Filmový postřeh: Takové krásné šaty překvapí i hledače „bizáru“

Nejnovější film britského režiséra Petera Stricklanda rozhodně nevychází publiku vstříc přímočarým parodizováním a posměchem. Takové krásné šaty jsou excentrickou hororovou komedií, nicméně dokážou uštědřit i několik nepříjemných ran. Karlovarský festival snímek letos uvedl v sekci Jiný pohled.

Strickland se svým čtvrtým celovečerním dílem vrací k inspiracím, které stály u vzniku jeho snímku Berberian Sound Studio. Počin z roku 2012 byl zřetelně ovlivněn kouzlem takzvaných giallo filmů, což je označení pro italské thrillery či horory, které v sedmdesátých letech získaly popularitu díky tvůrcům jako Mario Bava nebo Dario Argento. Charakteristické jsou pro ně pokleslá témata, mystika a stylová opulentnost. Strickland znovu ukazuje, že těmto svým učitelům rozumí dokonale.

Na začátku se setkáváme se Sheilou Woolchapelovou (Marianne Jean-Baptisteová), pracovnicí v bance, která se po rozvodu stará o čerstvě dospělého syna. Snaží se dodat svému životu trochu elánu tím, že hledá novou známost. To ji dovede k návštěvě zvláštního butiku a zakoupení sytě červených večerních šatů.

Strickland, jenž je také autorem scénáře, nijak nezastírá, že s obchodem a jeho zaměstnankyněmi není cosi v pořádku. S typicky bizarním a černým humorem nám poodhaluje magické rituály, které se za zdmi odehrávají. Jde o voodoo? Satanismus? Variace na Drákulu a jeho nevěsty? Režisér záměrně nechává nadpřirozenou rovinu v mlze a přiživuje naši představivost, takže pro diváka, který žádá jasné vysvělení, může jít o frustrující zkušenost.

Neméně podivně působí také rozhodnutí přeorientovat po více než hodině vyprávění na hledisko zcela nové postavy – úžasně nudného opraváře praček (Leo Bill), jemuž se šaty dostanou do rukou. V obou dvou dílčích příbězích se pravidelně setkáváme s výjevy, které, zdá se, nikam děj neposouvají a spíše jej zahlcují či brzdí. Strickland navíc, jistě k údivu mnohých, přijímá poetiku giallo filmů se všemi rysy, které z hlediska soudržného vyprávění působí neuspokojivě.

Navíc proti tomu pracuje i jeho snaha o černý a absurdní humor. Zastavuje se, jen aby ukázal bizarní abstraktní obrazy, tu zase naznačí násilnou vraždu, jen aby to vyšlo naprázdno. Celkově je snímek stejně rozpačitý, jako mnohé giallo filmy byly. Přes to všechno je ale ve svém přístupu vlastně nebývale důsledný a pro toho, kdo se dívá pozorně, tak mohou být Takové krásné šaty i inspirativním zážitkem.

Zajímají vás další filmové postřehy z festivalu v Karlových Varech? Přečtěte si je ve speciálu na webu ČT24.