatnění. „Politika strachu nepřináší nic pozitivního,“ dodala Sodomková s tím, že tito lidé většinou chtějí studovat, pracovat – jednoduše normálně žít.
