Luděk Eliáš se narodil roku 1923 ve Slaném u Prahy. Kvůli židovským předkům se na jeho rodinu vztahovaly takzvané Norimberské zákony. Nesměl dostudovat gymnázium ani se vyučit a roku 1942 nacisté poslali celou rodinu do terezínského ghetta. Počátkem roku 1944 byl s bratrem transportován do Osvětimi. „Když jsme se dozvěděli, kam jsme se to dostali, co znamená nekonečná řada baráků a ostnatých drátů, co znamená černý kouř valící se z komínů a divný pach, bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak,“ vzpomínal Eliáš. Terezín, kde se ještě mohl účastnit ilegálních přednášek a divadelních představení, pak přirovnával k růžovému sadu.
V Osvětimi nebyl až do konce války. Jako práceschopný mladý vězeň byl v červenci 1944 převezen do pobočného tábora Sachsenhausenu Schwarzheide zřízeného ve zničené továrně u vybombardovaných Drážďan. Vyčerpávající fyzická za minimálních přídělů jídla a náletů spojenců skončila v dubnu 1945 jedním z nejdelších válečných pochodů smrti.
Ke svědectví Eliáše vyburcovaly projevy neonacistů
Mnoho let o traumatických zážitcích mluvit nechtěl. Postoj změnil poté, co viděl pochod neonacistů, kteří křičeli „Čechy Čechům“ a „Cikáni do plynu“. „Do škol chodím, abych připomínal, co všechno je člověk schopen udělat člověku, protože má jinou barvu pleti nebo jinou víru,“ vysvětloval Eliáš. Po válce absolvoval, jak sám říká, fešáckou vojenskou službu v uměleckém souboru, poté prošel několika divadly, až zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 se zapojil do svobodného vysílání Českého rozhlasu v Ostravě a byl z něho vyhozen.
První transport se Židy vyjel z Ostravy
Ostrava si u příležitosti mezinárodního dne obětí holocaustu také připomíná, že právě odtud vyjel v říjnu 1939 první deportační transport se Židy v Evropě, který zamířil do Niska nad Sanem v Polsku. Tehdy ještě žilo na Ostravsku asi 12 tisíc Židů. V září 1942 nacisté nahnali do celkem čtyř transportů téměř 3,5 tisíce ostravských Židů. Do Ostravy se jich vrátilo necelých 200. Na území dnešní České republiky žilo před válkou téměř 120 tisíc Židů, holocaust nepřežily dvě třetiny z nich. Většina zemřela v Osvětimi.
Michal Salomonovič reprezentuje české vězně v Polsku
K posledním pamětníkům, kteří přežili Osvětim, patří také Michal Salomonovič z Ostravy, narozený v roce 1933. Je jediným z bývalých vězňů tábora smrti z České republiky, který se účastní mezinárodní pietní akce k sedmdesátému výročí osvobození Osvětimi. „Táta je jedním z mála přeživších, kteří jsou zdravotně schopni to absolvovat,“ řekl jeho syn Radan Salomonovič.
Jako chlapec trpěl Michal Solomonovič se svou židovskou rodinou čtyři roky v ghettu v Lodži, přežil pobyt v Osvětimi i v dalším koncentračním táboře Stutthofu, poté musel otročit v Drážďanech a neminul ho pochod smrti, ze kterého se mu podařilo uprchnout. Dodnes žije v Ostravě. „V Osvětimi nás rozdělili muže a ženy, máma šla s malým bratrem do ženského, já s tátou do mužského. Moc si na to nevzpomínám, protože ani nechci. Po válce jsme o tom moc nemluvili,“ řekl Salomonovič, který je členem Mezinárodního osvětimského výboru. Vzpomínky ale teď oživují současné projevy antisemitismu v některých zemích. „Dnes můžeme sledovat náznaky toho, jak to v Německu začínalo. Česká republika to naštěstí politicky zvládá,“ řekl.
