Recenze: Politika a pocit absurdity. Má to smysl, připomíná Václav Havel

Výbor z rozhovorů Václav Havel: Má to smysl, jež vznikly v letech 1964 až 1989, přibližuje slavného dramatika a politika z různých úhlů, všechny však spojuje jediné: Havlova snaha po maximálně přímé a výstižné odpovědi. Bez jakéhokoli uhýbání.

Václav Havel
Zdroj: ČTK Autor: Jaroslav Hejzlar

Tento aspekt je třeba zdůraznit předem, kličkování a mlžení známe z odpovědí politiků až příliš důvěrně, Václavu Havlovi byl ovšem styl zamlouvání a zavádění na bezpečnější půdu, přesně jako plovoucí gymnazista před tabulí, výsostně cizí. Jistě i proto je četba vybraných rozhovorů, jež příkladně sestavily Anna Freimanová a Tereza Johanidesová, nejen zajímavá, ale také přínosná.

Proč? Inu, ukazuje se zde Havel jiný než ve vlastních textech či hrách, v rozhovorech totiž musí reagovat na cizí – ne vlastní – otázky. Havel je přitom nádherně konsistentní, kdy – při zpětném, poučeném pohledu – těžko nacházet nějaké rozpory v postojích a názorech.

„Bojovat proti všem typům zbabělosti, malosti a blbosti“

Samozřejmě, mohli bychom si jemně rýpnout a ocitovat věty jako tu z července 1968 o roli intelektuálů v politice: „Je velká otázka, nakolik se může intelektuál realizovat v politice, aniž se zpronevěří svému hlavnímu úkolu – sloužit pravdě,“ či z dlouhého a hlubokého rozhovoru s Jiřím Ledererem z roku 1975: „Aktivní a praktickou politiku dělat nechci,“ eventuálně z července 1987, kdy na otázku, zdali není zděšen, když slyší, že lidé o něm mluví jako o možném československém prezidentovi, odpovídá, že „raději než králem bych byl tím, kdo krále nastoluje.“

Hned ale v prvním rozhovoru, z roku 1964, kdy mluví o pocitu absurdity, který se snaží pochopit, „mechaniku jeho vzniku, narůstání, vyjevování, důsledků a zanikání“, a pokaždé, jak říká, „přicházím k závěru, že nejintenzivněji tenhle pocit mívám tehdy, když se stávám svědkem, účastníkem nebo obětí jistých objektivních a v nejširším smyslu společenských rozporů.“ 

Můžeme to vnímat jako jakýsi havlovský axiom, včetně navazujících vět o nutnosti tyto rozpory „identifikovat, analyzovat a opravdu řešit. V mém případě to znamená bojovat – skrovnými prostředky, jimiž disponuji – proti všem typům a formám lidské zbabělosti, malosti a blbosti, a tím proti všem strukturám, které rozvoj těchto vlastností umožňují a které jim dávají příležitost k plodnému uplatnění (a tím, zase k dalšímu rozvíjení právě těchto struktur).“

Malé věci a Charta 77

Máme zde Václava Havla tak, jak jsme jej po celou dobu před i po roce 1989 znali – jako člověka, a jedno, jestli dramatika, disidenta či prezidenta, stavícího pravdu a život v ní nade vše. Však k tomu v roce 1968 řekl: „Základní povinností spisovatele je – v nejširším slova smyslu – sloužit pravdě, pravdě o své době, o lidech, o člověku, o sobě.“

Dalším velkým tématem byla lidská svoboda, i k tomu se v roce 1976 vyjádřil: „Svoboda začíná a uskutečňuje se vždycky nejdřív v srdci a duši člověka, vnější svoboda je jen objektivizovaný výraz svobody vnitřní.“ Jak prosté, že.

Je zajímavé si v duchu promítat další historický vývoj u nás, ale i další Havlovy osudy – tak třeba v roce 1968 řekl, že „zápas o malé – 'nepolitické' – věci může mít prostě za jistých okolností velký – politický – smysl,“ a my si nemůžeme nepřipomenout Havlovo anagažování se ve věci vězněných hudebníků z undergroundu v roce 1976, jež vedlo ke vzniku Charty 77.

Samozřejmě se mnoho rozhovorů točí kolem Havla dramatika, kolem jeho minulé, současné a budoucí tvorby a divadla obecně. A po roce 1977 i kolem Charty 77 a disentu. Je tím též naznačeno, že jak šla doba, jak přituhovalo, editorky mohly vybírat pouze ze zahraničních či samizdatových rozhovorů, a dlužno dodat, že svou práci splnily na výbornou. Kniha, jež je provázena komentovanou bibliografií všech Havlových rozhovorů, je tak cenným přírůstkem do havlovské literatury.