Ministerstvo zdravotnictví by chtělo ještě v tomto volebním období prosadit zákon, který by zrušil nebo přeměnil domovy pro děti do tří let, někdejší kojenecké ústavy. Reaguje tak na kritiku Evropského výboru pro sociální práva, která se týkala umisťování dětí s postižením a těch romských v kojeneckých ústavech. Česko je totiž jednou z posledních zemí v Evropě, kde je možné děti do tří let do takových zařízení umístit. Zástupci různých organizací ale upozorňují, že pokusů na zrušení kojeneckých ústavů bylo již několik, ale žádné vládě se to zatím nepodařilo.
V současnosti je několik návrhů na zrušení nebo přeměnu domovů pro děti do tří let, která patří podle zákona ke zdravotnickým zařízením.
Vláda například v létě projednala poslanecký návrh hnutí ANO, který by měl z těchto domovů vytvořit centra komplexní péče pro děti se zdravotním znevýhodněním. Resort chce tyto návrhy sloučit a jeden výsledný co nejdříve předložit do sněmovny. „Ministerstvo zdravotnictví vyvine maximální úsilí, aby tento návrh byl projednán a schválen ještě v tomto volebním období,“ napsal Kryštof Berka z tiskového oddělení ministerstva.
Zrušit kojenecké ústavy a vytvořit zařízení rodinného typu slibovalo hnutí ANO už ve svém volebním programu v roce 2017. Podporu má i od svého koaličního partnera ČSSD. Šéfka ministerstva práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) v létě upozorňovala na to, že děti do ústavů nepatří.
Vedle zastánců existují i poslanci, kteří o zrušení kojeneckých ústavů pochybují. Už dřív například někteří komunisté ve sněmovně upozorňovali na to, že zrušení těchto zařízení je sice na místě, ale kam by některé děti šly, když o ně není zájem a jsou problémové?
Stihne se zrušení kojeneckých ústavů do voleb?
Není však jasné, jestli se schválení konce kojeneckých ústavů stihne, jak je avizováno. Volby do Poslanecké sněmovny by měly být už příští rok na podzim. Zástupci dětských organizací upozorňují, že ústavní péče o děti v současnosti spadá v České republice pod tři ministerstva, kdy každé se na tuto otázku dívá jinak a hájí svoje zájmy.
Ředitelka kojeneckého ústavu v Mostě, který je jediným v Ústeckém kraji, Milada Šilhová si netroufá odhadnout, zda se to stihne, záleží to podle ní na politicích. „Zrušení je metodologicky špatně, ústavy by měly zaniknout, protože jich nebude třeba. A zřizovatelé, převážně kraje, to dobře vědí,“ myslí si Šilhová. V současnosti je v ústavu celkem 64 dětí, zařízení patří, co se týče kapacity, mezi ty největší v republice.
„Stihnout se dá leccos, bude-li politická vůle. Existuje několik návrhů v různém stupni rozpracovanosti, pokud z nich ministerstvo vyjde a dokáže v krátké době připravit návrh finálního znění, povést se to může,“ uvedla výkonná ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová.
„Je to otázka zvládnutí případných správních a personálních změn a personálních kapacit. Nicméně návrh počítá s odložením účinnosti části novely, která se týká právě těchto center, na 1. ledna 2023,“ dodala tajemnice Asociace Dítě a rodina Anna Krbcová.
Zástupci organizací se shodují, že zrušení kojeneckých ústavů není jen problém ze strany politiků. Obhájci kojeneckých ústavů často podle nich argumentují tím, že poskytují komplexní zdravotní péči. „To ale naprosto není pravda, naše studie z loňského roku ukázala, že 18 z 25 neplní personální standardy a že dováží děti ke specialistům jako jakákoli rodina,“ vysvětlila Krbcová.
Kromě nevůle politiků a zdravotnické lobby se často ozývají také odpůrci zrušení kojeneckých ústavů s tím, co bude s budovami, které často stojí stranou městské zástavby, jsou nákladné na provoz a těžko se pro ně hledá jiné využití. Podle Krbcové je ale třeba mít na prvním místě zájem dítěte, nikoli budov.
Stát by měl podpořit pěstouny
Ministerstvo zdravotnictví upozornilo, že počet zařízení dlouhodobě klesá a s tím klesá počet umístěných dětí. „Zatímco v roce 2018 bylo v dětských centrech 441 dětí do tří let, do roku 2020 tento počet klesl na 265. Situace se tedy jednoznačně pozitivně vyvíjí a není pravda, že by Česká republika v této oblasti byla nečinná,“ doplnil resort.
Kdyby nakonec stát zrušil kojenecké ústavy, musí podle dětských organizací nastavit systém pěstounské péče, protože v některých krajích jako například Ústeckém je pěstounů nedostatek. „Myslím si, že by byla ostuda, kdybychom se nedokázali postarat o takovéto množství dětí. Musíme však vyvinout úsilí a vytvořit pro pěstouny takové podmínky a zázemí, aby byli schopní a ochotní se postarat o děti se zdravotním postižením a vícečetné sourozenecké skupiny,“ řekla Krbcová.
Podle organizací není problém jen nedostatek pěstounů, ale chybí také sociální zařízení. „V současné době je například naprostý nedostatek pobytových služeb pro nezralé matky s dětmi – jsou to velmi mladé maminky, které třeba samy vyrostly v dětských domovech a péči o dítě prostě samy nezvládnou, ačkoliv velmi chtějí. Neměly se to kde naučit, nemají kde bydlet, nevědí, co si s miminkem počít. Dnes některé z nich nacházejí dočasné útočiště v kojeneckých ústavech, tam je ale nikdo systematicky neučí, jak péči samy zvládnout, spíše se jim postarají o děti, zatímco maminka chodí třeba do školy nebo na léčení,“ vysvětlila Šalátová.
První kojenecký ústav v pražské Krči
Už v roce v 1922 vznikl první kojenecký ústav s dětským domovem v pražské Krči. Původně nesl název Nemocnice a útulek spolku Československé ochrany matek a dětí v Praze Krči. Svou činnost zahájil 6. listopadu. V ústavu bylo šedesát míst pro děti, později devadesát, každé oddělení mělo dvacet lůžek. Pro matky bylo v ústavu 45 míst.
Lůžka byla rozdělena podle tříd, ale existovala i bezplatná lůžka pro opuštěné kojící matky, což bylo zároveň i jedním z hlavních důvodů přijetí. Dále byly také přijímány matky na zácvik v péči o dítě.
V útulku mohly být zdravé děti pouze do 2 let, potom přešly do útulku na pražské Štvanici nebo do různých dětských kolonií.
Děti v takových zařízeních končily ve 20. letech hlavně ze zdravotních důvodů, neprospívaly, potřebovaly umělou výživu nebo jejich rodiče byli vážně nemocní.
V 50. letech 20. století komunistická ideologie zařízení takového typu podporovala, protože potřebovala, aby rodiče spíše pracovali, než se starali o své děti. Došlo ke zrušení pěstounské péče a zhruba šest tisíc dětí ztratilo své rodiny a muselo být umístěno do nově vzniklých kojeneckých ústavů a dětských domovů.
V rozvoji pěstounské péče sehrál důležitou roli rok 1968. V době politického uvolnění vznikla řada občanských iniciativ. Jednou z nich byl Kruh přátel SOS dětské vesničky, který usiloval o založení zařízení skupinové pěstounské péče, známých ze sousedního Rakouska. Země se potýkala s vysokým počtem dětí umístěných v ústavních zařízeních.
V roce 1970 vyrůstalo v Československu v kojeneckých ústavech 3488 dětí ve věku do tří let, v ústavech sociální péče 9715 handicapovaných dětí a ve školských zařízeních 19 852 dětí všech věkových kategorií. Sílila poptávka po posílení role náhradní rodinné péče, respektive po obnovení té pěstounské.
Hlavně ve druhé polovině 70. let v domovech přibývalo dětí, o které se rodiče nezajímali, odložili je například z důvodu, že byli ve vězení, rodiče také často pocházeli z nižší společenské vrstvy, dětí se zdravotními problémy naopak v takových domovech ubývalo. Stejně jako v současnosti, kdy ve specializovaných zařízeních končí děti hlavně ze sociálně slabších skupin či od rodičů závislých na drogách nebo odsouzených.
Po roce 1989 prošla sociální sféra bouřlivými změnami. Až do té doby veškerou sociální péči zajišťoval stát, respektive jemu podřízené územní složky (národní výbory). Nyní se tato oblast otevírala obnoveným územním samosprávám a nestátním subjektům. Na základě zákona o sdružování občanů se objevovaly první občanské iniciativy, a to i v oblasti náhradní rodinné péče. Dětí v domovech začalo ubývat, počet zařízení klesl z původních 52 na 37.
Situace v Evropě je odlišná
Česko sklízí dlouhodobě kritiku domácích organizací i zahraničních institucí za velký počet dětí v ústavech. Podle asociace Dítě a rodina je Česká republika v Evropě jednou z posledních zemí, kde je možné děti do tří let do zařízení dávat.
Například sousední Slovensko zrušilo kojenecké ústavy zákonem už v roce 2006. I tam se zaváděly změny postupně, nejprve se týkaly těch nejmenších, nyní už zákaz umístění platí u dětí do šesti let. V Polsku je to u dětí do deseti let a ve Velké Británii je to u dětí do 12 let.
Podle strategie, kterou v roce 2012 schválila tehdejší vláda, se v Česku neměly děti do tří let posílat do ústavů od roku 2014, děti do sedmi let pak od roku 2016. Minulé vlády ale záměr neschválily.
