Ústavní soud zamítl stížnost pětaosmdesátileté Ingeborg Cäsarové ze Šumperka, která byla po druhé světové válce několik let zadržovaná v internačním táboře pro Němce ve Svatobořicích na Hodonínsku. O soudní rehabilitaci žádala marně. Soud sice stížnosti nevyhověl, konstatoval však, že rodina skutečně byla omezena na svobodě. Zákon o soudní rehabilitaci ale na tento konkrétní případ nedopadá. Cäsarová se vyhlášení nálezu neúčastnila. Konstatování soudu o povaze internačního tábora ve vyjádření pro ČT ocenila.
Internační tábor ve Svatobořicích vznikl za první světové války pro uprchlíky před ruskou frontou. Mezi válkami sloužil jako chudobinec a tranzitní tábor pro vystěhovalce ze Slovenska. Nacisté tam za druhé světové války drželi příbuzné uprchlých Čechů a vojáků zahraničního odboje. Později do Svatobořic převezli také děti rodičů popravených za heydrichiády. Bezprostředně po válce byli v táboře kolaboranti a zajatci, posléze nevysídlení Němci.
Formálně se tehdy změnil ve starobinec a „nemocniční středisko“. Podle advokáta Cäsarové Lubomíra Müllera však měl tábor k domovu pro seniory či zdravotnickému zařízení hodně daleko. Lidé tam byli zbaveni osobní svobody a museli snášet různá represivní opatření.
„Dostali jsme tři malé krajíčky chleba na den. Byla jsem podvyživená tak, že jsem dostala tuberu. Staří chlapi, kteří měli hrozný hlad, oškrabávali nožíčkem kosti za kuchyní, byly na nich mouchy. No a nepřežili to,“ popisuje sama pamětnice své zkušenosti.
Ingeborg Cäsarová, rozená Przybylová, pobývala v táboře s rodiči v letech 1947 až 1949. Matka i otec byli německé národnosti. Ze zdravotních důvodů nebyli odsunutí, ale internovaní. Podle historika z Masarykovy univerzity Tomáše Dvořáka takto zůstalo po hlavní fázi odsunů na území tehdejšího Československa na dvě stě tisíc lidí.
„Zůstali zde především specialisté, kteří byli nepostradatelní pro hospodářství, a antifašisté. Potom tady byla řada lidí, které jejich individuální osudy zavedly do situací jako například paní Cäsarovou,“ dodává. Podle něj v zemi zůstalo i nemálo sirotků. „Československo preferovalo, aby se o tyto lidi starali Němci sami. Pokud ne jejich příbuzní, tak alespoň ti, co tady zůstali, aby péče stát stála co nejméně peněz.“
Pobyt v táboře jako „akt milosrdenství“
Okresní soud v Hodoníně loni v lednu její žádost o soudní rehabilitaci zamítl. Dospěl k závěru, že zákon o soudní rehabilitaci není možné na případ aplikovat. Jeho smyslem je totiž odčinění křivd spáchaných v období od 25. února 1948 do konce roku 1989, jde tedy o bezpráví komunistického režimu.
Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že pobyt rodiny ve svatobořickém zařízení byl důsledkem dohod z postupimské konference a dekretů prezidenta republiky a že ve skutečnosti byl „akt milosrdenství“.
Cäsarová ve stížnosti uváděla, že podle postupimských dohod měl odsun Němců skončit v létě 1946 a z dohod nevyplývá žádné oprávnění dále zadržovat německé obyvatelstvo, které nebylo zahrnuto do odsunu.
Uznání křivd Ústavním soudem
Ústavní soud potvrdil verdikt okresního i krajského soudu, zároveň ale potvrdil omezování svobody paní Cäsarová i její rodiny.
Podle advokáta pamětnice jde o naprosto zásadní věc. „Ústavní soud vyslovil, že internační tábor ve Svatobořicích nebyl pro rodinu Přibylových, dnes paní Cäsarové, žádným aktem milosrdenství, ale že to bylo omezení osobní svobody. A to je to zásadní. Byla to nezákonná šikana.“
K verdiktu soudu se pro ČT vyjádřila i sama pamětnice. „Byla jsem na pochybách, jestli je nějaká spravedlnost ve světě. Už jsem ani nečekala žádné zadostiučení,“ dodala.
