Pražské divadlo Studio DVA premiérovalo komediálně laděnou, ale obsahem vážnou hru Petra Zelenky Věra. Atraktivitu inscenace určuje nejen herecké obsazení, ale i kritická reflexe přehnaných profesních ambic, které vedou k devastaci partnerských a rodinných vztahů. Režie se ujala Alice Nellis.
Recenze: Věra naplňuje své ambice. Pomáhá jí Ivana Chýlková v režii Alice Nellis
Reportáž: Věra v divadle Studio DVA (zdroj: ČT24)
Hlavní role je pro Ivanu Chýlkovou jako stvořená, i když byla původně napsána pro Věru Hlaváčkovou z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Tam byl titul – ještě pod názvem Job Interviews – inscenován před třemi lety poprvé. Pod názvem Vera kus na jaře uvedla i slavná pařížská scéna Théâtre des Abbesses.
Leitmotivem příběhu se stala cyničnost doby. „Přehnané ambice často souvisejí s tlakem, který dnešní společnost na jednotlivce vyvíjí již od dětství… jsou ovšem většinou namířené spíše společenským a materiálním směrem. Ambice typu ‚umět mít opravdu rád‘, ‚žít v rovnováze‘ nebo třeba ‚umět rozeznat dobro a zlo‘ nejsou příliš v módě,“ obává se režisérka Alice Nellis.
Věra
Hlavní hrdinka prochází nečekanou transformací: bohatá workoholická a egocentrická šéfka castingové agentury se mění ve vnímavější ženu na dně. Od něj se snaží odrazit neutuchající houževnatostí i odvážnými koncepty. V nouzi se dokonce uchýlí k nezákonným praktikám a doprošování se, čímž by dříve opovrhovala. Autor přistoupil k postavě Věry neschematicky, takže se jejího procitnutí diváci účastní s pochopením. Silné momenty s protagonistkou zažívají v karaoke baru, při provizorním bydlení ve skladu, v psychiatrické léčebně i na hřbitově.
První část hry se vyznačuje kontinuální kompozicí. Zabírá sice delší čas, ale rychlé změny scén a jevištních situací vedou diváka k zaujetí figurami či novými podněty. Dynamiku pak výrazně podporuje druhá půle dramatu, v níž se „filmovým střihem“ prolínají různé kratší výjevy z Věřina života po profesním i osobním pádu. Změna formy vyprávění udržuje publikum ve střehu a v aktivní spolupráci na skládance děje.
Převtělování u jednoho stolu
Nejraději bych inscenaci odstrojila od aparatury, protože by bez technické vymoženosti ozvučení působila ještě autentičtěji. Naopak pomáhá scénografie Matěje Cibulky, soustavně pracuje s projekcí, která zabírá celý zadní plán. Díky promítanému se všechny obrazy mohou odehrát u šedého jídelního/jednacího stolu. Herci ztvárňují více postav najednou, což je – až na jedinou výjimku (Marika Šoposká coby mladý vousatý barman) – zajímavě fungující koncept hereckého převtělování.
Bolek Polívka a Ivana Chýlková
Vedle skvělé Věry Ivany Chýlkové působí v roli otce opravdově Bolek Polívka, jak už ho v podobně nenucené poloze známe například z autorského filmu Alice Nellis Revival (2013). Jeho otec na sebe nestrhává pozornost, dokáže pobavit i dojmout. Také mozaika vedlejších postav staví na výrazných hereckých i fyzických typech, jakými jsou Martin Pechlát, Roman Zach, Petr Stach, Sabina Remundová…
Poučné zrcadlení našich často narostlých sebevědomí nabídne Věra opět 2. a 3. listopadu.