Po skončení druhé světové války se tehdy sotva dospělá Květa Axmanová se spolužačkou pustila do dobrodružství, které vzbuzuje obdiv i po několika desítkách let. Pomohla pětačtyřiceti dětem z válkou zpustošených obcí na východním Slovensku. Dívky jim zajistily materiální pomoc a umístění do rodin na Olomoucku. Příběh redaktoři Paměti národa zveřejnili na přání pamětnice až po její smrti.
Po druhé světové válce ztratily tisíce lidí domovy, trpěly hlady a nemocemi. Nejhorší situace panovala na severovýchodním Slovensku, kde na podzim roku 1944 probíhaly tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace. Rodiny přišly o přístřeší, děti o možnost chodit do školy, některé zůstaly opuštěné a závislé na pomoci okolí. Úřady a organizace organizovaly pro tyto lidi pomoc.
Zapojila se i Květoslava Bartoňová, tehdy Axmanová. Se spolužačkou z Učitelského ústavu a dvěma kamarády z gymnázia se vydali do vesnic, které ležely ve zpustošeném Údolí smrti. Název dali oblasti sovětští a českoslovenští vojáci, kteří tam na podzim 1944 sváděli krvavé boje s jednotkami wehrmachtu.
Vezměte si nás, prosily děti
Mladí lidé přivezli z Olomouce na Slovensko oblečení a další potřebné věci. „Zbyla tam jediná zděná budova. Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná byly srovnané se zemí. Z těch vesnic nezůstalo nic. Obyvatelé žili v provizorních obydlích z kmenů a chvojí, ve kterých se v jediné místnosti tísnilo i několik rodin. ‚Vezměte si nás, vezměte si nás!‘ prosily nás děti, protože to byly sirotci. Oni už neměli nikoho, byli sami,“ popsala pro Paměť národa paní Květoslava.
Květa se nespokojila s dobročinnou pomocí, tak vznikl plán, jak by se dětem dalo pomoci pod hlavičkou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti. Dívky sháněly peníze od dárců i firem v regionu. Děti podpořila například Čokoládovna Zora, Spořitelna v Olomouci, Báňská a hutní společnost, Státní dráhy nebo bankovní zaměstnanci. Na první školní rok získaly studentky přes sto dvacet pět tisíc korun.
Děti vybrané místními úřady přijely díky nim do Olomouce na konci léta 1946. Byly v zuboženém stavu, podvyživené, některé z nich zavšivené a bosé. O třináct dívek se postaraly sestry voršilky, které je ubytovaly v penzionátu, zbytek dětí našlo domov v rodinách.
Vznikl seznam s fotografiemi
Později vznikly i fotografie, které posílala Československá společnost dárcům s poděkováním, že právě tomuto dítěti zachránili život. Díky osobnímu nasazení studentek mělo pětačtyřicet dětí zajištěné jídlo, ubytování, lékařskou péči, zotavily se z válečných traumat a několik z nich našlo i náhradní rodiny.
Jedním z těch, kteří na Olomoucku našli nový domov, byl i pan Jan. Jeho maminka zemřela při porodu během bojů v Údolí smrti. Otec nepřežil zranění střepinou. Tehdy se Jan jmenoval Vanát a bylo mu šest let. Později převzal jméno rodiny, která se ho ujala. Z doby, kdy přijel do Olomouce, si toho mnoho nepamatuje, nevěděl ani, kdo ho zachránil.„Já o ní vůbec nevěděl. Na sedmnácti osmnáctiletou studentku to bylo úžasné, že se do toho dala. Jet na to Slovensko, to je kus cesty,“ řekl pan Jan.
Zachráněné děti později nekontaktovala
„Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jsem jim pomoct. To byla moje jediná myšlenka: potřebují pomoct a já musím něco udělat. Byly to takové skromné děti, nenáročné, vděčné. Měly mě rády, protože věděly, že beze mě by tu nebyly. Ale nedala jsem jim svou adresu, ony neměly proč se o mě zajímat. Já jsem to prostě musela udělat a tím to pro mě skončilo,“ uzavřela Květa Bartoňová své vyprávění pro Paměť národa.
Na charitativní akci mladých studentek se zapomnělo nejen díky jejich skromnosti, ale i kvůli změně režimu po únoru 1948. Paní Květa po studiích pracovala jako učitelka, vdala se a měla dvě děti. S těmi zachráněnými už se nikdy nepotkala.
Dojemná setkání po mnoha letech
Až krátce před svou smrtí s Janem. „Když jsem paní Květě řekl o panu Janovi, byla nadšená a souhlasila, aby ji navštívil. Přišla s ním i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím,“ popsal setkání novinář a spolupracovník Paměťi národa Jan Kvapil.
Svou zachránkyni vypátrala i paní Anna, která našla její jméno v seznamu Paměti národa. „Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír, často se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popsala paní Anna Veichartová. Pracovníci Paměti národa pátrají po dalších zachráněných dětech, aby zaznamenali jejich příběhy.
