Založení československé republiky v roce 1918 je jedním z nejvýznamnějších milníků historie českých zemí. Odpoutání od Rakouska-Uherska předcházely roky politického i vojenského úsilí nejen v Česku, ale i v zahraničí. Od vyhlášení samostatnosti uplynulo ve čtvrtek 103 let.
Vzniku samostatného českého státu 28. října předcházelo mnohaleté úsilí doma i v zahraničí. V tehdejším Rakousku-Uhersku významnou roli sehrála takzvaná Tříkrálová deklarace, která svrchované Československo požadovala. Poté, co dokument čeští poslanci v lednu 1918 přijali, jej Vídeň označila za vlastizrádný a nařídila jeho zabavení.
Text deklarace se ale přesto rozšířil mezi lidi – mimo jiné díky jeho otisknutí v novinách poté, co jej zákonodárci přečetli v parlamentu.
Za hranicemi se o vznik Československa velkou mírou zasloužili českoslovenští legionáři a také politici. Prvně jmenovaní na sebe výrazně upozornili už v červnu 1917 v bitvě u Zborova a v létě roku 1918 tehdejší francouzský prezident Raymond Poincaré předal jednotce československých legionářů červenobílý prapor poté, co uznal právo Čechů a Slováků na samostatný stát.
Politicky reprezentovala zahraniční odboj Československá národní rada, která byla základem pro budoucí vedení samostatného státu. Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik, Edvard Beneš a další přesvědčovali mocnosti, aby uznaly Československo jako samostatný stát. Podařilo se to v Británii, Japonsku, Itálii, a zejména ve Spojených státech.
Měsíc před vyhlášením samostatnosti nahradila Československou národní radu prozatímní exilová vláda – Masaryk se stal prezidentem, premiérem a ministrem financí, Beneš šéfem diplomacie a Štefánik ministrem vojenství.
Washingtonská deklarace
Rakousko-uherský císař Karel I. se ještě v říjnu snažil vývoj zvrátit a vybízel k obnově monarchie ve formě federace, exilová vláda ale takový návrh ihned odmítla v takzvané Washingtonské deklaraci, kterou Masaryk předal americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi. V textu, který mimo jiné stanovuje občanské svobody či státní systém budoucího Československa, je zdůrazněno přirozené a historické právo na samostatný a nezávislý stát.
Přímo 28. října pražská náměstí a ulice zaplnily davy skandující hesla vybízející k samostatnosti a konci monarchie. Moc převzal Národní výbor a týž den vyhlásil samostatnost. Ve výboru byla pětice politiků, kteří vstoupili do dějin jako „muži 28. října“ – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Slovák Vavro Šrobár.
Vedoucí představitelé ale ještě byli tou dobou v zahraničí – například budoucí premiér Karel Kramář jednal v Ženevě s Benešem.
Slováci vůli žít ve společném státě s Čechy vyjádřili oficiálně 30. října 1918 v Martinské deklaraci.
Vyhlášení republiky bylo programem první schůze revolučního Národního shromáždění, které se sešlo 14. listopadu 1918 v pražském Thunovském paláci. Masaryk byl na schůzi zvolen prezidentem a byla ustavena i vláda vedená Karlem Kramářem.
Samostatný československý stát vydržel s tragickou přestávkou způsobenou druhou světovou válkou až do konce roku 1992, kdy se rozpadl na Českou a Slovenskou republiku.
