Nikoliv skandály, ale především příběhy a také polemiku chtěli svým návštěvníkům nabídnout tvůrci výstavy Kontroverze. Právní a etická historie fotografie. Výstava byla otevřená v Galerii Rudolfinum 8. září a příběhů nabízí bezpočet; za každou z několika desítek vystavených fotografií se skrývá jeden zajímavější než druhý. Příběhy jsou to tragické, smutné, často komické až neuvěřitelné a nejde v nich o nic menšího než o peníze, prestiž, slávu, umění, čest, morálku a – právo a spravedlnost.
Kevin Carter / Súdán (1993)
Jihoafrický fotograf Kevin Carter přicestoval v roce 1993 do Súdánu, aby zdokumentoval důsledky občanské války a hladomoru. Nedaleko vesnice Ayod vyfotografoval děvčátko, jež se snaží doplazit k centru potravinové pomoci, z povzdálí pozorováno supem. Snímek byl publikován v New York Times. Úspěch fotografie byl bleskový. Deníku byly adresovány tisíce dopisů čtenářů znepokojených osudem děvčátka. Ale také Carter začal dostávat mnoho ohlasů, které zpochybňovaly jeho postoj. Kritikové zašli až tak daleko, že jej srovnávali s oním supem. Nicméně obraz získal svému autorovi slávu, která vyvrcholila udělením Pulitzerovy ceny za rok 1994. Přesto dva měsíce poté spáchal Kevin Carter sebevraždu. Jeho příběh je dramatickým příkladem problémů, jež vyvolává vtažení fotografa do situace, jejímž je svědkem. Má zasáhnout, nebo se spokojit se svědectvím?
Pražská výstava je už sedmou prezentací tohoto projektu a její příprava trvala bezmála osm let, vidělo ji na 150 tisíc návštěvníků a publikace, která výstavu doprovází, byla neméně úspěšná, dosud se prodalo 18 tisíc exemplářů. Projekt vnikl na půdě Musée de l'Elysée v Lausanne a jeho autoři Daniel Girardin a Christian Pirker ho osobně přijeli představit: „Kontroverze fotografii provází celých 160 let už od doby, kdy vznikla. Chtěli bychom, aby tyto snímky ve vás vyvolaly otázky, na které budete spolu s námi hledat odpověď, nechceme na ně vnucovat svůj názor.“
V prologu k výstavě se praví, že „vystavené snímky mohou šokovat. Pořadatel doporučuje, aby citlivé osoby, nezletilí a dále ti, kteří si nepřejí být konfrontováni s šokujícími snímky, zvážili návštěvu výstavy“. Toto doporučení možná vyvolává větší očekávání skandálních snímků, než které pak návštěvníci nakonec vidí. Většinu z nich tvoří estetické, na první pohled neškodné záběry, že člověk v první chvíli nechápe, v čem kontroverze spočívá. Avizované příběhy, dobové reálie jsou šikovně shrnuté ve volně položených letáčcích, které si návštěvník může vzít, a v klidu mimo galerii o příběhu dumat.
Nick Ut / Dívka z Trang Bang (Vietnam 1972)
8. června 1972 se vietnamská vesnice Trang Bang stala obětí náletu. Nick Ut vyfotografoval děti utíkající před bombardováním, z nichž malá Kim Phuc měla kůži popálenou napalmem. Fotografie se stala symbolem hrůz a neštěstí války ve Vietnamu a vyvolala hluboké procitnutí amerického veřejného mínění. Nick Ut obdržel za tento snímek v r. 1973 Pulitzerovu cenu. Několik fotografů, mezi nimi Nick Ut, nicméně dosvědčilo, že američtí vojáci ve skutečnosti bojovali za vesnicí proti příslušníkům severovietnamských jednotek. Bomba byla svržena na vesnici omylem a navíc leteckými silami Jižního Vietnamu. Navzdory této nedokonalosti demonstruje snímek Nicka Uta práce válečných reportérů, kteří utvářejí vizuální paměť konfliktu. Je proto tak důležité identifikovat národnost toho, kdo bombu svrhl? A navíc, ztratí tím tak symbolická fotografie svou hodnotu jako historický dokument?
Skutečným předmětem výstavy je studium kontroverze, kterou fotografie vyvolává, nikoli fotografie samotná. Studium ukázalo, že kontroverze je zpravidla podmíněná historicky – co je kontroverzní a vyhrocené v určité době, o pár desítek let později je bezvýznamné – a také geograficky: co se zdá běžné a normální v západní Evropě, o pár tisíc kilometrů na jih nebo na východ se fotografií zobrazený děj nebo situace stávají výbušným materiálem.
Co je ale za 160 let existence fotografie neměnné, jsou filozofické, etické, právní a společenské otázky, které vyvolávají. Podle autorů výstavy se týkají čtyř základních okruhů vyjádřených dvojicí protikladů: pravda a lež, dobro a zlo, morální a nemorální, soukromé a veřejné. Takové otázky zcela určitě existovaly už v době, kdy se člověk začal umělecky vyjadřovat, ale teprve médium fotografie je v sobě koncentrovalo, vyhrotilo a učinilo z nich problém, který společnost a její zákony musí řešit.
Prvopočátkem soudních kontroverzí bylo společenské uznání fotografie jako umělecké disciplíny, která na rozdíl od malířství, sochařství nebo architektury byla považována jen za „technickou disciplínu“, jedny z prvních konfliktů se tedy odehrávaly ve smyslu uznání autorství tvůrce fotografie, přiznání finančního zisku, odškodnění za porušení autorských práv a samotného šíření, tedy kopírování díla, protože tehdy se vůbec nevědělo, že se to nesmí! Kontroverze fotografie pomáhala formulovat právní terminologii a jednotlivé zákony.
Guy Bourdin / Francouzská móda (1972)
V roce 2003 natočil Jean-Baptiste Mondino klip k novému singlu Madonny Hollywood, jehož estetika se zdála být silně inspirována prací fotografa Guy Bourdina. Jeho syn Samuel Bourdin zahájil soudní řízení proti Mondinovi, Madonně, společnosti Warner Bross a MTV. Upozornil na podobnost s prací svého otce, ba dokonce na plagiát, pokud jde o kompozici, aranžování, dekoraci a osvětlení. Spor byl vyrovnán mimosoudně prostřednictvím náhrady, jejíž výše nebyla zveřejněna a jež byla vyplacena dědici Guy Bourdina. Tato aféra poukazuje na otázku chápání pojmů jako inspirace, citace a kopie. Kam až lze chránit prvního tvůrce, aniž by tím byla omezována svoboda vyjadřování následujících autorů?
Jednou z nejkontroverznějších oblastí fotografie, džinem vypuštěným z lahve, kterého nelze vrátit zpět, je otázka svobody projevu, svobody uměleckého vyjádření a vlastního názoru tvůrce. Patří otevřené zobrazení erotiky či pornografie do sféry uměleckého vyjádření a má umělec-fotograf právo se takto vyjádřit? Je to pro společnost dobré, nebo špatné? Je to morální? Jsou všeobecně záběry ze života známých osobností, herců, politiků, ale i neznámých lidí veřejnou záležitostí? A smí si toto fotograf a ti, kteří inkriminovanou fotografií šíří, vůbec dovolit? Ani dnes není odpověď tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát: fotografové 19. století byli za – z dnešního hlediska – krotké scény s erotickými motivy společností odsuzováni, vězněni a trestáni od zákazu činnosti po zabavení fotografického ateliéru. V jiných částech světa vyvolává svobodně vyjádřený názor výtvarného umělce masové protesty a činy násilí a odvety.
Tvůrci výstavy ukazují, že nejen dobro a zlo, ale i pravda a lež je v podání fotografie historicky podmíněna. Mohou se dnes, v době zákazu kouření ve veřejných prostorách a zákazu propagace tabákových výrobků, vystavovat bez hrozby vysokých pokut a sankcí několik desítek let staré fotografie umělců a veřejně činných osob se špačkem? Protože se očekává politicky korektní odpověď a úřady jsou přísné, když mají své vyhlášky, raději to žváro retuší odstraníme, jenže – bude pak fotografie pravdivá? A nemá veřejnost a zejména mládež právo vidět, jak Jean-Paul Sartre, kterého momentka zachycuje s cigaretou při herecké zkoušce jeho hry, skutečně vypadal? Je předělávání minulosti správné? A co fotomontáž? Je veskrze falešná, vždyť tyto situace, děje a postavy se nikdy nestaly, nebo vyjadřuje umělcova kompozice z konkrétních prvků „vyšší“ poznání pomocí abstrakce? Kde jsou etické hranice fotografie?
Boris Lipnitzki / Jean-Paul Sartre (Paříž 1946)
Boris Lipnitzki vyfotografoval v roce 1946 Jeana-Paula Sartra, jak sleduje herce při zkoušce jedné své hry s cigaretou v ruce. V roce 2005 cigareta ze snímku, použitého jako plakát k výstavě Jean-Paul Sartre ve francouzské Národní knihovně a na obálce katalogu k této výstavě, zmizela. Francouzský zákon, přijatý v souvislosti s bojem proti kouření, skutečně zakazuje „jakoukoli propagaci či reklamu, přímou i nepřímou, tabáku a tabákových výrobků“. Tisk ovšem „zdravotní korektnost“ retušovaného snímku pranýřoval. Národní knihovna se omluvila a prohlašovala, že dbá na to, aby „se nikdy nejevila jako někdo, kdo popírá historickou skutečnost, a ještě méně jako ten, kdo falšuje fotografie, aby přepsal minulost“. Je ovšem poněkud obtížné najít fotografii Sartra, velice silného kuřáka, bez cigarety, a tedy legálně šířit jeho obraz… Celá aféra svědčí o banalizování manipulace obrazů, ještě usnadněné rozvojem digitálních technik, a tím také o zlehčování rizika dezinformace. Proč by měla být fotografie z minulosti retušována kvůli respektování současného zákona, bez ohledu na historickou skutečnost? Kdo může rozhodnout o těchto manipulacích?
Obtížnou otázkou stanovení etických hranic, které fotografie atakuje, zpochybňuje a posouvá, jsou pro laickou veřejnost i odbornou kritiku a případně soudní orgány drastické fotografie z oblastí válečných konfliktů, oblastí stižených hladomorem, přírodní katastrofou nebo z místa kriminálního činu. Kupodivu se tyto otázky týkají i náboženských témat, protože náboženství stejně jako sexualita patřilo k nejpřísnějším společenským tabu.
Projekt měl být historickou studií, ale ukázalo se, že je aktuálnější, než autoři původně zamýšleli. Dnešní fotografie působí v extrémních podmínkách svobody vyjadřování a šíření. Na jedné straně existuje administrativní kontrola úřadů, která si vyhrazuje právo z výstavy vyřadit díla společensky či politicky „nevhodná“, nebo ji dokonce zakázat, na druhé straně roste autocenzura tvůrců a jejich strach z vlastní umělecké artikulace a interpretace tématu tváří v tvář zvýšenému tlaku úřadů a stále častějším hrozbám soudních sporů. A na třetí straně jsou požadavky „nové doby“, doby internetu, která méně respektuje exkluzivitu autorského práva a požaduje dostupnost děl a jejich svobodné šíření po síti – fotografií, hudby, filmů, literatury i televizního a rozhlasového vysílání.
Bergen-Belsen, 15. 4. 1945 (Fotografická služba anglické armády)
V dubnu 1945 vstoupili spojenci do Bergen-Belsenu a odkryli hrůzy koncentračního tábora. Britští armádní fotografové zaznamenali první snímky, bylo však vydáno rozhodnutí nešířit je ihned na veřejnosti. Některé byly přesto tisku odeslány „pouze pro informaci“. Zadržování snímků během několika následujících týdnů se vysvětluje snahou nalézt kompromis mezi odhalením nacistických zločinů a nezbytnou opatrností, s níž museli spojenci jednat, aby ochránili životy zbývajících vězňů, dokud nebyla podepsána německá kapitulace. Hrozilo také, že rozšíření fotografií vyvolá ještě jinou polemiku: proč spojenci, když již věděli o existenci koncentračních táborů, nepostupovali rychleji? Na konci jara 1945 byly snímky konečně publikovány. Tyto zahanbující snímky, jež byly předmětem cenzury i autocenzury, posloužily jako svědectví, později povýšené na rovinu usvědčujícího důkazu, během norimberského procesu. Obrazy se tak podílely na strategii komunikace a nakonec i na určité pedagogice hrůzy.
Střídání společenské represe a svobody uměleckého smýšlení a vyjadřování se v dějinách periodicky opakuje. Zdá se, že jedinou cestou kupředu není ani větší omezování ani větší svoboda, ale podle autorů tohoto projektu osobní odpovědnost tvůrce za vlastní dílo a rozhodnutí a také jeho schopnost své dílo obhájit a přijmout kritiku.
Výstava Kontroverze končí v Galerii Rudolfinum 13. listopadu. Doplňuje ji bohatý doprovodný program; vedle koncertu, filmového představení a videoprojekce jsou to především přednášky a diskuse na téma právních aspektů fotografie, autorských práv a reklamy nebo o tom, jak si stojí česká kontroverzní fotografie ve srovnání vztahu se svými světově proslulejšími kolegy.
