„Na konci války padlo rozhodnutí, že rodiny obětí se nikdy nedozví pravdu. Ty rodiny ji ale potřebují slyšet,“ říká Rod Beattie.
Železnice smrti spojovala thajský Bangkok s barmským Rangúnen. Japonská armáda vybudovala úsek dlouhý 415 kilometrů v letech 1942 až 1943. Železnice vedoucí přes džungli, skály i řeky měla zásobovat japonské vojáky v Barmě v době, kdy spojenecké lodě blokovaly přepravu po moři.
Dělníci pracovali přes osmnáct hodin denně, většinou holýma rukama. S minimem jídla a bez lékařské péče. Japonci na práci nejdřív získali místní obyvatele, později k nim připojili i válečné zajatce. Kvůli dodržení termínu a tlaku z Tokia byli dozorci nemilosrdní. Dělníci museli pracovat i tři dny v kuse, klátily je nemoci, hlad a výjimkou nebyly ani hromadné popravy. Přesný počet obětí není znám, odhady mluví o sto tisících, většina z nich pocházela z asijských států. Mezi padlými jsou i tisíce Britů, Australanů, Nizozemců nebo Američanů.
Příběh samotné stavby – z pohledu britských zajatců – proslavil oscarový snímek Most přes řeku Kwai z roku 1957. Fikce udělala z Japonců neschopné stavitele a z mostu přes řeku Kwai turistickou atrakci.
Australan se ale na jeden z mála úseků železnice, který stále stojí, dívá bez všech legend. Dvacet let sbírá důkazy šroubek po šroubku. Z kousků kovu skládá mozaiku celého příběhu. „Snažím se detailně zaznamenat každý prvek železnice. Všechna kolejiště, všechny mosty. Tak, aby sem, až odejdu, mohli přijít jiní lidé a dozvědět se, že právě tady stál most,“ dodává Beattie.
Příbuzní obětí hledají odpovědi
Lidé i po 70 letech stále přijíždějí. Hlavně příbuzní těch, kteří jsou tu pohřbení. Odpovědi na jejich otázky jim přinášejí trochu klidu. „Od některých jiných průvodců slyšíte říkat určité věci, a pak slyšíte to, co říká Rod. A víte, že má pravdu," říká příbuzná válečného zajatce Elizabeth Drysdaleová.
Rod Baettie pátrá po pravdě v archivech po celém světě i přímo na místě, kudy vedly koleje. Mapu trasy chce dokončit dřív, než stopy zmizí úplně.
