Angoulême - Česko má na letošním ročníku festivalu v Angoulême přece jen jednoho silného zástupce, a to díky malému vydavatelství z Bretaně. U nás nebývale úspěšná trilogie Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 Alois Nebel je teď pro frankofonní čtenáře připravena v jednom svazku. A má velkou šanci uspět - Francouzi a Belgičané si žánr malého narativního dramatu oblíbili už dávno. Odpovídají tomu i letošní oficiální nominace na komiksovou knihu roku.
Alois Nebel ponořen do čtení jízdních řádů, kalhoty spuštěné ke kotníkům. Výborné lákadlo na festivalovém letáku se na opravdovou obálku knihy nedostalo. „Hráli jsme si s několika i trochu snovějšími návrhy, ale nakonec nám přišlo, že graficky čistší obálka nádražáka s plácačkou přitáhne lidi snadněji,“ říká vydavatel knihy Ivan Apostolo.
Na předpremiéře v Angoulême o ni lidé jeví slušný zájem. Apostolo dále přiznává, že daleko složitější to bylo s překladem. „Určité pasáže v tomhle příběhu mají tak bizarní typ hovoru, že jsme to ve francouzštině prostě nemohli nechat ve stejné podobě. Co funguje v češtině, by takto francouzští čtenáři nepochopili. A pak taky jde o příběh ze Sudet, není jednoduché se takové historii hned dostat pod kůži. V tom je jazyk opravdu zásadní nástroj, i když jde o komiks.“
Zájem návštěvníků se od nákupu knih pomalu stáčí k oficiální soutěži o komiks roku. Mezi pětatřiceti nominovanými je několik volných adaptací klasiky i punku - Tak pravil Zarathustra od Nicolase Wilda nemá daleko k veleúspěšné Persepolis Marianne Satrapiové, a balancuje opravdu skvěle na úrovni historické reality a fikce. Jen je škoda, že moderní dějiny Íránu a Zoroastriánů nám v Evropě tak trochu unikají, abychom si mohli kriminální drama opravdu vychutnat. U Pána much si duo Mezzo a Pirus publikum tak těžko hledat nemusí - vydalo loni poslední, třetí část téhle kultovní kroniky převedené v intenzivních tónech červené a modré do americké suburbie.
Vedle opusů, které se objevily v soutěži, jako je Souboj Titánů od Hajimeho Isayamy nebo Césara od Fuyumi Sorya, je několik malých osobních příběhů, pro které je komiks jako dělaný. Izraelka Rutu Modan ve svém druhém grafickém románu Vlastnictví absolutně nic nepředstírá a pouští nás rovnou do zapletených majetkových vztahů židovské rodiny se vší ironií a patosem.
Babička Regina, přeživší holocaustu, se se svou vnučkou vydává do rodného Polska najít za války ztracenou nemovitost. Scénu z letištní kontroly, kde tahle familiérní elegantní dáma odmítá jen tak vyhodit lahev s natočenou vodou a nechá celou řadu cestujících čekat, než vypije najednou celý její obsah, jsme v přeneseném slova smyslu každý už někdy viděl.
Ten lehký pocit trapnosti za někoho z rodiny Rutu absolutně přiznává a dodává: „Možná si to tak často neuvědomuji, ale přesně takhle mám svoji rodinu ráda, se vší rozdílností, se všemi kostlivci ve skříni, s tím malým osobním vzdorem, který v tomhle komiksu vidíte a cítíte. Asi tomu nebudete věřit, ale když si to četli moji rodiče a děti, řekli mi, že jsem o nich prozradila moc málo.“
