50 let od konce reformátora Chruščova: „Vyhodili mě, ale alespoň hlasováním“

Moskva/Praha - Nikita Chruščov byl prvním a na dlouho jediným sovětským vůdcem, který nezemřel ve funkci. Jeho straničtí oponenti jej před 50 lety, 14. října 1964, na plenárním zasedání ÚV KSSS zbavili vedoucích stranických funkcí. „No nic, vyhodili mě, ale alespoň jsem dosáhl toho, že k tomu došlo hlasováním,“ reagoval bezprostředně po svém konci. Byl obviněn z buržoazního smýšlení a ukvapených řešení, ve skutečnosti se ale kolegové báli reforem, které Chruščov ve straně plánoval.

Historik Voráček: Chruščovův zápal narážel na klid a stabilitu aparátu (zdroj: ČT24)

Do křesla prvního tajemníka komunistické strany usedl Leonid Brežněv a bývalý vůdce odešel do ústraní. Žil v domácím vězení na dače v Petrovo-Dalněm, kde sepisoval své paměti. Zemřel v Moskvě o necelých sedm let později, v září 1971. Bylo mu 77 let.  

Do povědomí světové veřejnosti se Chruščov zapsal několika výraznými epizodami. Byl to právě on, kdo na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 přednesl projev, který odhalil Stalinovy zločiny a zahájil tak „dobu tání“. Ikonickým se pak stalo Chruščovovo vystoupení v OSN v říjnu 1960, kdy začal tlouct do řečnického pultíku vlastní botou. „Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů,“ křičel navíc na šéfa filipínské delegace, jehož otázka Chruščova rozčílila.  

„Chruščov byl žlučovitý, cholerický, nevypočitatelný a uměl těchto vlastností využít. Pro své kolegy představoval typ, který umí mluvit, ale nesplňuje jejich požadavky. Tajemníci chtěli hlavně klid a stabilitu, ale Chruščov po kritice stalinského kultu osobnosti neváhal vyměňovat desítky aparátčíků ve funkcích,“ komentuje historik Emil Voráček. 

Chruščov v srpnu 1964 s Antonínem Novotným
Zdroj: ČT24/ČTK

Další Chruščovovy kroky ale už ale nebyly zdaleka tak zábavné jako proslov v OSN. Za jeho vlády rozdrtily sovětské tanky povstání v Maďarsku a v roce 1962 sovětský pokus instalovat rakety na Kubě přivedl svět na pokraj jaderné války. Přesto je Chruščovova éra označována za mírnější ze „sovětských časů“. Částečná obleva, jež v Sovětském svazu umožnila i vydání dříve nevydatelných knih (například Solženicyna).   

Největším přínosem Chruščovových reforem bylo propuštění statisíců politických vězňů, také se mírně zlepšila bytová situace v zemi a zvýšila se životní úroveň zemědělců. Navíc se zasadil o lepší vztahy s Jugoslávií. Chruščov ale též mimo jiné zavedl trest smrti za „hospodářské zločiny“, obnovil proticírkevní kampaň a prosazoval přísný dohled státu i nad kulturou a uměním. 

Chruščovův nástupce Brežněv stál v čele SSSR 18 let. Nikdo jiný s výjimkou Josifa Stalina nebyl tak dlouho sovětským vůdcem. Se jménem Leonida Brežněva je nejvíce spojována hospodářská stagnace Sovětského svazu, odzbrojovací smlouvy s USA, ale i pokračování ve zbrojení a takzvaná Brežněvova doktrína omezené svrchovanosti socialistických zemí. Výsledkem byl rok 1968 v Československu a vpád Sovětů do Afghánistánu v roce 1979.

Emil Voráček, Historický ústav Akademie věd ČR:

„Chruščov je ještě generace, která byla spojena přímo s 30. lety a velkými procesy, kdy byl ve významných funkcích. Brežněv přichází jako typický představitel technokratů, kteří vedli Sovětský svaz až do jeho konce. S ním přichází i pragmatický styl lidí, kteří měli především technické vzdělání. Chtěli mít svůj klid a na rozdíl od Chruščova stabilizaci, což vyhovovalo ohroženým nomenklaturním kádrům.“

Vydáno pod