Historik Voráček: Chruščovův zápal narážel na klid a stabilitu aparátu
Do křesla prvního tajemníka komunistické strany usedl Leonid Brežněv a bývalý vůdce odešel do ústraní. Žil v domácím vězení na dače v Petrovo-Dalněm, kde sepisoval své paměti. Zemřel v Moskvě o necelých sedm let později, v září 1971. Bylo mu 77 let.
Do povědomí světové veřejnosti se Chruščov zapsal několika výraznými epizodami. Byl to právě on, kdo na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 přednesl projev, který odhalil Stalinovy zločiny a zahájil tak „dobu tání“. Ikonickým se pak stalo Chruščovovo vystoupení v OSN v říjnu 1960, kdy začal tlouct do řečnického pultíku vlastní botou. „Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů,“ křičel navíc na šéfa filipínské delegace, jehož otázka Chruščova rozčílila.
„Chruščov byl žlučovitý, cholerický, nevypočitatelný a uměl těchto vlastností využít. Pro své kolegy představoval typ, který umí mluvit, ale nesplňuje jejich požadavky. Tajemníci chtěli hlavně klid a stabilitu, ale Chruščov po kritice stalinského kultu osobnosti neváhal vyměňovat desítky aparátčíků ve funkcích,“ komentuje historik Emil Voráček.
Další Chruščovovy kroky ale už ale nebyly zdaleka tak zábavné jako proslov v OSN. Za jeho vlády rozdrtily sovětské tanky povstání v Maďarsku a v roce 1962 sovětský pokus instalovat rakety na Kubě přivedl svět na pokraj jaderné války. Přesto je Chruščovova éra označována za mírnější ze „sovětských časů“. Částečná obleva, jež v Sovětském svazu umožnila i vydání dříve nevydatelných knih (například Solženicyna).
Největším přínosem Chruščovových reforem bylo propuštění statisíců politických vězňů, také se mírně zlepšila bytová situace v zemi a zvýšila se životní úroveň zemědělců. Navíc se zasadil o lepší vztahy s Jugoslávií. Chruščov ale též mimo jiné zavedl trest smrti za „hospodářské zločiny“, obnovil proticírkevní kampaň a prosazoval přísný dohled státu i nad kulturou a uměním.
Chruščovův nástupce Brežněv stál v čele SSSR 18 let. Nikdo jiný s výjimkou Josifa Stalina nebyl tak dlouho sovětským vůdcem. Se jménem Leonida Brežněva je nejvíce spojována hospodářská stagnace Sovětského svazu, odzbrojovací smlouvy s USA, ale i pokračování ve zbrojení a takzvaná Brežněvova doktrína omezené svrchovanosti socialistických zemí. Výsledkem byl rok 1968 v Československu a vpád Sovětů do Afghánistánu v roce 1979.
Emil Voráček, Historický ústav Akademie věd ČR:
„Chruščov je ještě generace, která byla spojena přímo s 30. lety a velkými procesy, kdy byl ve významných funkcích. Brežněv přichází jako typický představitel technokratů, kteří vedli Sovětský svaz až do jeho konce. S ním přichází i pragmatický styl lidí, kteří měli především technické vzdělání. Chtěli mít svůj klid a na rozdíl od Chruščova stabilizaci, což vyhovovalo ohroženým nomenklaturním kádrům.“